Jak román písničkáře, překladatele a spisovatele Jiřího Dědečka (1953) Snídaně se psem, tak román překladatele, editora a literárního vědce a vysokoškolského učitele Marka Nekuly (1965) Otec vyšly v nakladatelství Torst, v téže volné řadě paperbacků věnované aktuálně tvořené české próze.
Spojuje je rovněž relativně střídmý rozsah a tematizování mezigeneračních vazeb vkořeněných do tuzemských dějin druhé poloviny minulého století. Nicméně od týmu nakladatele Viktora Stoilova to skoro jistě není jemně promyšlený ediční program, jenž by preferoval právě takto zacílená díla, nýbrž důsledek přirozeného vývoje.
Řada prozaiků se v posledních sezonách totiž námětově vrací do poválečného Československa a do komunistické éry. Vznikají další a další "dílčí" obrazy nedávné minulosti. Zatím žádný z nich ovšem není takzvaný velký generační román, po němž občas někdo zavolá – aniž by ovšem aspoň přibližně artikuloval, co si pod takovým zásadním dílem konkrétněji představuje. Je přitom docela dobře možné, že žádný takový román nikdy nevznikne, respektive že oním románem nepřímo bude součet právě i takových knih, jimiž jsou prózy Dědečka a Nekuly.
Pes (zbytečně) zalezlý do boudy
Jiří Dědeček zahajuje Snídani se psem vypravěčskou optikou, která konvenuje titulu knihy – vyprávět začíná pes, který pozoruje rodinu, k níž náleží; rodinu vojáka z povolání Haštala, příslušníka komunistické Československé lidové armády. Ale neuplyne příliš tiskových stránek a pes, obrazně řečeno, stáhne ocas a zaleze do boudy, aby se na úplném konci knihy zase vylezl a trochu "zaštěkal".
Pražský autor tedy ozvláštňující zvířecí náhled, nejednou už využitý v historii moderního písemnictví (z české prózy posledních let jmenujme román Edgara Dutky Slečno, ras přichází, vyprávěný fenou německého ovčáka), nerozvedl, nepracoval s ním důsledně, jen si ho tak ozkusil a střihl.
o knize
Jiří Dědeček: Snídaně se psem. Torst, Praha 2008, 156 stran, doporučená cena 177 korun. |
Ostatně ještě než se Jiří Dědeček začal věnovat rodině lampasáka Haštala už bez zvířecího pohledu, vložil do tlamy domácího tvora i tyhle věty: "Naši přišli s teorií o jediném pánovi. (Ten pes si potřebuje vybrat jednoho z nás, kterého bude bezvýhradně poslouchat, ostatní budou jenom rovnocennými členy smečky!) Není to pravda. Možná nějaká primitivní duše na mém místě by se potřebovala upínat ke konkrétní a přesně definované bytosti, mně ale stačí věřit v něco nepojmenovatelného, transcendentního, v něco, co mě přesahuje. Naše poslouchám z čisté lásky." Tak to je snad i lépe, že hafan-transcendentik si dal během románu dlouhou pauzu…
Ze sestavy Haštal, jeho manželka Naďa, dcera Hana a syn Hynek věnuje autor důkladnější pozornost mužům. Ústřední postavou prózy se jeví být Haštal. Kvůli svému politickému angažmá v šedesátých letech byl z KSČ a z armády v první půli sedmdesátých let vyhozen; za normalizace přežíval v jemu povolených dělnických zaměstnáních, a když se komunistický režim sesul, osud Haštala došel svého završení – již neměl vůli a klasifikaci, aby obstál v nových poměrech. V rezignaci a opuštěn – od manželky odešel – brzy zemřel.
Vznikne vůbec?Řada prozaiků se námětově vrací do poválečného Československa a do komunistické éry. Vznikají další a další "dílčí" obrazy nedávné minulosti. Zatím žádný z nich ovšem není takzvaný velký generační román. |
Žurnalista Hynek, postava s některými autobiografickými rysy (je například stejného roku narození jako Dědeček), stál k otci v opozici už tím, že příslušel ke kritičtější části takzvané šedé zóny. Ale s postupujícími roky se Hynek snaží otci aspoň trochu porozumět, ex post se k němu dobrat vztahu, který by ztratil tenzi, úzkostnost a ostražitost.
Jiří Dědeček komponoval svůj román z nechronologicky řazených fragmentů. Složit nejspíš měly jakousi ságu v útržcích, neboť zde nechybí ani sondy do životů Haštalových a Nadiných otců i dědů. Každá kapitola-epizoda musí být při takovém širokém časovém záběru rozsahově střídmého díla velmi typická, aby dějinná "freska" byla vůbec vyskládána.
Autor tedy kráčel zrádným a úzkým koridorem, v němž na něho číhalo úskalí tezovitosti, vyplývající právě z oné nutné typičnosti. Částečně se tomu úskalí Dědeček vyhnul zdrženlivým, chápajícím (nikoliv souhlasným!) postojem vůči lidem, kteří mezi světovými válkami tíhli k levici a po únoru 1948 se ne všichni z nich stali pomstychtivými kreaturami deptajícími okolí pod praporem nastolování komunistického ráje.
Když se nenecháme otrávit zmizením a znovunalezením psa-vypravěče, když nepátráme po klíči (podle mě vágním), dle něhož je zhruba třetina partií vysázena kurzívou, či když mávneme rukou nad tím, že autor bůhvíproč "zfiktivněl" známého pediatra Josefa Švejcara, který jeden čas hlásal, že umělé mléko je zdravější než mateřské a že jesle jsou báječná věc pro vývoj dítěte, na "profesora Švejnohu", když si tedy tímhle vším nebudeme moc zabývat, uznáme, že Snídaně se psem se docela dobře čte, že je to kniha, z níž v nás zůstane pocit, že čas nad ní strávený nebyl časem ztraceným, i když je nesporné, že Jiří Dědeček je jedinečnější jako písničkář než jako prozaik.
Nechci, ale prostě musím
"Několikrát do měsíce se rodina oblečená do nejlepších šatů reálného socialismu scházela, aby oslavila některé z narozeninových výročí. A protože jsme byli navzdory panujícímu osvícenému ateismu zpátečnická katolická rodina, slavily se u nás i svátky. Koncem šedesátých let nám trochu ulehčila emigrace jedné z tet, která si svoje výročí odvezla s sebou, a v průběhu sedmdesátých let pak pod vlivem vůkolní ideologie došlo k postupnému sloučení některých svátků a narozenin do kolektivních oslav, z nichž byly vyjmuty jen Vánoce a babiččiny narozeniny a jmeniny."
o knize
Marek Nekula: Otec. Torst, Praha 2008, 132 stran, doporučená cena 148 korun. |
Tyto toporné věty jsou zde citovány ze dvou důvodů. Jednak ukazují, nakolik je vypravěč – tentokrát nesporný a jediný – poznamenán českými dějinami, nakolik je bere v potaz. Jednak jsou zde citovány jako poněkud zvláštní uklidňující ujištění, že román Marka Nekuly Otec není naštěstí schematický tak, jako citovaná ukázka.
Ve vyjádření vztahu jedinec versus politické dějiny není u románu Otec tak široce rozkročený jako Snídaně se psem, zato je výsledek umělecky intenzivnější. Co u Dědečka zůstává víceméně naznačeno, to Nekula uchopuje celistvěji a hlouběji – jednou věcí v lidské existenci jsou vnější okolnosti a politické poměry, druhou pak genové danosti, v raném mládí vštěpené emocionální či vztahové vzorce.
Vypravěčův otec, povoláním lékař, byl profesně rovněž postižen počátkem normalizace, také rozbíjel manželství nevěrami, až nakonec od rodiny odešel. A rovněž - jako Hynkův otec ve Snídani se psem – předčasně umírá. Synům, když ještě byli malými chlapci, řekl, že jej snad jednou pochopí.
pochopit otceVypravěč zjišťuje, že neopakovat otce v sobě, ve svém jednání, je zatraceně těžké, že rozum a vůle nejsou naprostými a úplnými pány nad pohyby podvědomí i mysli. |
Právě o to se dospělý vypravěč, zřejmě s autobiografickými rysy, snaží. Sceluje tedy dodatečně příběh otcova života z poznámek, které ten po sobě zanechal převážně na krabičkách od cigaret. Jenže vypravěč zjišťuje, že neopakovat otce v sobě, ve svém jednání, je zatraceně těžké, že rozum a vůle nejsou naprostými a úplnými pány nad pohyby podvědomí i mysli.
Brňan Nekula příběh rovněž komponuje z krátkých kapitol, také přerývaně, s časovými přesmyky, ale na rozdíl od Dědečka jej ozvláštňuje kulturními odkazy a motivy. Toto zvrstvování mi ovšem nepřijde jako faktor, který Otce významně umělecky posouvá někam výš a dál; a znejisťování čtenáře v tom, co se odehrává "doopravdy" a co jen ve vypravěčově hlavě třeba coby sen, vyznívá jako komplikace nakonec docela průhledná. Dá se tedy dokonce říct, že Otec nepostrádá naléhavost navzdory autorově narativnímu problematizování a dějinnému kontextualizování románového textu. Onu neovladatelnost, nesenost lidské existence si většinou paradoxně uvědomujeme tím víc, čím více je nám let, čím více jsme nabrali životních zkušeností.
