Partnery na prknech zlaté kapličky byli dvacet let. "Byl to člověk, který tak příkladně miloval divadlo, že by to stačilo pro dvacet mladých herců," řekla Janžurová.
Mluvil pan Vinklář v divadle o své nemoci - rakovině plic?
Se mnou ne. Dozvěděla jsem se o tom teprve letos v květnu, když přišel náš šéf Dočekal a řekl, že se jde rozloučit s panem Vinklářem a že Naši furianti, které jsme ten den hráli, byla jeho poslední role, protože ho čeká operace. Vyrazilo mi to dech.
Jak se na něm jeho těžká nemoc projevovala?
Měl trošku nezdravou barvu, ale jinak byl pořád velmi aktivní, plánoval další práci. Tak jsem si myslela, že se uzdravil... Ale vzpomínám, jak jsem se ho letos na jaře zeptala: Pepíčku, kdy spolu zase budeme něco zkoušet? On jen tak neurčitě pokrčil rameny.
Kouřil hodně?
Myslím, že hodně. Snažila jsem se mu to rozmluvit, ale on vždycky říkal, že deset cigaret je jako nic. A že mu prý známý doktor řekl, že v jeho věku by mělo horší následky skončit s kouřením než v tom pokračovat. Kouřil přitom víc než deset denně, byly to jen výmluvy.
Je tento zlozvyk mezi herci rozšířený?
Musím přiznat, že v Národním se kouří hodně. Místnosti, kde není zákaz kouření, jsou zahulené a zdá se, že úmrtí našich kolegů nemají vůbec žádný varovný účinek. Místo toho se vedou silácké řeči typu "na něco umřít musím".
Je herectví z hlediska kouření rizikovým povoláním?
Ještě než jsem s kouřením přestala, jsem si myslela, že to k profesi patří a že to potřebuju. Řeší se tím stres, problémy... Kdykoli něco zkoušíme nebo točíme, odbíhají všichni o přestávkách na cigaretu. Když jsem kouřit přestala, zjistila jsem, že to není nic jiného než zlozvyk. Abych vyplnila prostoje, beru si dnes místo cigarety třeba háčkování.
