Lékaři zpěváka udržovali dva týdny v umělém spánku, protože mu přestaly fungovat téměř všechny orgány. Kvůli tomu přišel o polovinu hlasového rozsahu a vypadalo to, že se za mikrofon už nikdy nepostaví.
Minulý týden se mu to však přes všechny problémy podařilo. Svůj nový program s kapelou Malinaband představil ve čtyřech městech včetně Prahy a Brna.
Před rokem a půl jste málem zemřel a kvůli nemoci přišel o hlas. Jaký to byl pocit, když jste se opět postavil na pódium?
Velmi příjemný, strašně moc to pro mě znamenalo. Víte, já měl předtím pocity všelijaký, protože se mi to tenkrát v srpnu přihodilo zničehonic, zcela nečekaně. Měl jsem odjet na koncert do Jáchymova a pokračovat do Piešťan, jenže jsem doma omdlel. Našla mě dcera, která mě chtěla ještě před cestou vidět. Tím momentem se mi všechno dosavadní zhroutilo. Muzika byla čtyřicet let celý můj život. Byl jsem zvyklý na to, že jsem pravidelně předstupoval před publikum, a najednou to nešlo.
Co vám v tu chvíli běželo hlavou?
Byl jsem docela dost nervózní, protože jsem věděl, že nejsem ještě úplně uzdravenej a fit. Na to jsem v tu chvíli myslel nejvíc. Naštěstí se ukázalo, že před publikum už zase vylézt můžu. Těm živým vystoupením předcházely vlastně docela těžké, stresující chvíle, měl jsem obavy, jak to dopadne. Ale v Náchodě to ze mě při prvním vystoupení najednou spadlo a už jsem se těšil na každý další den a další koncerty.
Ty čtyři dny jste pokaždé předstupoval před vyprodané sály.
Ano, to bylo povznášející. Máte pravdu, že bylo plno v Náchodě, Plzni, v pražském divadle Gong a nakonec i v Brně. Musím říct, že publikum bylo ke mně nesmírně srdečné. Dokonce lidi několikrát povstali. Víte, já myslím, že účinkování na veřejnosti, ať už jde o herce nebo zpěváka, je určitým způsobem droga. A ta mi samozřejmě chyběla.
Scházelo vám veřejné vystupování, nebo zpěv?
Chyběla mi ta droga, ale to, že jsem si nemohl ani zazpívat, bylo horší. Když jsem se probudil a začal mluvit, tak jsem zjistil, že z mého původního rozsahu mi zůstala polovina, a to ta spodní. Kdybych tehdy přišel do hospody a chtěl si s chlapama zazpívat u piva, tak by mě všichni hravě strčili do kapsy.
Jak jste hlas získal zpátky? Cvičením?
Ne, cvičení nepomáhalo, když něco nefunguje, tak to prostě nefunguje. Ukázalo se však, že mám v pořádku hlasivky a problém je v nervech a jejich zakončeních – byly po tom umělém spánku narušené. Ze stejného důvodu jsem nebyl schopný ani psát. Byl jsem poloviční člověk. Měl jsem životní heslo: víno, ženy a zpěv. A najednou jsem víno nesměl, o ženách se mi ani nezdálo a zpívat jsem nemohl. Tak co to bylo za Bobka, že? Chtělo to ale jen čas.
Kdy jste tedy zjistil, že zpívat přece jen dokážete?
Někdy v listopadu, to jsme začali intenzivně zkoušet s Malinabandem, což je kapela, se kterou jsem natočil své poslední album Muž, který nikdy nebyl in. Luboš Malina byl totiž přesvědčený, že zpívat umím. Říkal jsem mu, že jsem to snad nezapomněl, ale že mi to nejde. Po pár zkouškách jsem pak skutečně cítil, že se ta síla do mě vrací. I když to zdraví není úplně definitivní.
A co dál? Další koncerty?
Snad někdy v dubnu nebo březnu, v únoru mě čeká ještě jedna operace. Navíc hraju v roztočeném filmu Ostrov svaté Heleny, s Yvonne Přenosilovou mám pořad v rádiu a něco také v televizi. Aktivit mám naštěstí zatím dost a dost.
