Svá alba oba pánové pojmenovali podle textu písně Není nutno a vydávali je tak dlouho, dokud série desek Aby bylo přímo veselo, Hlavně nesmí býti smutno či Natož aby se brečelo nedospěla k současnému, čerstvému titulu ...zažít nudu, vadí!
Před důležitým fotbalovým utkáním české reprezentace s Nory zazněla na stadionu vaše píseň Dělání. Našli jste v tom nějakou symboliku?
Svěrák: Asi že zápas se musí vydřít. Já jsem se bohužel nemohl na fotbal dívat, protože jsem hrál divadlo. Ale měl jsem tu čest, že když představení skončilo, do potlesku jsem si zjednal klid a řekl jsem: A to ještě nevíte, že vedeme jedna nula.
Uhlíř: To mi připomnělo jinou situaci. Když se vrátili hokejisté z Nagana, jali se lidé na Staroměstském náměstí zpívat Není nutno.
Které další písně podle vás nejvíc přešly lidem do krve?
Uhlíř: Když jsme dělali koncert k mým šedesátinám, většinu písní s námi lidi zpívali, včetně Severního větru. U táboráku zlidověl Holubí dům, což mě zvlášť těší. Píseň má složitější harmonii a lidé si s ní poradili.
Svěrák: Zpěvákovi Petru Kolářovi jsem říkal: Prosím vás, opravdu umíte Holubí dům? A on odpověděl: Já to umím od čtrnácti. Populární je také píseň Když se zamiluje kůň nebo Neopouštěj staré známé pro nové. Na letních táborech se zpívá Barbora píše z tábora. Každá rodina, která sleduje naše písničky, má svou oblíbenou, do které bychom to ani neřekli. Třeba úspěch Dělání byl pro nás vysloveně překvapením. Vždyť to je v podstatě Píseň práce.
Uhlíř: My jsme si říkali – snad nám ji lidi odpustí. A zrovna ona se ujala. Zdeněk má správný názor, že když chce člověk napsat šlágr, tak se mu to nikdy nepodaří. Zásada je nechtít.
Vaše první společná píseň byla Strašidýlko Emílek. Jak jste začali v roce 1967 spolupracovat?
Svěrák: Tenkrát jsem byl redaktorem Československého rozhlasu, a to armádní redakce. Jaroslav Uhlíř byl vojín. Přišel tam, protože zvítězil se svou hudební skupinou v Armádní soutěži umělecké tvořivosti. Pozval ho Miloň Čepelka, dnes kolega z Divadla Járy Cimrmana, který byl tenkrát mým kolegou v té redakci. Natočil s Uhlířem rozhovor, spřátelili se a začali spolu dělat písničky. Já to z kanceláře slyšel, melodie se mi moc líbily. Dokonce napsali hit Nemám zájem pro Naďu Urbánkovou. Jednou jsem se osmělil a dal jsem Uhlířovi text Strašidýlko Emílek. Tak začala naše spolupráce. Přiznávám, že jsem Uhlíře Čepelkovi ukradl.
Vaše písničky hodně komunikují s mlčící většinou. S lidmi, kteří normálně žijí a pracují, aniž potřebují vézt se v nějakých módních trendech...
Uhlíř: To je možná naše výhoda. Nemáme aktivní fanynky, které křičí, že Savka musí vyhrát.
Svěrák: My jsme vlastně závislí na dost velké rodině lidí, kteří si kupují naše cédéčka, protože v rozhlase se těch písniček nedočkáte. Dramaturgové rádií nám svorně vysvětlují, že jsme mimo formát. Nevíme, co je být nebo nebýt ve formátu, ale asi zůstaneme v tom svém.
Představujete dětem svět svého dětství, ve kterém jezdí třeba staré lokomotivy. Chcete je pro něj získat?
Svěrák: Člověk se neubrání, aby do písní nedostal své dětství. Bylo by umělé, kdybych se pokoušel slovníkem přiblížit dětem, zalíbit se jim jejich hláškami. Na poslední desce ...zažít nudu, vadí! mě nejvíc baví obě operky, Budulínek a Karkulka. Snad proto, že jsme se předtím neodvážili takový hudební útvar dělat. Vyzkoušel jsem si to na svém vnoučeti. Když mu byly čtyři roky, Budulínka uměl zpaměti. Ještě nevím, jak přijme Karkulku, ale doufáme, že operky se stanou repertoárem školních besídek. Děti si přitom můžou zahrát divadlo a podle zvukové stopy i zazpívat. Snad si na desce všimnou přelepky se slovem karaoke. Já jsem vydavateli říkal: Napište tam "zvuková stopa základního snímku". On odpověděl: "Pro to máme slovo karaoke."
Pane Svěráku, měla vaše vnoučata připomínky k písním?
Svěrák: Teď mám už jenom jedno vnouče, které to kapíruje, ostatní už z našich písniček vyrostla. Některým je osmnáct, některým čtrnáct a mají svou hudební skupinu Vepřové komety. Ta hraje jiný druh hudby. Je pozoruhodná, ale není rozumět textu, což jim marně vyčítám. Oni mi namítají: Dědo, jak tam nasadíš bicí, ostatní se musejí dorovnat. Vnuk Honza je výborný bubeník, už pět let chodí na hodiny a má celou baterii bubnů. Pro mě zůstává důležité, aby bylo rozumět, o čem se zpívá. Se skladatelem, který by mě převálcoval, bych nemohl dělat.
Měli jste někdy ambici roubovat písně na aktuální hudební trendy?
Uhlíř: Stejně jako si Zdeněk dává pozor na slova, aby nechytal módní termíny, já si s muzikou dávám pozor, abych nezapomněl na melodii. Víte, nejsem schopen konzumovat tu hodně současnou hudbu. Je to stejné, jako když mi přijde zpráva mobilem. Vezmu si na její přečtení lupu.
Svěrák: Do jaké míry jsme archaičtí? Písnička Mobil je ryze soudobá záležitost. Zpívá se v ní o tom, že člověk se chce dovolat, ale ten druhý je mimo signál. I mě to ještě postihlo. Koupil jsem si mobil a zažil jsem tyhle starosti. Sháním někoho, ale on má schránku. Jsem naštvaný. Takovou písničku můžu napsat a s tím se s mladičkou generací překrývám. Ale neuměl bych napsat písničku o počítačových hrách. Nikdy jsem neměl tolik času, abych se je naučil.
Zpíváte: "... zažít nudu, vadí!" Zažili jste nudu?
Svěrák: My vlastně nevíme, co to je. Já se spíš peru s tím, abych měl volný čas. A když si ho udělám, dělám si, co mě baví. Pořád něco dělám. Někdy i blbosti.
Uhlíř: My máme takové zaměstnání, na které myslíme pořád.
Vaše nová deska ...zažít nudu, vadí! uzavírá sérii alb, jejichž názvy vycházely z textu písně Není nutno. Znamená to, že vaše spolupráce končí?
Uhlíř: Ne. Zrovna teď nás zajímají operky, nebylo by marné v tom pokračovat.
Svěrák: Budulínka už nastudovali pacienti psychiatrické léčebny v Jihlavě, my jsme to viděli na videu. Je to dojemné, když vidíte dospělé, duševně postižené lidi, jak jim účinkování v té hudební pohádce přináší radost. Přitom ani nezpívají, paní doktorka říkala, že by to nezvládli, ale hrajou a radujou se při tom.
