Na jednom pólu uměleckého života prostě stojí kapitálově silné marketingové výstavní tahy a na straně druhé expozice a projekty, jež se pokoušejí prozkoumat terén definovaný novými médii stejně jako sociální skutečnost Evropy deset let po pádu berlínské zdi.
Právě výstavu a k ní vázané sympozium na téma translokace, iniciované vídeňským čtvrtletníkem Springerin, výrazně poznamenal zájem o postižení postkomunistické skutečnosti středo- a východoevropského kulturního prostoru. Expozici uvádí videosestřih dokumentárních záběrů, na němž se vedle sebe ocitají pád berlínské zdi, "spartakiádní" videoklip Pražského výběru, konec diktátora Ceaušeska, sarajevské avantgardní divadlo, staří dobří Plastic People Of The Universe či volební zpěv Vladimíra Mečiara a jeho týmu. Už z této citlivé dokumentární koláže, která se zdržuje komentáře - přitom však přesně vystihuje bolavá místa postkomunistického prostoru -, vyplývá, že "západní" nadšení pro východní Evropu z přelomu osmdesátých a devadesátých let a zdvořile projevovaný nezájem, s nímž se lze setkat v poslední době, reprezentují jen jeden aspekt vztahů mezi bývalým "ostblokem" a Evropou.
Organizátorům slouží jen ke cti, že základ výstavy tvoří materiály ze soukromých archivů z Bulharska, Slovinska, Česka a Polska. Dokonce i na sympoziu převažovali hosté: umělce a teoretiky z Lublaně, Varšavy, Tallinnu, Prahy a Tirany "jen" doplňovaly osobnosti z Německa, Británie a Spojených států.
Nová média, jež tvoří v případě tohoto projektu pomocný úběžník, vystupují zdrženlivě a jejich novost není chápána ve vztahu k technologii, ale ke společenskému dosahu. Vybrané videoprojekce z Polska a Slovinska neudivují náročným provedením, ale snahou využít médium jako nezastupitelný prostředek komunikace. Rakousko zastupuje na výstavě CD ROM dokumentující činnost skupiny Hilus, která analyzovala vizuální kódy nejrůznějších institucí.
Vedle nových médií jako fenoménu, jenž výrazně ovlivnil způsob komunikace a uměleckých strategií, vstupuje v projektu Translocation do hry především nové porozumění pro společenské pozadí uměleckých aktivit, k němuž po opadnutí euforie zejména přispěly tragické události v bývalé Jugoslávii, nacionalizace Slovenska či projevy "mentální normalizace" v Čechách. "Jestliže po roce 1989 zanikly protiklady mezi východní a západní Evropu, soupeření mezi kapitalismem a socialismem, mediálním liberalismem zde a státní kontrolou informací tam, je o to důležitější se ptát, jaké nové mocenské struktury se v posledních letech vyvinuly na místě někdejšího binárního modelu," zdůvodňují koncept pořadatelé.
Přesto na výstavu zařadili i dokumentaci neoficiálních výtvarných akcí ze sedmdesátých a osmdesátých let a prezentaci i v Česku téměř neznámých samizdatů z oblasti výtvarného umění a architektury, jež pocházejí z archivu nynějšího prorektora pražské AVU Jiřího Ševčíka. Tím prokázali vnímavost ke specifické dimenzi společenské zkušenosti umělců z "ostbloku", která se stává znovu a znovu zdrojem různých nedorozumění, a v jeho důsledku také ukřivděného separatismu zdejší, zejména starší umělecké komunity.
6. února 1999
