Tady končí civilizace a začíná pravý finský les. Vpředu kráčí mechem kdo jiný než lesní muž. Výprava začíná. Pojďme za ním. Šlachovitý muž našlapuje divokým, ale řídkým finským lesem jako bytost z jiné planety. Je tichý,pružný a vytrvalý. Chvílemi se zastavuje a větří pachy divočiny jako vlk. Je starý jako vzrostlý strom a mladý jako pučící stvol. »Karpaasi« je součástí lesa. Ve hnědých kalhotách a bundě,na hlavě plátěný klobouk, na nohou gumové holínky, za pasem zahnutý finský nůž, na zádech malý batůžek. Místy skoro splývá s lesem. T i, co nemotorně škobrtají přes zbytky spadaných větví za ním, by museli vynaložit nadlidské úsilí, aby byli stejně rychlí, stejně tiší a nenápadní. Nikdy to nesvedou. Lesní muž hovoří zřídka, polohlasně. Jeho angličtina drnčí drsným finským »r«. »Jste unaveni?« Nečeká ani na odpověď. »Každý si najděte svůj strom. Nehledejte dlouho, ale najděte si ten svůj. Tak. Pomalu ho obejměte oběma rukama a přitiskněte se k němu,« dává zvláštní pokyny a sám noří zarostlou tvář do hustého lišejníku pokrývajícího vzrostlou břízu. Ve stopách »karpaasiho« dostává les tajemný nadpřirozený rozměr. Podle dávných pověstí mají v sobě lesy,které pokrývají čtyři pětiny rozlohy země, zvláštní vnitřní sílu. Kdo jim dokáže naslouchat, ten tuto sílu může ze stromů načerpat. »Zavřete oči a nemyslete na nic. Na minulost ani na budoucnost. Není nic než teď. Je jen právě tento okamžik. Strom je živý a silný. Dýchejte s ním a on vám dá svoji sílu,« odříkává jako zaklínadlo »lesní muž«. A pak je ticho. V téměř hypnotickém stavu se dech prohlubuje, hlavu jímá skoro závrať. Tělo je strom a strom je tělo. Stěží lze poznat, kde je nahoře a kde dole. Finská tajga všude okolo je řidší než jihočeský smrkový les. I když je to vlastně prales. Smrky, břízy, borovice, olše, modříny, sem tam jalovec. Všechno to tak trochu bez ladu a skladu vyrůstá z mechového koberce nacucaného vodou. Všude jsou spadané větve. Cestičky možná existují, ale cizinec je nevidí a jen stěží vytuší. Některé stromy pokryty dlouhými prameny lišejníků skoro nejsou k rozeznání. Než lesní muž vyrazí na výpravu, dává všem pevné gumové holínky. Žádné jiné boty by nevydržely ten nápor vlhka a vody. Sám si pak věší na krk buzolu s takovou samozřejmostí, jako český houbař vhazuje do košíku na houby malý nožík. »Bez kompasu to nejde. Tady můžete chodit hodiny a na nikoho nenarazíte. Terén je nepřehledný, velmi často bez výrazných orientačních bodů,« vysvětluje. Divočinou se »karpaasi« zastavuje u různých stromů. Finové patří odjakživa k lesu a les patří k nim. Dokládají to i tucty běžných finských jmen. Mäntynen, Honkanen (mänty nebo honka - borovice), Kuusinen (kuuisi - smrk), Koivunen (koivu - bříza), Lehtinen (lehti list). Nebo velmi běžné koncovky: - metsä (les), - marja (bobule), - sieni (houba), - hirvi (los), lintu (pták). »To je jalovec,« podává kus vyštípnutého světlého dřeva. »Je to krásný strom a jeho dřevo má zvláštní vůni. Je jedovatý, ale v určitém množství je lékem. Vrací chuť k jídlu.« Za chvíli svírá opálená zdrsnělá ruka hrst lišejníku losího. »Když dříve v zimě nebylo co jíst, natrhal se lišejník. Dlouho se máčel ve vodě,pak se smíchal s moukou a vařil a pekl. Dodnes je to jedno z národních jídel.« Cesta finskou tajgou málokdy trvá donekonečna. Takřka vždycky končí u vody. Ta země má tolik lesů jako jezer. A u jezera, když se slunce sklání k obzoru, je to nejkrásnější. Lesní muž brzy vyloví stříbrného lososa, vykuchá ho a rozřízne na dvě půlky,které peče u ohně. Pak rozdává kousky masa, sám si jeden vkládá do úst a pomalu žvýká. »Karpaasi« neměří čas, nikam nespěchá. Den je dlouhý, oheň praská a hřeje a vodní hladina jezera nasvícená sluncem září jak zrcadlo. Lesní muž odpočívá.
|
 Svou sílu mohou prý stromy předávat člověku. |
 Takřka každá výprava lesem končí ve Finsku nakonec u jezera. |
 Místy finská tajga připomíná prales. |
