RECENZE: Zahrajem si na vojáky. V Metropolitní máme flinty i tank

Pamětníci si vzpomenou, že v první sezoně sobotních kinopřenosů odvysílala Metropolitní opera i Donizettiho Dceru pluku. Tehdy to byla senzace. Po jedenácti letech se inscenace na plátna vrátila.

Nekomplikovaný, úsměvný příběh o dívce Marii vychované vojenským plukem, která je – jak se ukáže - ztracenou nemanželskou dcerou jisté markýzy, režisér Laurent Pelly posunul z napoleonských válek do dvacátého století či spíše do jakéhosi fantasmagorického bezčasí. Mohl si tak dovolit i tank, na němž si hlavní hrdina Tonio přijede pro svou milou na zámek, kde se vojáckým drilem zocelená dívka marně učí vybraným způsobům.

Gaetano Donizetti: Dcera pluku

80 %

Dirigent: Enrique Mazzola

Režie: Laurent Pelly/Christian Rath

Přímý přenos z Metropolitní opery, kino Cinestar Anděl, Praha

Pelly umí poslouchat jiskřivou i jímavou hudbu, propojovat s ní herecké akce a přitom se vyvarovat chtěnosti a topornosti. Dílu, jež Donizetti psal roku 1840 pro Paříž na francouzský text, zachoval noblesu a ozvláštnil ho roztomilým nadhledem. Tento jeho záměr před lety dokonale naplnili představitelé Marie a Tonia - Natalie Dessay a Juan Diego Flórez. Při sledování nynější reprízy, kterou v Pellyho intencích nastudoval Christian Rath a hudebně připravil Enrique Mazzola, si na ně člověk často vzpomněl.

Noví protagonisté, jihoafrická sopranistka Pretty Yende a mexický tenorista Javier Camarena, sice dělají totéž, ale není to úplně totéž. Jiný osobní vklad může být samozřejmě ku prospěchu věci, jenže Yende hraje až příliš urputně, bez onoho lehkého odstupu a smyslu pro hravost, s nímž inscenace počítá a kterým tak okouzlovala Dessay. Jakoby s Yende roli nikdo herecky nestudoval, nesnažil se s ní hledat způsob, jak být svá a přirozená. Na rozdíl od Dessay má Yende bohatší a atraktivnější hlas, s nímž ostatně roku 2011 vyhrála Domingovu soutěž Operalia. Její soprán ale stále technicky nevyzrává a přes nespornou pohyblivost zůstává zvláště ve střední poloze matný.

Camarena se sice také nevyrovná Flórezovi, pokud jde o dokonale namíchanou kombinaci šarmu a sebeironie, ale pěvecky je v této roli přinejmenším rovnocenným nástupcem peruánského tenora. Jeho devět vysokých „céček“ ve slavné árii Ah! Mes amis odměnilo publikum uprostřed představení ovacemi vestoje, které neopomněla zabrat i kamera. Následovalo opakování árie, takže Camarena „céček“ nakonec vysázel osmnáct, ale jak v přestávkovém rozhovoru podotkl, to nic není, při tréninku jich přece zpívá desítky.

Největší hereckou lahůdku nakonec vyrobila mezzosopranistka Stephanie Blythe jako Mariina utajená matka, markýza z Berkenfieldu, která v opeře víc mluví než zpívá. Blythe dala své korpulentní tvary a hluboký hlas do služeb komiky tak dobře, že zastínila i filmovou a divadelní hvězdu Kathleen Turnerovou, která byla obsazena do mluvené role hraběnky z Krakenthorpu.

Před jedenácti lety si představení vysloužilo sto procent – za čítankovou provázanost hudby, divadla a herecko-pěveckých kreací. Tentokrát je to méně, ale stejně se potvrdilo, že na dobře udělanou inscenaci prach nesedá.