Sama o sobě opera Adriana Lecouvreur nepatří zrovna k vrcholům operních dějin. Dílo z roku 1902 pojednává o skutečné historické postavě, herečce Comédie-Française, jež žila v 18. století. Historická realita je však přizpůsobena milostnému příběhu, v němž mezzosopranistka (kněžna de Bouillon) žárlí na sopranistku (herečka Adriana Lecouvreur), kterou miluje tenor (Maurizio, saský hrabě), jenž dříve miloval mezzosopranistku. Tenor navíc řeší dilema mezi láskou a politickými ambicemi. Pak je tu i „věrný přítel“, tajně milující sopranistku (divadelní inspicient Michonnet). Kolem těchto postav se odvíjí zamotaný děj, v němž je někdy těžké pochopit, kdo s kým intrikuje proti komu.
Francesco Cilea: Adriana LecouvreurDirigent: Gianandrea Noseda Režie: David McVicar Přímý přenos z Metropolitní opery, Cinestar Anděl, Praha, 12. ledna 2019 Hodnocení: 70 % |
Jak se dá čekat, sopranistka nakonec umírá z rukou mezzosopranistky, která jí pošle kytičku fialek napuštěnou jedem. Vedle hrdinek uškrcených, zazděných za živa či jednoduše probodených jde rozhodně o jeden z nejkurióznějších způsobů úmrtí na operním jevišti.
Hudebně opera žije hlavně díky vstupní árii Adriany, která se v ní označuje za pokornou služebnici umění. Celkově vzato Cilea neměl nijak výjimečnou invenci ani cit pro slova, ovšem pár dalších pěkných, cituplných melodií se v opeře najde, atraktivní je také zasazení děje do divadelního zákulisí. Titulní roli v minulosti zpívaly velké primadony jako Renata Tebaldi, nicméně člověku při poslechu a sledování díla napadá, že by to mohla být i obstojná opereta, samozřejmě za předpokladu, že by hlavní hrdinka na konci ožila - třeba kdyby si čichla zase k jiné květině, v níž by byl protijed...
Divadlo bez divadla
Režisér David McVicar pro Cileu mnoho neudělal. Sice děj ponechal v 18. století, ale doslovným realistickým výkladem zrovna této opeře moc neposloužil, neboť ta je totiž tak úporně a přepjatě tragická, až se sama posouvá k hranicím nechtěné parodie na operu. Nebo právě nejasnou dělicí čáru mezi realitou a divadelní fikcí chtěl režisér naznačit? Během přestavby mezi prvním a druhým aktem totiž jeden ze statistů zápasí před oponou s těžkou bustou Molièra, kterou se za hlasitého smíchu publika snaží odnést.
Fotogalerie |
Jenže právě divadelní prostředí, jež by mohlo inscenátory přivést k nějakému nápadu, režisér příliš nevyužil. Na velkém jevišti Metropolitní opery sice nechal postavit menší, barokní jeviště, ale to plní jen čistě dekorativní funkci. Našinec si mimoděk vzpomněl na inscenaci Národního divadla z roku 2004, která byla stočena do mírné nadsázky až perzifláže. Nějaké takové východisko režisér McVicar zjevně vůbec nehledal.
A tak největší podívanou jsou krásné kostýmy, především ty, která postupně vystřídá Anna Nětrebko. V některých ohledech je Adriana její životní role. Diva hraje divu, dějem proplouvá v působivých, ladných pózách. Čistě vokálně jí ovšem tahle role nesedí tak dobře jako třeba nedávno Verdiho Aida. Jistě, předvedla spoustu krásných tónů, ale střední a hlubší rejstřík jakoby ve snaze o dramatický efekt až příliš násilně dobarvovala do temnějšího odstínu než je její vlastní, takže zpěv pak působí dost manýristicky a nepřirozeně.
To její rivalka Anita Rachvelishvili, alias kněžna z Bouillonu, má v hrdle od přírody mohutný tmavý zvukový aparát, který nemění barvu, hřímá jako hněv boží, ale je-li třeba, umí se přeladit i na jemnější vlny. Hysterická scéna Adriany a kněžny, v níž se obě rivalky jako dvě lítice do sebe pustí kvůli playboyovi Mauriziovi, byla rozhodně působivá - skoro se chce říct, že zábavná. Člověk mimoděk čekal, že si dámy přinejmenším strhnou paruky.
Tenorista Piotr Beczala zpíval Maurizia pevným a jasným hlasem a rozhodně neodporoval představě šviháka, jenž miluje tu, pak zase onu, ale nejvíc mu záleží na kariéře. Z představitelů dalších postav vynikl zvláště basista Ambrogio Maestri, jenž vytvořil oddaně milujícího Michonneta. Dirigent Gianandrea Noseda se snažil z Ciley vypreparovat co nejvíce předností, ale pro tuto operu by se dalo udělat mnohem víc hlavně inscenačně.
