Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvDiana žije v Praze s rodiči, babičkou a bratrem, zbytek rodiny je na Ukrajině. Mykyta bydlí v českém hlavním městě spolu s maminkou a sestrou, ale otec zůstal v Kropyvnyckém. „S taťkou jsme v dennodenním kontaktu, píšeme si, voláme si. Teď je to navíc možné bezplatně.“
Výbuchy, kryt, strach o život kamarádů
„V mém rodném městě byl donedávna relativní klid. Ale předevčírem se začaly poprvé rozeznívat sirény a včera dopoledne došlo k prvnímu náletu. V tu chvíli jsem si psal s kamarádem. Teď si představte, že vám píše, jak běží do krytu, za deset minut přijde další zpráva, že jsou slyšet výbuchy, a pak zjistíte, že na tamní vojenské letiště dopadly rakety a že letiště hoří,“ popisuje Mykyta emotivní zprávy z vlasti.
„Je to neuvěřitelné slyšet takové zprávy z města, kde jsem se narodil, kde jsem vyrůstal. Je to smutné a strašlivé zároveň. Naštěstí jsem se vzápětí dověděl, že jak kamarádi, tak taťka jsou v pořádku,“ říká student gymnázia.
Mykytovi vrstevníci vzhledem k nízkému věku zatím povolávací rozkazy do armády nedostali, ale dobrovolně se zapojili do místní územní obrany, která by v případě nutnosti bránila jejich město před ruskými agresory.
Přímo ve válce je Dianin strýc, který je příslušníkem ukrajinské armády. „Nevíme, kde je v tuto chvíli, to nesmí říkat. Ale včera večer se ozval, že je v pořádku. I tak je to stresující. Dlouho jsme nic nevěděli a čekali jsme, až se ozve.“
Kulomet ne, ale pomáhat chceme
Diana i Mykyta jsou ještě příliš mladí na to, aby pomáhali Ukrajině přímo v bojích. Přesto jsou připraveni na to, že by své zemi pomohli. „Asi bych logicky nešla do bojů s kulometem, ale určitě bych v případě potřeby mohla pomoci třeba ve zdravotnictví, přestože i to je velmi nebezpečné, neboť nevíte, kdy a kde spadne bomba nebo raketa,“ potvrzuje studentka.
„Ukrajinské armádě jsem připraven pomáhat všemi možnými způsoby jako moji kamarádi. Jako dobrovolník. Třeba ve sbírkách, v humanitární pomoci,“ navazuje Mykyta.
Ani jeden ze studentů si ještě před několika lety, měsíci či dokonce týdny nedokázal představit, že by mohla začít válka v takové intenzitě, jako probíhá v tuto chvíli. Vše nasvědčovalo tomu, že konflikt bude omezený hranicemi doněcké a luhanské oblasti. Přímý útok na Kyjev a další velká města rozhodně nečekali.
„O tom, že ruská vojska překročila hranice, jsem se dověděl minulý čtvrtek,“ vzpomíná Mykyta. „Probudil mě hlasitý a emotivní telefonát mamky s taťkou, který volal z Ukrajiny. Na jednu stranu mi došlo, co se děje. Ale na druhou stranu jsem to naprosto nechápal. Je to nepředstavitelné, že na mírumilovná města ve vaší vlasti dopadají rakety a že začala plnohodnotná válka v zemi, kde jsem se narodil.“
Je to Putinova válka
Za válku je podle obou studentů odpovědný přímo ruský prezident Vladimir Putin. „Ten jeho narativ, že přišel osvobozovat Ukrajince od neonacistů, od drogově závislých, od Američanů a Němců, kteří tam mají obrovský vliv, to je cynické a ubohé,“ konstatuje Mykyta.
„Je to vyloženě válka Putina proti Ukrajině,“ říká Diana. „Na druhé straně nemohu říct, že občané Ruska na téhle situaci také nemají svůj podíl. Politika je tam jistě zkorumpovaná, ale kdyby měli Rusové odvahu projevovat svůj názor, tak určitě něčeho docílí.“
„Taky myslím, že to je válka ruské vlády s Ukrajinou. Není to válka ruských obyvatel proti Ukrajincům,“ souhlasí student. Ale v důsledku válečné Putinovy agrese zaznamenal zejména na sociálních sítích u některých Ukrajinců to, že se u nich objevila nenávist k Rusku jako k národu. „Ale těch lidí je menšina. Já bych řekl, že ta nenávist a odpor je převážně k ruskému vedení.“
Oba se shodují v tom, že je nesmírně těžké předpovídat, co bude následovat. Jedno je ale jasné. Válka, kterou Putin rozpoutal, neuvěřitelným způsobem sjednotila ukrajinské občany. A to dokonce i ty ze střední či východní části země, kde v minulosti získávali podporu i proruské politické síly.
„Válka nás určitě sjednotila a to neuvěřitelným způsobem,“ pokračuje Mykyta. „Říkají to i moji přátelé přímo z Ukrajiny. Zdůrazňují, že sami neočekávali takové vlastenecké povzbuzení a sjednocení. Teď už je jedno, jestli je někdo ze Lvova, Kyjeva, Charkova, Mariupolu nebo z Oděsy. Jsme v tom všichni. Všichni jsme se dostali do stejného problému a ta společná podpora, ta je neuvěřitelná a obdivuhodná.“
„Vnímám to stejně,“ navazuje Diana. „A nejen že se sjednotila celá Ukrajina, ale sjednotilo to i ty, kteří žijí za hranicemi. Nás. Děláme sbírky, organizujeme pomoc. To je moc důležité a pro náš stát to neuvěřitelně moc znamená.“
Ačkoliv na prezidenta Volodymyra Zelenského se ještě donedávna nedívali Ukrajinci jednotně, jeho statečné chování během válečného konfliktu s Ruskem veřejné mínění sjednotilo. „To, jak se chová prezident a vlastně celá ukrajinská vláda, je obdivuhodné. Světových lídrů, kteří by se v takové situaci chovali jako náš prezident, tedy tak odvážně a statečně, je opravdu málo,“ myslí si Mykyta.
Je to frustrace, že nám nepomůžete s armádou
Z dalšího vývoje mají oba studenti obavy. „Snažím se to vnímat realisticky. Ukrajina se brání skoro týden a Rusku se ještě nepovedlo Ukrajinu obsadit. Ani Kyjev. Na druhou stranu nikdo neví, co Putin ještě vytáhne. V Bělorusku se formují Čečenci… Kdo ví, co bude,“ zamýšlí se Diana.
„I tak ale situaci vnímám více optimisticky než před týdnem,“ pokračuje Mykyta. „Ukrajinská armáda zaslouží obdiv. Ukrajina válčí na všech frontách s jednou z nejsilnějších armád světa a zatím nebylo dobyto žádné velké město. Já věřím Ukrajině.“
Oba studenti vidí budoucnost země v Evropské unii. Poděkovali i za velkou podporu ze strany českých občanů. „Hřeje nás u srdce, že Česká republika a její občané se snaží pomáhat Ukrajině, například i ve formě sbírek, které teď bude organizovat i naše škola. Fakt mě to těší,“ říká Diana.
„A hlavně každý projev solidarity má odezvu na Ukrajině, má to odezvu u mých přátel. A to se týká i každé demonstrace, každého protestu, každé sankce. Má to svůj význam,“ poděkoval Mykyta. „Takovou solidaritu jsem v životě nezažil. Když se projdete Prahou a vidíte ten počet ukrajinských vlajek, všechny ty koncerty, moc si toho vážíme.“
Diana ale vnímá jako frustrující skutečnost, že západní armády nemohou kvůli napjaté mezinárodní situaci nabídnout Ukrajině svou vojenskou pomoc. „Je to frustrující, protože vojenskou pomoc Ukrajina vážně potřebuje. Nemáme velkou armádu, bojují obyčejní lidé. Vycvičené vojsko NATO a jiných států by určitě Ukrajině pomohlo k vítězství,“ uzavírá studentka Gymnázia Karla Sladkovského v Praze.
