Když vám bylo deset, poprvé jste v kině viděla film My Fair Lady. Za roli Lizy Doolittlové jste pak o dvacet let později dostala divadelní cenu Thálii.
Tato postava se mi stala tak trochu osudovou. Nejen, že mě naprosto okouzlila coby tehdy malou holku v kině, ale provázela mě pak průběžně velkou část mého profesního života.
První dětská role na sebe nenechala dlouho čekat.
To bylo rok poté, co jsem se seznámila s Lizou Doolittlovou v kině a propadla touze hrát, zpívat a tančit jako ona. Úplnou náhodou jsem získala jednu z hlavních dětských rolí ve filmu Ivana Baladi. Ten film šel však bohužel krátce po natočení do trezoru, takže ho skoro nikdo neviděl. Nicméně jsem za sebou měla první zkušenost, kdy jsem trávila delší čas bez maminky někde u Košic s filmovým štábem, a ta byla k nezaplacení.
Původně jste chtěla studovat balet. Nakonec jste však nastoupila na žilinskou konzervatoř ke studiu operního zpěvu a hry na housle.
K tomu mě vedl táta, já chtěla spíš tančit. Byla jsem však po operaci nohy a odborníci z konzervatoře mi nakonec studium baletu nedoporučovali. Dřela jsem na housle a milovala barokní hudbu. Když jsem pak u ročníkových zkoušek měla hrát moderní minimalistické skladby jako třeba Zurčení potůčku, moc mě to nebavilo. Navíc si mě zavolal ředitel a řekl mi: „Podívej se na zeď, kolik tam máš diplomů! A jsou za všechno možné, jen ne za to, co u nás studuješ.“ V té době jsem totiž kromě tance i recitovala a vyhrávala celostátní soutěže. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se rozhodla přestoupit na herectví do Prahy.
Co na to říkala vaše přísná maminka?
Té se to moc nelíbilo. Nevěřila, že mohu v takové konkurenci uspět. Žila v domnění, že v Praze studují herectví jen děti umělců a známých osobností. Samozřejmě jsem měla velké pochybnosti, ale něco mě k herectví velmi silně táhlo. Navíc se zlobil i ředitel konzervatoře v Žilině. Měl mě rád a nechtěl o mě přijít. Nakonec mi nabídl, že kdybych v Praze neuspěla, můžu se vrátit, což mě ohromně uklidnilo.
Jak jste zvládla češtinu?
U přijímaček jsem přednášela český text a pan profesor Lukavský prohlásil, že se slovenského přízvuku asi nikdy nezbavím. Později se mi omluvil, protože se mi to nakonec podařilo, za což vděčím paní profesorce Makovičkové, potažmo všem profesorům konzervatoře.
Jednou z vašich profesorek byla i Jaroslava Adamová. Byla přísná?Nejpřísnější. Alespoň na mě. Dokonce tak, že jsem si myslela, že mě nemá ráda. Dávala mi hrát snad ty nejtěžší role, ale až později jsem se od ní dozvěděla proč. Věřila mi a nechala mě hrát postavy, kterými si ona sama prošla. Záleželo jí na mně a na mém herectví, dokonce jsem si od ní vysloužila pohlavek, když se dozvěděla, že jsem začala zpívat s kapelou GBS funky-pop. Bála se, aby mě to od herectví neodtahovalo. Zpívání však bylo mojí součástí odjakživa, stejně jako herectví.
Co první angažmá? Prý jste byla neangažovatelný typ.
Odjakživa pro mě byla prioritou svoboda. Jak profesní, tak osobní. Nebyla jsem schopná sloužit jen jednomu divadlu, což sice znamenalo stálý plat, ale zároveň i role, které člověk třeba ani hrát nechtěl. Takže díky, angažmá pro mě vážně nebylo. Jenom jednou jsem zapochybovala, a to když jsem dostala nabídku na angažmá z Vinohradského divadla od ředitelky Jiřiny Jiráskové. Zkoušela jsem muzikál Muž z La Manchy, nebylo snadné to odmítnout. Nakonec jsem na Vinohradech hrála několik let a svou svobodu si uhájila.
Do toho jste točila filmy a pak přišlo setkání se Zdeňkem Troškou a Helenou Růžičkovou.
Pohádka O princezně Jasněnce a létajícím ševci pro mě byla velkým zlomem nejen v tom, že jsem tam potkala režiséra Zdeňka Trošku, ale hlavně Helenu Růžičkovou. Moc jsem se na to setkání tehdy těšila a nezklamala mě. Hned mě vzala pod svá ochranitelská křídla a pomáhala mi, jak se jen dalo. Byl to člověk s velkým Č.
Využila jste někdy jejích věšteckých schopností?
Pochopitelně. Z kávové sedliny mi Helenka vyvěštila narození syna Matyáše, čemuž jsem se smála. Bylo mi třiadvacet a rodinu jsem v té době vůbec neplánovala. Zapomněla jsem, co mi bylo řečeno, ale když jsem po čase otěhotněla a opravdu se mi narodil syn, smát jsem se přestala. Proroctví se do puntíku splnilo. Se vším co řekla i o jeho profesi a jeho povaze.
Otec vašeho syna dlouhá léta spolupracoval s Jiřím Srncem v Black Light Theater of Prague. Pak byl hlavním režisérem v Divadle Imaginace. Většinu společného života jste oba pracovně cestovali po světe. Matyáš má tedy oba rodiče umělce, podědil vaše geny?
Matyáš se věnuje byznysu, vystudoval management, v uměleckém prostředí se sice pohyboval od malička, ale blíž k němu zaplaťpánbůh nepřilnul.
Další legendou, se kterou jste měla možnost pracovat na společném filmu Příliš hlučná samota, byl francouzský herec Philippe Noiret. Je pravda, že jste se hodně sblížili?
Sblížili. A bylo to díky tomu, že jsem se kdysi na cestách naučila celkem obstojně italsky. Na place kolem Philippa všichni chodili po špičkách a já se ho jednou odvážila oslovit a rovnou italsky. V tu chvíli rozpřáhl ruce a obrovsky se zaradoval, že si konečně může popovídat s někým, kdo mluví jazykem, jemuž on rozumí. Od té chvíle jsme spolu trávili spoustu času, řekl mi hodně věcí ze svého života, i hodně osobních.
Dokonce se mnou zůstal i při natáčení závěrečné scény, kterou jsem už točila sama a byla pro mě hodně náročná. Natočila jsem ji na první klapku a když jsem to měla za sebou, Phillippe mě objal se slovy „Jsi velká herečka“, což pro mě od něj byla pocta poct. Tam jsem si uvědomila, jak je v životě umělce důležité potkat se se správnými lidmi. Pomáhá to v situacích, kdy o sobě pochybujete.
Další pocta na sebe nenechala dlouho čekat, konečně přišla nabídka na My Fair Lady a role Lizy Doolittlové, díky které jste se vlastně kdysi stala herečkou. Získala jste za ni Thálii.
A nevěděla jsem tenkrát o tom. Nevěřila jsem, že bych nominaci mohla proměnit už z toho důvodu, že jsem byla v kategorii společně s takovými esy jako byla Eva Urbanová nebo Livia Ághová, velké operní zpěvačky. Muzikál, opereta a opera měly totiž tehdy společnou kategorii. V ten večer jsem navíc stála na pódiu karlínského divadla a hrála právě Lizu Doolittlovou.
V hledišti Národního divadla mě tedy na galavečeru zastupoval můj tehdejší manžel, který se ani pořádně neoblékl, protože jsme nepočítali s tím, že by na pódium vůbec šel. Jaké bylo moje překvapení, když jsem ho najednou při děkovačce v Karlíně spatřila v hledišti spolu s dalšími kamarády - herci, kteří za mnou z Národního přišli, aby mi pogratulovali.
Další nominace, tentokrát na Českého lva přišla za roli čertíka v pohádce Princezna ze mlejna. Tato role vás prý navíc stála šest kilo vaší váhy?
Ač se to nezdálo, role byla snad jedna z nejnáročnějších. Měla jsem speciální čertí postroj, který se skládal z podvlíkaček a kožíšku, který se mi ještě na těle zašíval, aby vypadal opravdu jako moje kůže. Umíte si asi představit, jaké v tom bylo vedro. Opravdu jsem tenkrát zhubla snad na pětačtyřicet kilo.
S nezapomenutelnou rolí čerta si vás diváci budou spojovat asi navždy. Jak vnímáte fakt, že vás proslavila role, ve které ani nejste poznat?
Je pravda, že mi to jednu dobu trošku lezlo na nervy. Stěžovala jsem si tehdy panu Lukavskému, se kterým jsem po škole často diskutovala o lingvistických rozdílech jazyků, ale ten mě úžasně uklidnil. Řekl mi: „Víš, jsou herci, kteří točí celý život a když zemřou, lidé znají jejich jméno, ale na jejich role si vzpomene málokdo. A to tebe už nikdy nepotká. Važ si toho.“
Peklu jste se navíc upsala i v muzikále Čarodějky z Eastwicku.
A rovnou na pět let. Pendlovala jsem kvůli roli, kterou ve filmu ztvárnila Cher, mezi Prahou a Brnem. A byly to krásné časy. Moc ráda na tu dobu vzpomínám.
Na dálnici D1 máte dokonce svůj rychlostní rekord. Jak to tenkrát bylo?
V době Čarodějek z Eastwicku jsem navíc ještě točila v Bratislavě slovenskou verzi Ordinace v růžové zahradě a produkce mi skvěle vycházela vstříc s natáčecím plánem tak, abych vždy Brno spojila rovnou s Bratislavou. V Praze jsem navíc účinkovala v divadle Na Fidlovačce v představení Malované na skle, kde jsem hrála roli Anděla. No a jednou mi zčistajasna večer volá do Bratislavy Tomáš Töpfer a ptá se, co dělám. Ještě jsem mu sebejistě odpovídala, co bych jako měla dělat, než mi došlo, že mi za půl hodiny začíná představení, na které jsem úplně zapomněla.
Skočila jsem do auta a jela jako blázen, věřte nebo ne, druhou půlku jsem ještě stihla. V té první za mě zaskočila inspicientka s tím, že se divákům vysvětlilo, co se stalo a oni se na mě těšili o to víc. Můj rekord Bratislava - Praha jsou hodina tři čtvrtě, ale to bych raději snad ani neměla veřejně říkat.
Od té doby jste představení už nikdy neprošvihla?
Zaplať Bůh nikdy, ale mám ještě jednu daleko starší historku na podobné téma. Bylo to v době natáčení filmu Kdo se bojí, utíká s režisérem Dušanem Kleinem. Zaspala jsem odvoz na natáčení do Nového Boru a jediné, co mě napadlo, bylo zavolat s pláčem Martině Menšíkové, se kterou jsem se tenkrát hodně kamarádila a věděla jsem, že má své auto. Telefon zvedl pan Menšík a sprdnul mě, že je v neděli ráno budím. Když pochopil moje zoufalství, řekl, ať k nim přijedu. Místo Martiny mě na natáčení odvezl nakonec on a zachránil mi kůži tím, že režisérovi namluvil, že jsem u nich spala a on byl ten, kdo zapomněl natočit budík.
Na tu cestu nikdy nezapomenu, celou jsem jí strávila v předklonu, protože milý pan Menšík mě nejen zachránil, ale navíc se mě snažil rozptýlit svými historkami, což se mu dokonale povedlo.
Vladimír Menšík rozesmál neuvěřitelně i mého syna v době, kdy už nebyl mezi námi. Přišla jsem s Matyáškem, který byl tehdy ještě miminko, k Menšíkovým, položily jsme ho na sofa, které stálo u křesla, ve kterém pan Menšík vždy sedával a vyprávěl nám své historky. Když jsme si na chvíli odskočily do kuchyně, najednou slyšíme, jak se Matyáš nahlas směje, až popadá dech. Běžely jsme za ním a vidíme, jak je otočený k prázdnému křeslu a ohromně se baví. To byl pro mě velmi mystický zážitek.
Ve vašich rolích vás mnohdy potkala smrt, ve zmíněné slovenské Ordinaci v růžové zahradě jste zemřela při autonehodě, v Pojišťovně štěstí jste zase spáchala sebevraždu.
Za tu roli jsem byla Jirkovi Adamcovi ohromně vděčná, on mi vůbec vždy dával protiúkoly. V Pojišťovně jsem hrála takovou zakřiknutou kuňku, týranou ženu, která nakonec spáchá sebevraždu, protože je jí coby sociálnímu případu odebráno dítě, které nakonec skončí v dětském domově.
Děti z dětských domovů a vůbec děti ze sociálně slabších rodin jsou vaše velké téma. Vzpomenete si ještě dnes na moment, kdy jste se jimi začala vážně zabývat?
Je to dvacet let a na hovor s mou kamarádkou Janou si vzpomínám, jako kdyby se odehrál včera. Řešily jsme spolu, co se stane s dětmi, které nikdo neadoptuje, nebo si je nevezme do pěstounské péče. „No, co asi? Zůstanou v děcáku,“ řekla Jana. V tu chvíli mě napadlo udělat pro takové děti koncert a tím to všechno začalo. Na koncerty, které vyvrcholily tisícovými davy v tehdejší O2 areně navázala nezisková organizace La Sophia, která pomáhá sociálně znevýhodněným i hendikepovaným talentovaným dětem dodnes.
Setkala jste se v rámci spolupráce s nějakým konkrétním dětským osudem, který vás hodně vzal za srdce?
To jsou všechny osudy „našich“ dětí. Namátkou můžu jmenovat třeba šikanovaného chlapce, kterého ve škole zbili tak, že na tři měsíce ztratil paměť. Naštěstí se nám ho podařilo vrátit zpátky, studuje gymnázium a miluje hudbu a zpěv. Hodně mě vzala sebevražda dívky z dětského domova, která nádherně hrála na flétnu. Nebo mě moc zasáhla skutečnost, že jedna matka chtěla prodávat své dítě na masáže za 20 eur. Či případ, kdy se nám dítě nechtělo svléknou v bazénu, až jsme zjistili, že má po těle jizvy od cigaretových nedopalků.
Je toho hodně a veřejnost vůbec nemá tušení, co se děje. Rozum mi zůstává stát nad matkou, která nechá své tři děti zamčené o Vánocích v bytě čtrnáct dní, což miminko nakonec nepřežije a chlapec má doživotně poškozené ledviny. Dodnes jsme s ním v kontaktu, stejně jako se spoustou dalších dětí, které chtějí stále patřit do té naší rodiny, i když už naši podporu nepotřebují.
Jste svědkem tolika dětského utrpení, jak se s tím vy sama vyrovnáváte?Navzdory tomu všemu je práce s dětmi zdroj obrovské energie a když jste svědkem utrpení, ostatní události vašeho života najednou dostávají úplně jiný rozměr.
16. ledna 2014 |
