Studium herectví pro vás bylo údajně cestou nejmenšího odporu, přesto jste se do něj velmi obstojně ponořila. Čím vším je pro vás tato profese?
K exaktním vědám jsem nikdy neměla vztah, takže maturita z matematiky pro mne bylo něco nepředstavitelného. To naštěstí na konzervatoři nehrozilo, takže i proto jsem se rozhodla studovat herectví, ve kterém jsem později ale skutečně našla zalíbení. A to trvá dodnes. Moje profese je zároveň můj koníček, a naštěstí i díky rodinnému zázemí k ní mohu takto přistupovat. Kritériem jsou pro mě vždy kolegové a realizační tým, se kterým budu na roli pracovat, a pak samozřejmě daná látka. Když mi sedí obojí, je to pak nádhera a do práce se šíleně těším.
Když vám maminka po absolventském představení na konzervatoři řekla, ať nezabíráte místo talentovaným, jak jste na to reagovala?
Maminka byla vždycky trošku ostrá, ale asi jsem od ní v tomto případě čekala trošku větší shovívavost. Nějak jsem odmaturovat musela, tak jsem na té škole prostě zůstala.
Vaše pozdější herecká kariéra ale evidentně svědčí o tom, že se maminka mýlila.
Věřte tomu nebo ne, my jsme se doma o herectví a o práci skoro vůbec nebavili. Bylo toho tolik, že jsme za ty chvíle mimo plac a jeviště byli vlastně moc rádi.
Zastáváte stále názor, že je herectví nedůstojné povolání pro muže?
Naprosto. Herectví je specifický druh exhibicionismu a obnažené emoce dle mého názoru mužům prostě nesluší. Nechci se tím nijak dotknout svých kolegů, které mám moc ráda, ale žít bych s nimi právě kvůli tomu nemohla. Eufemisticky řečeno, herci jsou velmi křehcí. A někdy navíc hysteričtější než my, ženy. Jakkoliv se to možná nezdá, já osobně jsem velmi pragmatická a racionální, možná i proto mám velkou potřebu obklopovat se hlavně v soukromí podobně nastavenými lidmi.
Prošla jste mnoha pražskými scénami, kdysi jste dokonce odmítla stálé angažmá ve Vinohradském divadle. Co vám říká divadelní sál dnes?
Momentálně jsem úplně mimo jakékoliv divadlo. I když mám přímou konfrontaci s divákem velmi ráda a vždy pro mne byla obohacující, nemám v současné době kapacitu na dvouměsíční zkoušení a na večery trávené hraním. Poslední dobou jsem byla hodně vytížená natáčením, a to mi úplně stačilo.
Před časem jste si k divadlu ale přece jen odskočila, přijala jste nabídku Natálie Kocábové. O co přesně šlo?
Natálie je moje kamarádka a nabídku účinkovat v její hře nešlo nevzít už jen kvůli samotnému názvu projektu, který byl WTF! Šlo o velmi alternativní záležitost v pražském klubu Rock Café, v pěti lidech jsme si sami stavěli scénu i žehlili kostýmy. Když představení viděl můj bratr, tak dokonce prohlásil: „Poprvé jsem na tebe, má sestro, hrdý!“
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Rozpaky kuchaře Svatopluka: Velké sedlo: Arabela: Byl jednou jeden dům: Druhý dech: Panoptikum Města pražského: Bylo nás šest: Chlapci a chlapi: My všichni školou povinní: Bylo nás pět: Cirkus Humberto: Hříchy pro pátera Knoxe: Údolí bílých králů: |
Kdesi jste si posteskla, že jste kvůli pracovnímu vytížení začala zanedbávat svou charitu. Komu přesně pomáháte?
Jsem ve správní radě dětské chirurgie v Motole. Sehnala jsem úžasného sponzora, kterým je finský developer, a každoročně organizuji předání šeku na finanční dar ve výši několika set tisíc korun. A protože mi přišlo škoda předávat si šek někde v kanceláři, vymyslela jsem každoroční akci v Malostranské besedě, kde je k šeku ještě zajímavý program, Danem Bártou počínaje a třeba Jirkou Macháčkem konče. Večer pojímám tematicky, hosté navíc ke vstupence dostanou i tričko, které mimochodem navrhoval můj syn se svojí slečnou. Dokonce jsem pro dětskou chirurgii vymyslela a natočila propagační klip, kde veřejnost seznamujeme s tímto oborem. Zahrnuje totiž tak širokou škálu lékařských odvětví, že si to málokdo dokáže vůbec představit.
Díky vaší charitě jste se vlastně oklikou tak trochu vrátila do doby, kdy jste chtěla být lékařkou.
To jsem chtěla, ale jak už jsem zmínila, matematika a jí podobné předměty mne jasně nasměrovaly tam, kde jsem dnes. Navíc jsem zjistila, že velký okruh mých přátel a kamarádů jsou hlavně lékaři, takže i tudy vede moje cesta k charitě.
Mezi vaše nejslavnější role patří ta ve filmu s názvem Dvojrole. Vaší postavě je tam transplantován mozek vědkyně. Nebyl to pro vás vzhledem k vašemu vztahu k exaktním vědám tak trochu herecký protiúkol?
Dvojrole byla možnost točit s Jaromilem Jirešem, což byl opravdu skvělý režisér, který nás vedl takovým způsobem, že i sebemenší protiúkol šel zvládnout naprosto hladce. Navíc scénář napsala naše rodinná přítelkyně Jaroslava Moserová, a to téma bylo velice zajímavé, novátorské. Sice jsem za tuto roli dostala svého druhého Českého lva, ale pokud bych se já osobně chtěla nějakou rolí pochlubit, tato by to nebyla.
Která by to byla?
Rozhodně role v televizním filmu Exmanželkou snadno a rychle. Režisérka Tereza Kopáčová ho natočila v rámci svého cyklu Soukromé pasti, a na roli violoncellistky jsem opravdu pyšná. Tereza vůbec zahrála podstatnou roli v mém profesním životě. Naučila mne vnímat role s lehkou nadsázkou a sebeironií. Nejlépe to asi vyjádřila Mirka Spáčilová, když o mně napsala něco ve smyslu „Když Brodská brečí, divák se směje a naopak.“
S maminkou Janou Brejchovou jste si měla možnost zahrát ve dvou filmech. Měla jste před ní trému?
Trému ani ne, spíš mi maminka lehce lezla na nervy svou přehnanou péčí. Mezi obrazy mne neustále kontrolovala, zda jsem najedená, teple oblečená a tak dále. Bylo to legrační. To její počínání ale naštěstí trvalo jen chvíli, později jsme k sobě začaly už přistupovat víc profesionálně, jako normální kolegyně.
Po mamince jste zdědila spontánnost, po otci zase zodpovědnost. Jakou stopu zanecháte v životě svého syna?
Snad to bude zodpovědnost i pokora, tyhle dvě vlastnosti jsou pro mě hodně důležité. Stejně jako slušnost a smysl pro humor.
Další velkou doménou vašeho otce bylo psaní, které ani vám není cizí. Jednu dobu jste coby vášnivá gurmetka a gurmánka zároveň psávala do médií o jídle a restauracích. Co na to říkal Vlastimil Brodský?
Tatínek byl naprostý mistr pera. Občas se stávalo, že určité konfliktní situace řešil tak, že mně, bratrovi ale i přátelům psával mnohastránkové dopisy. Moje psaní samozřejmě vítal, ale když už jsem asi po patnácté publikovala text, ve kterém byly zmínky o množství muškátového oříšku či kvalitě steaku, tatínek mi zavolal se slovy: „Hezký Teri, hezký, ale málo literární!“
Mimochodem, už jste vzala na milost koprovku?
Nikdy! Přes to vlak nejede. I když vařím moc ráda a jednu dobu jsem vařila i dvě jídla denně, koprovky se ode mě nikdo nikdy nedočkal a nedočká. Doby vyvařování jsou ale už stejně pryč, od té doby, co se syn osamostatnil a už s námi nebydlí, vaří za mě spíš restaurace nebo Café Savoy.
S otcem jste poslední roky jeho života jezdila po besedách, ve kterých jste mu kladla nejrůznější otázky. Dozvěděla jste se tímto způsobem pro vás něco hodně překvapivého?
To byla úžasná doba, díky které jsem zjistila, co všechno o tatínkovi nevím. Měla jsem možnost doplnit si nejen zajímavé informace o svých předcích, ale navíc jsem se dozvěděla různé kuriozity z jeho života. Málokdo například věděl, že tatínek byl vynikající tenista a přátelil se s legendárním Karlem Koželuhem, díky kterému dokonce dostal před válkou nabídku odjet do Ameriky trénovat Fordovy děti. Tatínek ale naštěstí odmítl, takže zaplať pánbůh za to, jinak bych se možná ani nenarodila.
Dokázala byste díky otci a jeho zálibě ve hvězdách dnes na obloze najít souhvězdí Býka, což je i vaše astrologické znamení?
To asi už ne, ale když vidím hvězdnou oblohu, vždycky si na tatínka vzpomenu, stejně jako třeba ve chvílích, kdy váhám nad nějakou nabídkou. To si pak uvědomím, jak hodně mi jeho rady chybí. Mrzí mne, že můj syn neměl možnost poznat se s tatínkem víc, byli by to úžasní parťáci.
O zrozencích ve znamení Býka se říká, že jsou velcí pečovatelé. Jak jste na tom vy?
Na mne charakteristika Býka sedí absolutně, a určitě i to, co je na něm negativní. S tím, že jsem rozená pečovatelka, jsem se nikdy netajila. Moje neustálá potřeba o někoho se starat často končí tím, že mi moje okolí musí nastavit hranice.
Právě jste překročila padesátku, kterou jste oslavila novou rolí v televizním cyklu Jak si nezkazit život. Jak se vám natáčelo v plavkách?
Tady nešlo jen o plavky, ale vůbec ta role je celkově velmi výživná. Už dlouho jsem si nepřála nic jiného, než celý duben strávit s namalovaným ekzémem pod očima, přibrat několik kil navíc, aby ty plavky byly echt vyplněné a ve finále v nich skákat šipku do vody. Podotýkám, že jsem do té doby nikdy neponořila hlavu pod vodu. Když jsem s tím svým problémem jménem šipka zavolala režisérce Tereze Kopáčové, odpověděla mi: „To je zvláštní, já jsem myslela, že každý člověk umí skákat šipku.“ A pak ještě dodala něco ve smyslu: „No nic, tak se z toho nějak vylžeme, nebo to tam třeba nedáme." A to bylo přesně to, co mě motivovalo se tu šipku těsně před padesátkou naučit. Kopáčová prostě přesně ví, co na Brodskou platí. Coby herečka jdu v této roli vůbec hodně s kůží na trh. V dnešní době, kdy se všichni uměle zkrášlují nejen pomocí různých aplikací na Instagramu, my ukazujeme padesátnice s lehkou nadváhou, dvojitou bradou a ve stahovacím prádle.
V televizním seriálu Dokonalý svět, kde jste hrála šéfredaktorku módního časopisu, jste se stejnou režisérkou ukazovaly prostřednictvím postav spíš pravý opak reálného života…
Na to natáčení moc ráda vzpomínám. Vtipný scénář, skvělé obsazení… Úžasně strávených devět měsíců života ve světě, který mi ale zase tak moc neříká. Jsem poměrně konzervativní člověk, který módu příliš nesleduje. Paradoxem bylo, že se Dokonalý svět točil ve staré rozpadlé Kolbence, kde se absolutně zastavil čas. Vzpomínám si na velkou zimu a na moment, kdy na mně dokonce vzplála péřovka, když jsem se chtěla ohřát u hořáků. Jak říkám, krásných devět měsíců.
V seriálu Terapie, který vznikl v produkci HBO, jste si pro změnu zahrála právničku.
Tato role byla asi jeden z mých největších textových výkonů vůbec. Nabiflovat se složité monology v hantýrce trestního práva nebylo vůbec jednoduché. Navíc se mi stávalo, že jsem všechny tresty dávala nepodmíněné a sazby tak o tři až pět let vyšší, než bylo ve scénáři. Skriptka mě na to neustále upozorňovala, že se odchyluji od scénáře, dodnes nechápu, jak to bylo možné. Ale jedno je jisté, ve skutečnosti bych byla asi hodně přísná právnička.
Vy sama jste velká fanynka seriálů. Které z nich vás v poslední době oslovily nejvíc?
Večery s mým mužem máme poměrně jednoduše nastavené. Trávíme je většinou u kanálů Netflix nebo HBO GO. Naší zálibu jsme dotáhli už do takové dokonalosti, že když mi někdo chce doporučit nový seriál, který právě viděl, já zjistím, že už ho mám dávno za sebou. Kdybych měla někomu něco doporučit já, byl by to jednoznačně seriál Babylon Berlín. Naprosto dokonalá výtvarná záležitost odehrávající se v Berlíně dvacátých let. Potom samozřejmě Sedmilhářky, ty by měla zhlédnout povinně snad každá dospělá žena. V seriálu Mafie Atlantic City jsem zase pro sebe objevila úžasného herce Steve Buscemiho. Je toho spousta, někdy si svůj oblíbený seriál sjedu dokonce i dvakrát.
Tereza Brodská ve hře WTF
Tereza Brodská a Petr Vacek v seriálu Ulice (2005)
Podíváte se někdy na Ulici, seriál, který jste před lety sama rozjížděla?
České seriály obecně moc nesleduji, asi jsem rozmazlená tou zahraniční produkcí. Výjimku bych ale udělala v případě tvorby režiséra Jana Pachla, jeho Cirkus Bukowsky byl dle mého názoru výjimečný. Zpátky ale k Ulici, do té se teď na skok vracím v rámci čtyř natáčecích dnů, a jsem moc zvědavá na to, jak tam po těch sedmi letech zase zapadnu.
Takže nabídku od Jana Pachla byste určitě neodmítla?
Pachla bych určitě neodmítla. Pachl je pro mě zárukou kvality, stejně jako pánové Strach a Prušinovský. Jejich věci mě nesmírně baví.
Zažila jste někdy v rámci natáčení skutečně perné chvilky, pomineme-li už zmíněnou šipku do vody?
Před třiadvaceti lety jsem s Jurajem Kukurou a Ondrou Vetchým točila film Situace vlka, který se bohužel chybou producenta nedokončil, a bylo to dokonce tak vyhrocené, že jsme zůstali viset v kanadském Calgary a nemohli se dostat domů. To bylo hodně nepříjemné. Mimochodem kvůli Jurajovi jsem nedávno přijala roli v seriálu Inspektor Max, který byl jeho vlastní nápad.
Máte mezi kolegy opravdové přátele?
Několik ano, speciálně jeden člověk mě svým vztahem k mojí osobě hodně dojímá. Je to Jiřina Bohdalová, která mi zavolá vždycky, když se kolem mě něco děje, a neváhá nabídnout pomoc. Moc si toho vážím a jsem šťastná, že někdo takový v mém životě existuje. Kromě přátel mám v životě ještě jednoho společníka, kterým je můj pes Konrád. Je se mnou od doby před čtyřmi lety, kdy mi nebylo do zpěvu, kdy onemocněla maminka, a já mu za jeho láskyplnou přítomnost nikdy nepřestanu být vděčná.
