Odjakživa milujete tanec, proč jste se nakonec rozhodla pro herectví?
Ve skutečnosti mě to asi vždycky ve skrytu duše táhlo k herectví, ale neodvážila jsem se po tom toužit veřejně. Dostat se na konzervatoř nebo DAMU bylo přeci něco nemyslitelného. Díky svým tanečním aktivitám jsem ale poznala i divadelní prkna, takže jsem si nakonec přihlášku na vysněný obor přeci jen podala. Spolužačky ale zpočátku žily v domnění, že je DAMU taneční škola, nikdy jsem přeci nedělala nic jiného!
Takže jste tanec definitivně pověsila na hřebík?
Vůbec ne. Občas se k němu dostanu i díky svým divadelním rolím, které taneční kroky vyžadují. Přesně takhle jsem například přičichla k argentinskému tangu, a pokračovala v něm dokonce i víc, než bylo pro roli nutné. Podobně to bylo i se sambou. A teď se chystám na salsu, to ale spíš soukromě. Ta je z latinskoamerických tanců totiž nejjednodušší.
Kdo byl vaším nejoblíbenějším profesorem na DAMU?
Jednoznačně Jana Hlaváčová. Máme společnou jakousi hereckou pudovost, takže mi absolutně seděl její styl výuky. Cokoli vysvětlovala, hned jsem pochopila. Díky paní Hlaváčové jsem si zamilovala roli Lady Macbeth, kterou jsme společně připravovaly na moje zkoušky. Dodnes je to moje vysněná role. Ostatně Jana Hlaváčová byla ta, kdo mi doporučil vzít po studiích angažmá v Pardubicích.
Tam jste prý byla pěkná rebelka.
Byla jsem v té době plná postudijního entuziazmu a chtěla jsem do oblastního divadla přinést trochu čerstvého vzduchu. První průšvih nastal, když jsem si z kolegů chtěla vystřelit na apríla a zavolala ráno do divadla, že jsem si zlomila nohu. Když jsem pak do divadla dorazila, byla jsem už jen svědkem obrovské paniky, kdy se telefonovalo na všechny strany a řešilo se přeobsazení mých rolí. Hrála jsem tam tehdy snad ve všem.
Takže vaše rebelie zase rychle skončily?
Kdepak. Po čase mě napadlo vystřelit si ze samotného pana ředitele, který s námi zároveň i hrál. V jedné scéně měl utíkat s kufrem, ale já mu ho nepozorovaně naplnila těžkým závažím, což ve finále vedlo k tomu, že si tím nečekaným pohybem lehce pochroumal záda. Tím asi ale také skončily mé naivní pokusy vnést do divadelního stereotypu nějaký ten život. Vynahradila jsem si to ale v listopadu 89, kdy jsem z Prahy do Pardubic vozila letáky a všemožné tiskoviny už v době, kdy převratu na venkově ještě nikdo moc nevěřil.
Kdy přišly televizní nabídky a která byla vůbec tou první?
To bylo ještě na škole. V seriálu Bylo nás šest jsme si zahráli tehdy snad všichni. Ti, co nevyhráli konkurz na hlavní role šesti spolužáků, hráli pak menší role ostatních studentů. Byla to pro nás skvělá brigáda, i ten honorář byl překvapivě vysoký. Navíc jsme měli možnost sledovat práci tehdy už renomovaných kolegů, jako byl třeba Vladimír Dlouhý. Vzpomínám si, jak jsem obdivovala jeho dokonalou znalost textu, který byl schopný před kamerou doslova zopakovat třeba dvacetkrát.
V té době jste se ještě jmenovala Stanislava Šťastná.
A to byl právě ten fór. Jednu z hlavních rolí v seriálu Bylo nás šest hrál totiž můj spolužák Honza Šťastný, a všichni samozřejmě řešili, v jakém vztahu spolu vlastně jsme. A co teprve, když se naše stejná jména objevila v seriálových titulcích!
Dnes hrajete v nekonečném seriálu Ulice, jak dlouho vlastně?
V Ulici jsem už deset let, a je vtipné, jakou proměnou, a to nejen fyziognomickou, moje postava prochází. Zpočátku jsem hrála zbohatlickou paničku, která útočila na Ukrajinku Světlanu, aby dnes byla její nejbližší kamarádkou a pravou rukou na radnici. Ze Světlany se totiž stala paní starostka.
Starostu v Ulici dříve hrál ostatně jak Václav Svoboda, tak i Miroslav Hanuš.
Ano. S Vaškem a Mirkem jsme na sebe tak naladění, že už se nám i stalo, že jsme museli natáčení přerušit a jít se na půl hodiny z těch výbuchů smíchu uklidnit, abychom mohli pokračovat dál. V našem případě nám klidně stačí, když si Mirek Hanuš v roli třeba oblékne svetr se vzory ve tvaru kosočtverce.
Při natáčení seriálu Policie Modrava, kde hrajete patoložku, vám ale asi do smíchu moc nebylo.
To opravdu ne, navíc to pro mě bylo velice náročné. Postava patoložky prochází všemi díly a její výstupy se natáčely na klatovské patologii všechny najednou, v jeden den! Musím přiznat, že se mi ty diagnózy pak už pletly. Pan režisér Soukup, který k seriálu psal i scénář, navíc trval na naprosto přesné formulaci replik.
Americký seriál Přátelé a jeho postava Phoebe proslavila váš hlas na poli českého dabingu. Existuje něco, co jste na konto dabování Přátel ještě neřekla?
Asi opravdu ne, na Phoebe se mě ptají vždycky. A také na to, zda s ní mám něco společného, což by se dalo říci, že ano. Jsem podobně zrychlená a zbrklá jako ona. A vlastně mám jednu novinku, nedávno jsem si pořídila mikinu s logem seriálu Friends a moc ráda ji nosím.
Hrajete, dabujete. Neláká vás třeba i režie?
Režii jsem si vyzkoušela zatím spíš na amatérské úrovni. V Lužických horách, kde máme chalupu, jsme založili ve vesnici ochotnický spolek a na mě padla právě režie. Moc mě to baví a vlastně si teď režírování zkouším i v Praze. Připravujeme projekt pro jeden pivovar, kde se bude hostům k večeři hrát divadlo.
V pražském Rokoku hrajete ve hře Noc bláznů sociální pracovnici. Jak vy sama vnímáte svět lidí s odlišnou psychikou, než je ta běžná?
Mě osobně „svět bláznů“ odjakživa zajímal a fascinoval, stejně jako otázka, kdo to blázen vlastně je. Podle mě jsou ti, co jsou považovaní za blázny, ve skutečnosti daleko moudřejší a chytřejší, než jsme my, ti relativně normální.
Svatby v Benátkách (2014)
Ulice (2005)
Bylo nás šest (1986)
Vy sama podnikáte věci, které by leckdo mohl považovat za bláznovství. Vydáte se na stokilometrovou pěší pouť, nocujete v peruánské džungli...
Pěší pouť do Santiaga de Compostela jsem absolvovala asi před osmi lety, a těch 150 kilometrů v nohách mi přineslo víc, než jsem čekala. Šla jsem tam s předsevzetím, že budu hodně přemýšlet o sobě i spoustě dalších věcí, ale nakonec jsem tam přišla na to, že naopak příliš myslet vůbec nemám. Spíš stačí prostě jen tak být, a neklást moc velký odpor dění kolem nás, už jen třeba právě tím úporným přemýšlením.
Vzpomínky na Compostelu ale teď hodně překryla moje nedávná cesta do Peru. A ano, kromě dalších neobyčejných zážitků jsem tam spolu s manželem a synem prožila nezapomenutelný týden nocování v opravdové džungli, vzdálené 100 kilometrů od většího města. Samozřejmě, byli jsme patřičně instruovaní, na co si dávat pozor. Stálo to opravdu za to.
