Nejde ani o tolik omílaný „návrat komunistů k moci“. Komunistická strana tady zkrátka je, naposledy získala necelých osm procent voličů, což je nejhorší výsledek v její polistopadové historii. Kabinet budou komunisti podporovat výměnou za některá křesla v orgánech státních či polostátních podniků, což asi není nic, co by mohlo být bráno za předzvěst návratu totality.
Skončilo období první České republiky, komentuje opozice důvěru vládě |
Pozoruhodnější je, že z vládního paktu nemají valnou radost ani jednotliví aktéři tohoto uskupení. Vzhledem k tomu lze očekávat, že přestřelky v kabinetu budou nejspíš na denním pořádku a ani jeden z účastníků vládní dohody na tom nemusí nijak vydělat.
Babišova „nevýhra“ však spočívá hlavně v tom, že by šéf ANO ze všeho nejraději vládl s menšinovým kabinetem sám. Případně s podporou komunistů a SPD, které by uplatil pár funkcemi, ale jinak by mu i s jeho vládou dali pokoj. Na socialisty prý už je Babiš pomalu alergický. Jakmile bude muset znovu a znovu řešit jejich požadavky vzešlé z nejrůznějších stranických orgánů, začne se mu to zajídat.
Premiér Andrej Babiš svoje hnutí ANO stavěl spíš jako středopravý projekt. Napoprvé také vyluxoval voliče hlavně pravicovým stranám. Spolupráce se sociálními demokraty v minulém volebním období posunula jeho hnutí doleva, což v posledních volbách vedlo k odčerpávání hlasů socialistů a komunistů. Logicky by se tak Babišovi nabízelo, aby se tentokrát vydal zase trochu doprava. Jenže to půjde se socialisty a komunisty za zády docela těžko.
Raději bez předsednictva
Místopředseda Roman Onderka včera ráno na jednání klubu sdělil, že on by vlastně nejradši také hlasoval proti vládě. Podobně se vyjadřoval pražský Petr Dolínek nebo někdejší šéf poslanců Roman Sklenák. Lidé jako jihočeský Ondřej Veselý a pár dalších dávali svůj odpor ke spojení s Babišem najevo dlouho. Zvlášť když socialisté takové požadavky bezpochyby mít budou.
I posledních pár hodin ukázalo, že valná část z nich do vlády s Babišem jít nechtěla, a do budoucna se na tom stěží něco změní. Jen od pondělního rána se celkem pětkrát (!!!) sešel poslanecký klub ČSSD, aby výhrady jednotlivců řešil. Exministr Milan Chovanec na hlasování o důvěře vládě ani nepřišel, „rebelovali“ i další.
Předseda Jan Hamáček prý dokonce pohrozil, že složí funkci. Nakonec však všechny s výjimkou Chovance přesvědčil. Napětí v klubu i v celé sociální demokracii tím nezažehnal. Protože jakkoli se po prvním přerušení jednání o vládě s ANO socialisté napodruhé domohli lepších podmínek – především pak ministerstva vnitra – ukázaly uplynulé týdny, že s nimi Andrej Babiš ve spolupráci s prezidentem Milošem Zemanem zamete, kdykoli se mu zamane.
Symbolem toho se stala nominace Miroslava Pocheho na post ministra zahraničí. Pro ČSSD nejprve principiální věc, přes kterou prý „nejede vlak“. Následovala Babišova slova, že Pocheho nenavrhne, která bral po setkání s Hamáčkem zpět, a několik různých seznamů ministrů doručených na Hrad. Spolu s ujištěním šéfa ANO, že kvůli Pochemu na Miloše Zemana kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu nepodá, je výsledkem, že s Pocheho ministerským angažmá už ani v ČSSD nikdo tak nějak nepočítá. A dokreslením situace v ČSSD je, že se včera poslanci od Hamáčka domáhali, aby si u Babiše vydyndal alespoň veřejné prohlášení, že se Pocheho bude snažit prosadit. Ani toho nedosáhli.
V ČSSD bude narůstat frustrace z toho, že si Hamáček v důležitých věcech u Babiše se Zemanem nevymůže nic. Připomeňme, že v minulosti ČSSD třeba marně požadovala, aby premiérem nebyl trestně stíhaný člověk, nebo chtěla pojistky proti hlasování ANO s KSČM a SPD. V posledních dnech už se Hamáček obával svolat předsednictvo strany před hlasováním o důvěře, protože měl strach, že by mu do toho hodilo vidle. Lze stěží dobře vládnout, když se bojíte vlastního předsednictva.
Pokud to bude pokračovat ve stejném stylu, straně okamžitě nezačnou růst preference a podzimní komunální a senátní volby neskončí úspěchem – ve který už nevěří ani nejoptimističtější socialisté – může vládní angažmá ČSSD brzy skončit výbuchem a rozkolem ve straně.
Příliš jásat nemohou ani komunisté. Po čtvrtstoletí se sice nějakým způsobem dostali k moci, ale kromě pár křesel pro Vojtěcha Filipa a jeho kamarády z toho nejspíš nic moc nevytěží. Přímo ve vládě nesedí, přesto přicházejí o étos protestní strany.
Tím spíš, když tolerují vládu velkokapitalisty. To se bude zbytkům zapálených komunistických voličů těžko vysvětlovat, na což už ostatně část straníků upozorňuje. Komunistům se tak klidně může stát, že nakonec budou ještě s láskou vzpomínat na doby, kdy měli téměř osm procent.
Samozřejmě za předpokladu, že spolupráce ANO s ČSSD brzy nepraskne a Andrej Babiš nebude muset dát komunistům mnohem větší podíl na moci. Což by nejspíš platilo i pro SPD Tomia Okamury, která by při dnešním rozložení sil mohla jako jediná socialisty nahradit. Třeba to nemusí tak dlouho trvat.
