Jak samostatnost při práci ve škole u takto malých dětí podporujete?Nevím, jestli to umím přesně popsat. Základ je přistupovat k dětem s respektem a dávat jim najevo, že jim věřím a že to dokážou. Musí také vědět, že když mě potřebují, tak tam pro ně jsem. V tom se inspiruji motem „pomoz mi, abych to dokázal“ montessori pedagogiky, i když využívám jen některé z jejich postupů. Umět se postarat o sebe budou ty děti do budoucnosti potřebovat nejvíc.
Přijde mi, že to dětem přináší hrozně moc. I když jim v tu chvíli nepředávám žádná fakta a vědomosti, tímhle způsobem k nim samy dojdou a přitom je to baví. Volí si vlastní cestu, formu, jak na tom budou pracovat, s kým budou spolupracovat, pomáhají si navzájem, přijde mi to skvělé. Znamená to investovat hodně času do přípravy, ale taková dopoledne pak plynou sama a je radost během nich děti pozorovat.
Jak to děláte konkrétně v hodinách?
Teď mě například hodně inspirují centra aktivit (ve třídě učitel pro děti připraví několik „stanovišť“, která dětem nabízejí podněty k práci. Děti si samy volí, čemu se budou věnovat nebo jestli budou pracovat samostatně či v malých skupinkách, pozn. red.). Baví mě sledovat, jak k tomu každé dítě přistupuje po svém, individuálně. Jedno si řekne, teď mám náladu na pokusy, další si bude v klidu číst nebo půjde měřit. Každé jede svým vlastním tempem a když mu něco nejde, poradí se.
Je těžké děti motivovat k učení?
Hodně tomu pomáhá, když se učí vlastním zážitkem, zkušeností, snažím se, aby to nebylo jen o zapamatování si toho, co slyší, aby si spoustu věcí vyzkoušely. To motivaci podpoří. Zároveň nezastírám, když nás čeká náročnější hodina, že to nebude žádná velká zábava. Říkám dětem dopředu, že to bude náročné, protože škola nemusí být jednoduchá a nejde dělat jen věci, které nás baví.
Funguje taková upřímnost?
Ano, chce to na nic si nehrát.
Inspirují vás ještě jiné alternativní přístupy k učení?
Pro mě hodně důležitý je pedagogický konstruktivismus, stavět při výuce na tom, co už děti umí a ví. Dítě by mělo dostat příležitost si uvědomit: Tohle už vím, tohle si o tom zatím jen myslím, teď to prozkoumám a zjistím, jestli to tak funguje. Nebo nefunguje. Pak si udělám si vlastní závěry.
O pedagogickém konstruktivismu se v Česku nejvíc mluví v souvislosti s Hejného matematikou. Zaznamenala jste diskusi, která se kolem ní před nedávnem rozvířila?
Zaznamenala, osobně si myslím, že úspěch Hejného matematiky záleží na lidech. Když podle ní bude učit někdo, komu není blízká, fungovat to nebude. A naopak.
Co na vaše vyučovací metody říkají rodiče? Nediví se?
Mám pozitivní reakce. U nás tomu hodně pomáhá i to, že máme jednou za čas ve škole dopoledne, kdy mohou rodiče přijít do školy, pracovat ve skupinkách s dětmi na různých úkolech, mají možnost vidět, jak děti pracují a reagují, zároveň mají i možnost podívat se, jak reagují ostatní děti.
I když jim vždycky říkám, aby nesrovnávali, že každé dítě to má nastavené jinak. Každé má jiné tempo. Někdo začne plynule číst v polovině první třídy, někdo na konci a někdo ještě třeba v polovině druhé třídy plynule nečte. To je individuální a škola by na to měla brát ohled a přizpůsobit se tomu, bohužel spíš je to tak, že se děti přizpůsobují škole.
Známkovat bohužel musím, snažím se však být objektivní
Říkáte rodičům, aby děti nesrovnávaly. Funguje to i ve třídě?
Snažím se, aby ke srovnávání nedocházelo. Nepořádáme žádné zásadní soutěže o to, kdo bude mít nejméně chyb nebo to bude mít nejrychleji, to mi není blízké.
Kateřina VrtiškováKateřina Vrtišková učí na Základní škole v Jílovém u Prahy. Kromě vítězství v letošním ročníku českého kola soutěže Global Teacher Prize získala i nominaci v anketě o nejoblíbenějšího učitele Zlatý Ámos. |
Známkujete?
Známkovat bohužel musím, je to pro mě těžké a v práci mě to omezuje a tak trochu mi ji to kazí. Snažím se sama pro sebe a později, když už jsou děti starší, i pro sebe stanovovat kritéria hodnocení, která by byla relativně objektivní, aby věděly, proč známku dostaly.
Jaká kritéria?
Základní kritéria jsou v tom, že dělají, co mohou, aby práci odvedly co nejlépe to jde. Že když si neví rady, tak se na to nevykašlou, ale že se jdou poradit s kamarády. A když první, druhý ani třetí nedokáže poradit, jdou se zeptat mě. Že si řeknou o zpětnou vazbu, aby věděly, proč jim něco nejde a jak na tom pracovat dál.
Není to o tom, že napíšeme písemku, já to tam proškrtám a oznámkuji a tím to končí. Píšu jim ke známkám slovní komentář, aby věděly, co se jim daří a co se jim nedaří, a snažím se je vést k tomu, aby se přišly zeptat, co s tím dál.
Vy jste vždycky chtěla být učitelkou?
Od mala, a i když nejsem z učitelské rodiny, rodina mě v tom podpořila. Ale představa o tom, co to znamená, se změnila. Když jsem byla malá, bavilo mě „dělat učitelku“, představa, že jsem to já, kdo učí, předává zkušenosti. Teď jsem ve fázi, kdy si myslím, že učit se každý musí sám a já jsem tu od toho, abych byla prostředníkem, který mu umožní najít cestu, aby se učil rád a způsobem, kterým mu to jde a aby ho to bavilo. I když ho to třeba někdy ani nebaví, ale i překonávat překážky je potřeba, zvlášť když pak zažije úspěch.
Když jsem začínala, tak jsem rozhodně nebyla tak tolerantní a vstřícná, neřešila jsem jednotlivé děti, viděla jsem před sebou celou třídu. Zkušenostmi se člověk prostě mění.
Kudy ta cesta vedla?
Když si vzpomenu na své začátky, tak třeba čtení jsem děti na začátku učila stejně, jak jsem to znala já, když jsem chodila na základní školu. Hrozně mě to štvalo, sama jsem to jako dítě neměla ráda, ale vlastně jsem moc nevěděla, jak to dělat jinak. Snažím se sledovat, co se kolem mě děje, inspirovat se od ostatních, pořád se učím. Z toho, co vyzkouším, si beru, co pro mě funguje.
Zrovna teď jsem objevila novou věc, oslovila mě filozofie Thomase Gordona, jeho knížky Výchova bez poražených a Škola bez poražených. Ve třídě jde o to, aby vyhráli oba a ne jen jeden – ani učitel, který porazí žáka svou autoritou, ani žák, kterého učitel nakonec nechá, ať si dělá, co chce. Tomu se budu věnovat v létě, přihlásila jsem se na kurz a jsem ráda, že mě vzali. Myslím, že mě to posune zase dál.
