Všechno to vlastně začalo zklamáním. Českoslovenští partyzáni, kteří za války bojovali proti nacistům, po osvobození doufali v zaslouženou odměnu. Mnozí z nich byli komunisty a naplno věřili myšlence socialismu. Poválečný vývoj v Československu se však bývalým bojovníkům za svobodu vůbec nezamlouval.
Fotogalerie |
Jednou z příčin jejich deziluze byl proces uznávání účasti v odboji za druhé světové války. „Někteří partyzáni si stěžovali, že jsou nedostatečně oceněni,“ říká historik Zdeněk Homola. „Upozorňovali, že výhody, které mají dostávat oni, mají lidé, kteří v odboji vůbec nepůsobili nebo se za partyzány pouze vydávali.“
Takové osvědčení partyzána přitom přinášelo řádu výhod, včetně nároku na lepší sociální zabezpečení, na majetky po odsunutých Němcích a kolaborantech nebo funkce ve státních úřadech. Rozčarování z poválečného vývoje tak zapříčinilo, že partyzáni šli do boje znovu. Jedni tentokrát na straně protikomunistických odbojářů, druzí na straně agentů Státní bezpečnosti (StB).
Tak vznikla Světlana. Rozsáhlá skupina odbojářů, která se pojmenovala po dceři Josefa Vávry-Staříka, zakladatele organizace. „Někteří ve Světlaně vidí konstrukt Státní bezpečnosti v rámci provokačních akcí, jiní ji považují za vůbec největší protikomunistickou organizaci,“ popisuje Homola.
Právě postava Vávry-Staříka vzbuzuje největší rozpor. Podle některých historiků StB řídila Světlanu už od samého počátku a pouze vábila a chytala potenciální buřiče. A Vávra-Stařík měl v této verzi příběhu sledovat a rozvracet politický exil.
V době založení Světlany měl za sebou Vávra zvaný Stařík pestrou minulost. Na jedné straně byl členem organizace Národopisná Morava, která spolupracovala s nacisty, na straně druhé bojoval v odboji jako partyzán. Později vstoupil do komunistické strany a snažil se na Moravě pomáhat bývalým partyzánům.
Velice záhy po únorovém převratu 1948 musel uprchnout před zatčením do Paříže. Odtud inicioval vznik Světlany a různými způsoby komunikoval se štábem organizace v Československu. Posílal mu pokyny a instrukce, například pomocí svých korespondentů. „Státní bezpečnosti se podaří tuto komunikaci prolomit, ale my nevíme kdy. Posléze začíná dopisy falšovat a postupně se infiltruje do nitra organizace,“ pokračuje historik.
V roce 1949 StB vylákala Vávru-Staříka do Vídně, odkud byl unesen do Československa. Zakladatel Světlany pak přežíval ve vazbě a byl komunisty donucen k tomu, aby sloužil jako univerzální svědek v mnoha politických procesech (například s Miladou Horákovou). „StB ho mučila například pomocí elektrických vložek do bot,“ prozrazuje Homola. V roce 1953 byl popraven.
Teroristé a vrazi
Hlavním vůdcem Světlany na území Československé republiky byl Antonín Slabík. Organizace působila převážně na Moravě s přesahem na většinu území, hlavní štáb sídlil v Komořanech u Brna. „Organizace měla mnoho podskupin. Není ovšem jasné, které vykonstruovala StB a které vytvořili sami odbojáři,“ říká Homola.
Výstava SvětlanaV Národním památníku na Vítkově v Praze je od 7. prosince 2018 do 1. dubna 2019 k vidění výstava „Případ Světlana. Proměny obrazu třetího odboje“. Výstavu, která měla premiéru v září 2017 ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, připravil Ústav pro studium totalitních režimů ve spolupráci s Archivem bezpečnostních složek a Národním muzeem. |
Hlavním posláním Světlany bylo šíření protikomunistických nálad, tisknutí letáků, rozšiřování členské základny, zajišťování přechodu hranic, pomáhání rodinám perzekvovaným režimem a shromažďování zbraní.
Všichni očekávali, že studená válka brzy přeroste ve světový konflikt, a proto bylo zapotřebí se připravit na další střet. Členové organizace údajně také uvažovali o únosu ministra Alexeje Čepičky nebo generála Ludvíka Svobody.
Ačkoli „světlanáři“ byli většinou bývalí partyzáni, kteří měli k dispozici arzenál zbraní, jejich akce měly většinou nenásilný charakter. Při dopadení jednoho z odbojářů (Jaromíra Vrby) nicméně došlo k přestřelce, při které byl v dubnu 1949 zabit příslušník StB Bohumil Hýla. Vrbovi se podařilo uprchnout.
„Příslušníci Státní bezpečnosti Vrbu při zatčení ve Vsetíně neprohledali, on se jim vysmekl a jednoho agenta StB zastřelil,“ upřesňuje historik. Od tohoto incidentu byli členové Světlany označováni za vrahy a nebezpečné teroristy. StB Vrbu později znovu dopadla a popravila. Do roka pak rozprášila celou organizaci.
„Organizace měla velmi jepičí život,“ poukazuje Homola. „Přibližně po půl roce příprav byl v únoru 1949 ustanoven hlavní štáb. V březnu se už začalo zatýkat. Organizace tedy v různých formách působila od podzimu 1948 do začátku roku 1950.“
Fiktivní třetí odboj?
Na rozdíl od prvního a druhého odboje, zahrnující období dvou světových válek, bývá samotná existence třetího odboje zpochybňována. Kritici namítají, že protikomunistické aktivity ve většině řídila StB, velká část obyvatel režim podporovala a drtivá většina se v něm snažila v klidu přežít.
Třetí odboj nebojoval proti státu, ale proti ideologii, říká Padevět |
Neprobíhala válka, a tak nebyl jasný nepřítel a ani nebylo jasné, co vše lze považovat za odboj. Přijetí zákona o třetím odboji v roce 2011 situaci změnilo. I díky této opoře se začala řada politických vězňů vnímat jako aktivní odpůrci režimu, a ne jako pouhé oběti policejní zvůle a nespravedlnosti.
S nástupem nového milénia se obraz příběhu Světlany postupně znovu proměňuje. Často vyhrocená výměna názorů z 90. let ustupuje a je nahrazena věcnější odbornou diskuzí. Přes intenzivní bádání však zůstává dodnes mnoho otázek kolem Světlany nezodpovězeno, a tak její objevování zdaleka nekončí.
