Kdo přišel s myšlenkou na vznik Unie obhájců?
Pokud si dobře vzpomínám, tak to byl kolega Lukáš Trojan. On, já a ostatní jsme se setkávali při různých případech, zejména při tom jednom,o kterém se hodně hovoří. Při tom jsme si vyměňovali zkušenosti. Zjistili jsme, že se všichni setkáváme s obdobnými excesy a vybočeními orgánů činných v trestním řízení, především policie a státních zástupců. Že jsou naše zkušenosti podobné a rozhodně nejde o ojedinělé situace. Rozhodli jsem se, že by o tom bylo dobré diskutovat nahlas.
Tomáš GřivnaOsmatřicetiletý pražský právník studoval nejprve Policejní akademii. Doktorem práv se stal na Právnické fakultě Univerzity Karlovy , kde v roce 2005 dokončil i doktorandské studium. V roce 2010 se stal docentem Karlovy Univerzity v oboru trestní právo, kriminologie a kriminalistika. Pracoval v advokátní kanceláři Davida Karabce a také u pražského městského soudu. V současné době má vlastní advokátní kancelář. Mimo Právnické fakulty Univerzity Karlovy přednáší i na jiných vysokých školách a Justiční akademii, kde je členem Rady. Od roku 2008 je členem rozkladové komise ministra obrany. Působí též v legislativě, mimo jiné jako předseda stálé Komise pro trestní právo Legislativní rady vlády a jako člen rekodifikační komise Ministerstva spravedlnosti České republiky pro nový trestní řád. |
Kolik se vás takhle dohodlo?
Bylo nás sedm, kteří si řekli, tak to zkusíme a založíme Unii obhájců. Myslím, že to i přitáhlo pozornost, byť obraz v médiích je spíše takový, že jsme vybudovali lobbistické sdružení, které má ovlivňovat konkrétní kauzu.
Ze sedmi zakládajících členů jich šest hájí nebo hájilo klienty z kauzy Nagyová. Nabízí se to.
Jedinou možností, jak to vyvrátit, je činnost unie. Za rok, za dva se ukáže, že to není pravda.
Nebudete se tedy snažit ovlivňovat probíhající řízení?
Do živých kauz zasahovat nechceme. Budeme se věnovat těm případům, které už byly pravomocně uzavřeny.
Co konkrétně policii a státním zástupcům vytýkáte?
V první řadě jsou to případy, kdy je člověk obviněn, obžalován a nakonec soud rozhodne, že k tomu vůbec nemělo dojít. Začátek obvykle přitáhne zájem médií. Někdy policie či státní zástupci uspořádají i tiskovou konferenci. Obviněný je pak pět, šest let stíhán. Když nakonec soud rozhodne, že stíhání nemělo být vůbec zahájeno, končí to maximálně jako krátká zpráva.
Nikdo se pak už také neptá, co se stalo s těmi, kdo toho nebožáka takovou dobu vlekli trestním řízením. Maximálně stát vyplatí nějaké odškodné.
Setkal jsem se s případy, kdy státní zástupce sám nebyl zcela přesvědčen o síle důkazů, ale chtěl, aby o vině rozhodl soud...
Státní zástupci se u nás od počátku staví do role protivníků obviněných. Trestní řád přitom říká, že by se stejným úsilím měli zjišťovat skutečnosti ve prospěch i v neprospěch obviněných.
To, o čem mluvíte, považuji za alibismus. Existuje presumpce neviny, a podle ní by v případě pochybností měl i státní zástupce postupovat ve prospěch obviněného. Nemám to podložené statistikou, ale jsem přesvědčen, že pokud má státní zástupce pochybnosti, tak to na devadesát procent soud stejně zprostí.
Státní zástupci někdy argumentují tím, že oni nejsou těmi, kdo rozhoduje o vině. Veřejnost to málo ví, ale oni mají možnost v přípravném řízení, pokud se obviněný doznává, podmínečně zastavit stíhání s tím, že se obviněný zaváže zdržet se nějaké činnosti (obdoba zákazu činnosti) nebo že zaplatí určitou částku obětem trestné činnosti (obdoba peněžitého trestu). Tehdy si taky musí udělat úsudek o vině.
A další problémy?
Ročně evidujeme tisíce žádosti o lokalizační a provozní údaje nebo údaje o telekomunikačním provozu. Když to porovnáte se statistikami, tak se to neprojevuje ve vyšší objasněnosti ani častějším odhalování trestné činnosti. Je třeba se proto ptát, zda to má smysl, když to v praxi žádný výrazný efekt nepřineslo.
Ten zásah do práva na ochranu soukromí je velký. Vy si můžete říci, ať si mě klidně odposlouchávají, protože nic nekalého neděláte. Je ale třeba si uvědomit, že se to netýká jen vás, ale i těch, se kterými jste v kontaktu, se kterými si telefonujete.
Je vaším záměrem změnit přístup státních zástupců, policistů nebo je podle vás nutná i změna zákonů?
Žádná změna zákona nezmění vzorce chování. Ale není také dobře, když zákon napomáhá tomu současnému přístupu. Určitě by změna legislativy mohla dát signál, že zákonodárce nějaký jiný přístup chce. Záleží však vždy na lidech, kterých se to týká.
Setkali jste se už se státními zástupci nebo jejich profesní organizací?
Unie vznikla teprve nedávno a oni zatím na naše sdružení pohlížejí jako na svaz včelařů nebo zahrádkářů. Samozřejmě se ale známe. Někteří z nich jsou spolužáci, jiní moji bývalí studenti. Zatím to vždy byla diskuze jednotlivce s jednotlivcem. Nyní by mohlo jít, pokud budou mít zájem, o dialog mezi oběma uskupeními. Nejde o nic jiného než právě o dialog, kde žádná ze skupin nemá silnější postavení.
Kolik má vlastně unie členů?
O unii se ví asi dva týdny. Spíše se tak nyní ozývají kolegové advokáti a informují se, co chceme dělat. Od založení registrujeme několik desítek přihlášek. Nemáme ale za cíl stát se masovou organizací. Bylo by to spíše na škodu, pokud chceme skutečně pracovat, vyměňovat si zkušenosti.
Bylo nutné založit sdružení, když existuje Česká advokátní komora?
Byly pro to nejméně tři důvody. Za prvé advokátní komora hájí zájmy všech advokátů, ale ne každý advokát je také obhájce. Za druhé komora hájí zájmy advokátů, ale unie chce hájit zájmy širší veřejnosti, tedy i těch nespravedlivě stíhaných. Za třetí advokátní komora je samosprávná organizace a musí vykonávat úkoly, které ji svěřil stát. Je mnohem víc vázána předpisy, než občanské sdružení.
Chceme samozřejmě spolupracovat a zdá se, že představitelé České advokátní komory rozumí tomu, proč vznikla unie a podporují ji. Myslíme si, že činnost komory budeme dobře doplňovat a rozhodně nechceme dělat nic, co by ji mělo nějak poškodit.
