Podle inkluzivní novely školského zákona nebudou mít lehce mentálně postižené děti od příštího školního roku zvláštní vzdělávací program, ale místo toho dostanou více asistentů, psychologů a speciálních pomůcek. Jsou tyto děti skutečně schopné učit se podle běžných rámcových vzdělávacích programů?
Tento krok velmi vítám. Domnívám se, že tuto skupinu dětí je skutečně možné vzdělávat podle běžného rámcového vzdělávacího programu, samozřejmě s individuálním vzdělávacím plánem a s individuálně nastavenými očekávanými výstupy v jednotlivých předmětech. Umožní to lepší integraci dětí s mentálním postižením do běžných škol.
Řada z nich už tam navíc nyní je, ale pro učitele je jejich vzdělávání velmi komplikované, protože podle dosavadního nastavení vzdělávacího programu mají mít jinou skladbu vyučovacích předmětů než ostatní děti. A je samozřejmě velmi těžké v chodu běžné třídy zajistit například vyšší počet vyučovacích hodin pracovní výchovy pouze pro jedno nebo dvě děti. Změna tedy podpoří vzdělávání těchto dětí v běžných školách.
Klára LaurenčíkováKlára Laurenčíková (1979) je předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání. Vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor speciální pedagogika-etopedie. Absolvovala studium zaměřené na lidská práva, genderová studia a speciální pedagogiku v Nizozemsku. V minulosti pracovala jako dobrovolnice pro Poradnu pro uprchlíky a pro organizaci Člověk v tísni. Mezi roky 2001–2005 pracovala v Jedličkově ústavu, v letech 2005–2007 působila v organizaci Charita. Od září 2007 působila na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Od roku 2009 působila také jako náměstkyně ministra školství. Je členkou Strany zelených. Je předsedkyní Vládního výboru pro práva dítěte a poradkyní ministerstva práce a sociálních věcí a ministerstva školství. Specializuje se především na politiku začleňování znevýhodněných skupin obyvatelstva do většinové společnosti, na vztahy s českými občany romské národnosti, na otázky domácího násilí, rovných práv a příležitostí mužů a žen i otázkou sociálně-právní ochrany dětí.  Klára Laurenčíková |
A jak se dotkne škol, které jsou dnes neoficiálně označované jako praktické, tedy je v nich velký podíl dětí s lehkým mentálním postižením?
Chod těchto škol rozhodnutí ministryně školství nijak neohrožuje, nemusí být zavírané ani rušené, jak se tento týden poplašně psalo v některých médiích. Děti v tomto typu škol ale budou od příštího roku vzdělávány podle běžného rámcového vzdělávacího programu s individuálně nastavenými očekávanými výstupy. Vyučující speciální pedagogové budou muset rozšířit svoji výuku i o takové předměty, jako je například výuka cizích jazyků, které dosud v těchto školách ve větší míře vyučovány nebyly.
Nehrozí, že změna zůstane jen na papíře? Myslíte, že praktické školy budou ochotny měnit styl výuky?
Nemůžeme mluvit o tom, jestli budou nebo nebudou ochotny. Příloha zkrátka bude zrušena a už nebude možné se podle ní vzdělávat. V momentě, kdy začne platit novela školského zákona, která konkrétně definuje, jak má probíhat vzdělávání žáků s potřebou podpory, tak školy budou muset v duchu nové legislativy postupovat. Kvalitu zajišťování potřebných podpůrných opatření, na která děti budou mít ze zákona nárok po doporučení školského poradenského zařízení, a kvalitu samotné výuky, bude kontrolovat Česká školní inspekce, která se na tyto legislativní změny už nyní velmi intenzivně připravuje a vzdělává inspektory.
Je cílem do budoucna ještě více „promísit“ děti, které nyní chodí do praktických škol s dětmi v běžných základkách?
Cílem nás všech by jednoznačně mělo být v maximální možné míře podpořit vzdělávací potenciál každého dítěte, nepřicházet každý rok o stovky nebo tisíce talentů dětí, které nedostanou šanci na vzdělávání v hlavním vzdělávacím proudu. Měli bychom se snažit o takové prostředí, kde každý může zažít úspěch, a kde se každý bude cítit vítaný. Pestrost kolektivu by měla být něco přirozeného. Jenom tak budeme do budoucna zemí, která je nejen sociálně soudržná, ale také konkurenceschopná a ekonomicky soběstačná. Nebudeme vytvářet další a další skupiny občanů, kteří jsou špatně uplatnitelní na trhu práce, protože kvůli systémovým bariérám nezískali dobré vzdělání a potřebné kompetence pro úspěch na trhu práce.
Hovořím o romských dětech, které jsou stále ve velké míře vzdělávány segregovaně v základních školách praktických. Týká se to ale samozřejmě také dětí, které mluví cizím jazykem, dětí s psychiatrickou diagnózou nebo chronicky nemocných dětí, třeba diabetiků. Ty také ve vzdělávacím systému zažívají řadu překážek. O benefitech inkluzivního vzdělávání přitom hovoří celá řada výzkumů.
O inkluzi se intenzivně debatuje už posledních několik let. Probíhají i reálné změny k lepšímu?
Pravda je, že velká část dětí se v tuto chvíli již přirozeně integruje. Každoročně přibývají děti, které chtějí být na běžných školách, chtějí chodit do spádové školy společně se svými kamarády. Jen je potřeba tomuto přirozenému trendu jít naproti a ve spolupráci s učiteli ve všech školách připravit takové podmínky, ve kterých bude možné společné vzdělávání vykonávat efektivně.
Vaří, kutí, šijíČtěte reportáž z praktické školy na pražské Malé Straně |
Kritici absolutní inkluze namítají, že včlenění dětí s mentálním postižení do běžného kolektivu by nemuselo prospívat ostatním dětem...
Já nehovořím o absolutní inkluzi. Nejde samozřejmě o žádné absolutní přemístění dětí s handicapy do nepřipraveného prostředí. Síť speciálních škol bude vždycky potřeba. Ale jde o postupnou systémovou změnu, o postupné zlepšování podmínek pro všechny děti tak, aby i děti s nejrůznějšími handicapy měly možnost skutečné volby. Aby platilo to, co deklaruje školský zákon, tedy rovný přístup a možnost pro všechny děti vzdělávat se ve spádové škole. Aby rodič handicapovaného dítěte nebyl tlačen do volby speciální školy, ale aby si skutečně mohl vybrat.
Ministerstvo školství by za těmito legislativními změnami mělo samozřejmě také poslat potřebné finance na zajištění podpůrných opatřeních, jako jsou služby školních psychologů, speciálních pedagogů, ale třeba také zajištění speciálních pomůcek. Za těchto podmínek nebude žádný důvod pro to, aby přítomnost dítěte s lehkým mentálním postižením jakkoli zhoršovala kvalitu výuky pro ostatní děti v běžné třídě. Protože učitel na to nebude sám.
V praxi by to tedy mohlo vypadat tak, že ve třídě s pětadvaceti dětmi by mohlo být několik dětí s lehkým mentálním postižením a asistenti pedagoga?
Nedá se předpokládat, že by se do škol od prvního září 2016 začaly masivně dostávat stovky a tisíce dětí se speciálními potřebami, které tam dosud nebyly. Jak jsem říkala, už nyní je mnoho těchto dětí vzděláváno v běžných školách, protože to je volba jejich rodičů a mají na to ze zákona nárok. Půjde pouze o to, že školy na tyto děti snáze dosáhnou na vyšší finanční podporu, aby jim mohly zajistit konkrétní podpůrné opatření, ať už půjde o službu asistentů pedagoga nebo třeba jen o nějakou formu doučování a pomoci s přípravou na další den. V odvětví základních škol speciálních se s novou legislativou téměř nic nezmění.
Čím si vysvětlujete hlasitý odpor zejména ze strany praktických škol proti inkluzivní novele školského zákona?
Ten odpor často nasedá na fakta vytržená z kontextu, jejichž autoři se snaží vyburcovat a vehnat do paniky co nejširší část veřejnosti. Například zavádějícím způsobem informovat, že se do škol najednou dostane 23 tisíc mentálně retardovaných agresivních dětí, které zhorší výuku, je něčím, co by v moderní společnosti mělo být nepřijatelné. Kvůli takovým nevyváženým informacím lidé mohou začít bojovat proti problému, který ani neexistuje.
Další problém s inkluzivním vzděláváním je, že řada rodičů podle zkušeností speciálních pedagogů o praktickou školu pro své dítě vyloženě stojí.
Velmi často hovoříme o rodičích dětí, kteří mají obavu z toho, že by se jejich dětem, které jinak vypadají nebo hůře komunikují, ostatní děti v běžné škole posmívaly. To je samozřejmě jen další argument pro to, že je potřeba zabývat se tím, jak atmosféru na běžných školách změnit, aby byla vstřícnější dětem s potřebou podpory. Aby rodiče nemuseli speciální školu vnímat jako nějaké útočiště, jedinou ochranu před zlým nepřipraveným systémem, ale aby pro své dítě opravdu mohli najít vstřícné a připravené prostředí v každé škole.
Česká republika je často kritizována za to, že jsou zde segregovány děti podle etnického klíče a vznikají například výhradně romské školy. Jaká je v tomto ohledu situace v poslední době?
V tuto chvíli nemáme úplně čerstvá data. Každopádně z posledního šetření České školní inspekce i ombudsmanky jednoznačně vyplynulo, že stále velká část romských dětí končí v základních školách praktických a jsou zde vzdělávány, jako by měly lehké mentální postižení. Je to kolem třiceti procent romských dětí oproti 2,5 procentům neromských dětí. To samozřejmě není logicky vysvětlitelné. Etnicita není spojena s vyšší prevalencí výskytu mentální retardace. V tomto ohledu se situace v poslední době nijak zásadně nezměnila, ačkoliv celkově klesají počty dětí s přiznanou diagnózou lehkého mentálního postižení, což je samozřejmě pozitivní trend. Ukazuje na to, že se v práci poradenských zařízení, která diagnózu určují, cosi začíná měnit.
V praktických školách často končí romské děti ze sociálně vyloučených lokalit. Podle odborníků je problém i v tom, že zanedbané děti z vyloučeného prostředí vykazují podobné znaky jako mentálně postižené děti.
Máte pravdu, že některé děti žijící v sociálně vyloučeném prostředí se mohou projevovat podobně jako děti, které mají mentální postižení. K těmto záměnám proto dochází. Ale kvalitní odborník dokáže tyto dvě situace od sebe odlišit. Velmi rychle rozpozná handicap plynoucí ze sociálně znevýhodněného prostředí od mentální retardace. Ten, kdo to nedokáže, nemůže být podle mého názoru nazýván kvalitním diagnostikem, poradenským pracovníkem.
To, že romské děti bez mentálního postižení byly vzdělávány jako mentálně postižené je důvodem, proč byla Česká republika v roce 2007 odsouzena Evropským soudem pro lidská práva. Systém by dětem ze sociálně znevýhodněného prostředí měl nabídnout jasnou podporu, aby tento svůj handicap dohnaly, aby každé dítě mohlo dosáhnout svého vzdělávacího maxima. Zde je důležitá zejména včasná podpora, která je dětem jejich rodinám poskytována od nejranějšího věku. Efektivní postupy spojují pedagogickou a sociální intervenci.
Pomineme-li praktické školy, často vznikají i běžné základní školy, kam chodí v naprosté většině romské děti.
To bohužel přetrvává. Velká část běžných škol má masivní tendence odkazovat při zápisu do první třídy Romy do školy, která je třeba někde na okraji města a už vzdělává velké množství romských dětí. Říkají romským rodičům, že jejich dětem tam bude lépe. Tito rodiče se naštěstí začínají v poslední době těmto doporučením bránit. Nechtějí své děti separovat. Segregace není nic prospěšného ani přirozeného z hlediska fungování rozmanité a sociálně soudržné společnosti. Pokud tedy k těmto postupům dochází, je nutné to hlásit České školní inspekci, která by měla situaci okamžitě prověřit.
Měly by se školy snažit začlenit lehce postižené děti do normálních tříd?
 |
