Teorie racionální nepozornosti, kterou se zabýváte, pracuje s faktem, že lidé při svém rozhodování nedokážou zpracovat všechny dostupné informace. Zabývají se tedy pouze některými. V jakém smyslu je tato „nepozornost“ racionální?
Samozřejmě, že kdyby měl člověk neomezenou kapacitu, tak by pro něj bylo racionální pracovat se všemi dostupnými informacemi. My ale vycházíme z toho, že lidé nejsou perfektní. Nemají neomezený čas ani neomezené kognitivní schopnosti. Musí se proto naučit pracovat s tím, co mají. Pokud se ve všech životních situacích budeme snažit zjišťovat veškeré dostupné informace, bude to pro nás nevýhodné. Budeme unavení, bude nás bolet hlava a nezbude nám čas na nic jiného. S našimi omezenými zdroji - penězi, časem i pozorností - musíme proto naložit co nejlépe. Racionální nepozornost, tedy to, že se zabývám pouze některými informacemi, je nejlepší způsob.
Ta teorie konkrétně říká něco velmi jednoduchého, a tedy to, že lidé nemohou věnovat pozornost všemu, ale věnují ji tomu nejdůležitějšímu a potenciálně nejpřekvapivějšímu, kde se mohou dozvědět něco nového.
Filip MatějkaFilip Matějka (1980) vystudoval fyziku na Univerzitě Karlově a získal doktorát z aplikované matematiky na Princetonské univerzitě. Od roku 2010 působí jako výzkumný pracovník Národohospodářského ústavu AV ČR. Od roku 2011 je členem akademického sboru CERGE-EI, společného pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR. Od fyziky a matematiky, které studoval na Univerzitě Karlove přešel k ekonomii na začátku doktorských studiích na Princetonu. Studuje zejména makroekonomii, ekonomickou teorii, ekonomii informací a behaviorální ekonomii. V roce 2015 obdržel jako jeden z prvních českých vědců Starting grant Evropské výzkumné rady. |
Jak se ale člověk rozhoduje, kterými informacemi se bude zabývat, a kterým věnovat pozornost nemusí?
Předpokladem racionality je, že si lidé na základě zkušeností vybírají ty informace, které jsou pro ně dlouhodobě užitečné, například že si čtou ty články, které jsou pro ně nejdůležitější. U některých rozhodnutí to je velmi dobrý předpoklad. Například, když občan České republiky věnuje větší pozornost dění v Česku, než tomu, co se děje v Zimbabwe.
U některých rozhodnutí to však neplatí, především u těch rychlých, automatických. Při nich naše pozornost, respektive nepozornost, obvykle racionální není. Toho využívají například lidé z marketingu. Vědí, že když bude na billboardu něco blikajícího, barevného nebo nahého, tak se na něj pravděpodobně automaticky podíváme, i když vlastně neúmyslně. Informaci na billboardu věnujeme pozornost, ačkoliv to pro nás nemusí být racionální a výhodné.
Z evolučního hlediska to racionální je - příroda nás naprogramovala tak, že když se děje něco zvláštního, tak je dobré se na to podívat. Z krátkodobého hlediska to ale nemusí být výhodné. Člověk ovšem v těchto případech nedokáže svojí pozornost ovlivnit. Krátká automatická rozhodnutí tedy teorie racionální pozornosti nepopisuje.
Na která rozhodnutí se tedy vztahuje?
To, co popisuje, se týká dlouhodobých nebo opakovaných rozhodnutí, u nichž je předpoklad racionality dobrý. Teorie racionální nepozornosti v podstatě platí téměř všude například ve způsobu, jakým si vybíráme produkty nebo v chování voličů - v tom, jakým věcem věnují pozornost ve volebních programech stran.
Dalším příkladem je trh práce. Náš tým se zabýval tím, jak pozorně manažeři procházejí životopisy uchazečů o práci. Čtením jednoho životopisu stráví průměrně šest vteřin. To zásadně ovlivňuje diskriminaci minorit, protože když si nezískáme informace o konkrétním člověku, tak ho pravděpodobně zhodnotíme podle skupiny, do které patří.
Existují i rozhodnutí, která člověk dokáže učinit při zvážení skutečně všech dostupných informací. Například výběr nového telefonu, auta nebo volba vysoké školy?
Takové otázky asi existují. Třeba když si chci dojít na nejbližší toaletu a vím, že nejbližší je za rohem, tak jdu tam. Ostatní toalety mě nezajímají. Ale zrovna u otázek, které zmiňujete, jsem naprosto přesvědčený, že lidé do svého rozhodování ohromné množství informací vůbec nezahrnou.
Například, když si vybíráte nový telefon. Existuje obrovské množství různých typů. My bychom mohli úplně u všech do detailu pročítat a porovnávat charakteristiky. Na to ale nemáme čas a energii. Co tedy děláme? Často věnujeme pozornost jen některým aspektům, třeba značce, se kterou máme dobré zkušenosti, nebo modelům, které nám doporučili známí.
Vysoká škola je něco hodně podobného. Uvedu osobní příklad. Když jsem se rozhodl, že chci jít studovat do zahraničí, přihlásil jsem se na šest škol a jenom jednu z nich jsem předem navštívil. Přitom to bylo naprosto zásadní rozhodnutí.
Teorie racionální nepozornosti počítá s tím, že v průměru se člověku vyplatí nevšímat si některých typů informací. V určitých případech se ale nepozornost vyplácet nemusí. Podle výzkumů si člověk, který chce požádat o hypotéku, nechá vypracovat nabídku průměrně ve dvou bankách. Přitom náklady na splácení hypotéky jsou často jedny z největších, které člověk platí ze svého platu. Kdyby výběru hypotéky věnoval o pár hodin navíc a získal třeba nabídku ze sedmi bank, tak by v průměru získal úroky daleko nižší a ve výsledku by zaplatil o statisíce méně. Totéž se týká celé řady dalších věcí. Lidé si obvykle nedělají rešerši celého trhu.
Počítá teorie s tím, že v rozhodování nehrají roli jen informace, ale i pocity? Něco se mi líbí, nelíbí, někde se cítím dobře...
Ta teorie zahrnuje preference i informace. To, že se na nějaké škole cítím lépe, je tedy součástí rozhodování. Při rozhodování si shrnu, co je pro mě důležité - třeba abych se na škole cítil dobře, abych po ní dostal dobré zaměstnání a tisíc dalších věcí. Poté se rozhodnu.
S čím ale teorie nepočítá je psychologický jev, situace, kdy člověk dospěje k rozhodnutí, že je něco správné udělat, pak ale jedná emocionálně, neracionálně a učiní něco jiného. To může mít mnoho příčin, třeba závislost na něčem nebo tendenci k davovému chování. Toto ovšem teorie racionální nepozornosti nezahrnuje.
Přesuňme se na rovinu politického rozhodování. I politici jsou lidé s omezenou kapacitou a do rozhodování nemohou zahrnout veškeré informace. Jak vaše teorie pohlíží na poměr záležitostí rozhodovaných centrálně a těch, které jsou ponechané neviditelné ruce trhu?
To je právě jedna z věcí, kterou se aktuálně zabýváme. K závěrům tedy teprve dospějeme. Zatím mohu spekulovat. Myslím, že ta teorie spíše směřuje k tomu, že se má, zjednodušeně řečeno, více věcí přenechat trhům a méně vládám. O tom, zda mají být věci rozhodovány centrálně nebo volným trhem, se hovoří stovky let, je to veliká otázka. Teorie racionální nepozornosti částečně vychází z přístupu ekonoma Fridricha Hayeka, který zjednodušeně řečeno hájil volný trh, protože zjednodušuje informace. Samotná vláda nedokáže poznat, co vše je kde potřeba, kde je málo banánů nebo kde je hodně hliníku a je vhodné postavit tam hliníkárnu. Co kde chybí nebo přebývá, vždycky poznáte na ceně. Volné trhy takto pomáhají přenosu informací.
Na druhou stranu jsou i věci, které trh nezařídí, a je nutné rozhodovat je centrálně, například podporu vědy. Když vědci něco vyzkoumají, mohou z toho profitovat všichni. Žádný jednotlivec za to ale nebude ochoten zaplatit dostatečně. Stejné to je s čistým životním prostředím nebo s kvalitními vládními institucemi. Takže je třeba, aby věci, ze kterých mají užitek všichni, byly veřejně financované vládami. I tam ale vidíme výrazný efekt nepozornosti.
Můžete uvést příklad veřejné politiky, která je u nás implementována vládou či úřady, a přitom podle vás nemůže pojmout veškeré dostupné informace?
To je téměř každá politika. Nic nelze udělat zcela detailně. Například příspěvek na bydlení. Kdyby se zvážily veškeré dostupné informace, tak by nezávisel jen na výši příjmů ale na spoustě dalších věcí: jestli člověk může dostat něco od rodiny, jaké další má náklady a potřeby atd. To ale do rozhodování zahrnout z řady důvodů nejde, proto se pravidlo stanoví takto jednoduše.
V poslední době je tématem číslo jedna řešení migrační krize. Mluví se o tom několik měsíců a nikdo neřekne: Pojďme to udělat pořádně. Pojďme si říct, že na jednu stranu musíme těm lidem pomoct, možná však nemusíme pomoct všem. Kdybychom se snažili pomoct všem, tak se zhorší naše podmínky. Tak si pojďme popsat, jaké by měly být naše cíle, jaké jsou naše možnosti a s chladnou hlavou najít řešení. Myslím, že nikdo si zatím nedal tuhle práci, ani na politické úrovni. Všichni jsme skutečně nepozorní k faktům i k možným řešením.
Kde vidíte možnosti praktického využití vaší teorie?
Všude. Ta teorie začala v makroekonomii, v monetární politice. Zabývali jsme se třeba situací, když centrální banka změní úrokovou míru. Někteří lidé tomu věnují pozornost a jiní ne. Podle toho na to zareaguje ekonomika. Bankéř si toho pravděpodobně všimne, ale mnoho lidí se tím, co dělá centrální banka, vůbec nezabývá. Vzniká tak rozdíl, jak dobrou informaci má bankéř, jakou byznysmen a jakou běžný člověk. To může mít efekty na nerovnost v populaci. Ti, kteří informaci mají, na tom mohou vydělat.
Na svou práci jste koncem loňského roku jako jeden z prvních vědců získal třicetimilionový grant Evropské výzkumné rady. Jak tyto prostředky využijete?
Hlavně na budování týmu, na získání doktorandů a dalších vědců. Chci být schopen přitáhnout do Čech dobré lidi, kteří se mnou budou příštích pět let pracovat.
Cílem našeho projektu je zjišťovat, jak by měly vypadat demokratické procesy a zákony tak, aby byly dobré pro reálné lidi, kteří nejsou dokonalí, jsou nepozorní. Jinými slovy zkoumáme, co z teorie racionální nepozornosti plyne pro veřejné politiky, zákony, regulace - jestli mají být jednoduché, složitější, kde se má regulovat, kde ne.
Vedle tohoto „ideálu“ si klademe i otázky, co je realizovatelné v praxi. Je to obrovská šíře projektů, na které bude tým dělat. Já sám spoustu věcí ani neumím. Jsem původem spíš teoretik - matematik a fyzik. Proto ten široký tým odborníků.
Na amerických školách je prostředí inspirativnější
Studoval jste na několika prestižních amerických školách, včetně Princetonu. Zároveň však máte zkušenosti se studiem UK a VŠE v České republice. Můžete tyto své zkušenosti porovnat?
Myslím, že když porovnáme například průměrného studenta z Matfyzu s průměrným studentem na Princetonu, tak nebude horší. Studenti z Matfyzu si ale budou podobnější navzájem. Na elitní americké škole jsou lidé různorodější, to prostředí je inspirativnější. Ty školy si vybírají studenty nejen podle znalostí a prospěchu, ale také podle toho, co dělají mimo. Pokud člověk na střední škole psal články do novin, tak je to velké plus. Je vidět, že byl aktivní a zkoušel něco nového. V tom prostředí je pak spoustu takových zajímavých lidí, od kterých se můžete naučit něco jiného.
Důležitý rozdíl vidím také v tom, že na Princetonu je na každého učitele méně žáků, takže mají možnost věnovat se jim individuálně, lépe se znají. Obrovský rozdíl jsem také vždycky viděl v kampusu a studentské komunitě. Princeton a spousta dalších amerických škol jsou vlastně taková městečka, kde žijete dohromady s lidmi z jiných oborů. Žije se tam skutečně univerzitním životem. U nás jdete na přednášku, a pokud nebydlíte na koleji, tak žijete ve městě, ale ne nutně tím univerzitním životem. Úplně nejinspirativnější pro mě byly na Princetonu dlouhé večeře s kamarády.
Působil jste v týmu profesora Christophera Simse, který položil základy racionální teorie nepozornosti a je držitelem Nobelovy ceny...
Ano, je skvělé mít možnost každý den pracovat s lidmi, kteří dostali Nobelovu cenu. Jdete po chodbě a vidíte, že tři z deseti kanceláří ji tam mají vystavenou na poličce. Sims je teď shodou okolností v radě našeho institutu CERGE-EI. Působí v ní patnáct externistů, kteří jsou naprosté vědecké hvězdy. Spolurozhodují o strategických věcech institutu, například rozhodují o tom, koho máme najmout jako profesora, jakým směrem má jít vývoj. Celá instituce z toho těží.
Proč jste se poté rozhodl vrátit do českého akademického prostředí? Nelákalo vás dál působit na Princetonu?
Hlavní důvod byl, že moje žena chtěla zpět. Já jsem ale nikdy nepřemýšlel, že bych v Americe zůstal natrvalo. Doma se mi samozřejmě líbí. A nejen kvůli našim známým a tomu, jaké to tady je. Máme také skvělé vědce a do Prahy je snadné přilákat návštěvníky, takže sem často jezdí spousta výborných lidí. Ameriku mám rád, ale Česko raději, takže jsem byl asi i motivovanější něco tady udělat, snažit se pomoci studentům tady. Navíc, já tam pořád jezdím. V Americe trávím průměrně měsíc, dva za rok.
Promítá se dlouhodobá práce na teorii racionální nepozornosti nějak do vašich každodenních rozhodnutí?
Rozhodně. Myslím, že jsem k sobě tolerantnější, když něčemu nevěnuji plnou pozornost. Uvědomuji si třeba, že není možné číst detailně všechny e-maily. Nebo opačně, když něco prezentuji, mám devadesátiminutovou přednášku, tak si uvědomuji, že studenti nebudou celou dobu sledovat každé moje slovo.
