Je tomu přesně rok, kdy se čeští poslanci oficiálně vymezili proti pachatelům jednoho z nejzávažnějších zločinů mezinárodního práva. V doprovodném usnesení k zákonu o státních svátcích a významných dnech Poslanecká sněmovna v dubnu 2017 odsoudila zločiny proti lidskosti prováděné během první a druhé světové války „jakož i další genocidní násilí kdekoli na Zemi“ a vyzvala mezinárodní společenství „k účinné prevenci porušování lidských a občanských práv ve světě a k řešení sporů mírovými prostředky“.
Poslanecká „rezoluce proti genocidám“ vloni vyvolala v některých českých médiích trochu nečekanou a paradoxní kritiku. Novináři spekulovali, zda zákonodárci mají vůbec právo odsuzovat historické události zvláštními zákony či usneseními.
Holokaustu těsně unikla. V 85 letech ji kvůli víře zavraždili v jejím bytě |
Například Zbyněk Petráček v Lidových novinách 27. dubna uvedl, že „speciální zákony proti genocidě či genocidní lži mají jasný smysl tam, kde ‚se to stalo‘, či se týkají stále ohrožených skupin“, a zpochybnil oprávněnost zařazení genocidy Arménů do výčtu historických událostí.
Petruška Šustrová se o den později v reakci na přijatou rezoluci svěřila se svým tichým snem, že „někdy ve 40. letech tohoto století možná přijde turecký nebo arménský parlament s návrhem odsoudit to, čemu cudně říkáme ‚odsun‘ sudetských Němců po druhé světové válce“.
V diskusi po přijetí rezoluce tak zazněly argumenty, které do té doby odsouzení genocidních politik účinně bránily: že se český parlament nemá vměšovat do sporů o historii cizích států, že si máme nejprve zamést před vlastním prahem a že by se parlament vlastně k historickým otázkám neměl vůbec vyjadřovat.
Důležité gesto
S ročním odstupem je zřejmé, že iniciativa tehdejších poslanců Robina Böhnische a Karla Černého měla větší význam, než si v danou chvíli kdo dokázal představit. Zákonodárné sbory pochopitelně nemají plnit funkci „rozhodčích soudů“ historie. Usnesení Sněmovny jsou symbolickým vyjádřením vůle politiků, resp. zvolených poslanců.
Tato vůle se v určitý moment může zdát jako prázdné gesto, kterým se jen potvrzuje to, co stejně všichni vědí. V případě české rezoluce však došlo k přesnému opaku. Ani ne rok po jejím přijetí musel nově zvolený parlament na několika zasedáních řešit výroky poslanců zpochybňujících utrpení romských obětí holokaustu.
To, že rezoluce explicitně vyjmenovává skupiny obyvatel, které se staly oběťmi nacistické genocidní politiky (Židé, Romové a Slované), se nakonec ukázalo jako velmi prozíravé. Jen málokdo si před rokem dokázal představit, že významná česká parlamentní strana „přetaví“ stereotypní antiromské nálady v debatu o míře utrpení vězňů koncentračních táborů.
Spojení nespojitelného
Stejně tak je zarážející rapidní nárůst antisemitských projevů v západní i střední Evropě, které se jako vždy v evropské historii šíří zcela neočekávanými a jen těžko srozumitelnými cestami.
Neonacisté v německém Ostritzu oslavují Hitlera, město střeží policie |
Antisemitismus v současné době opět spojuje zcela odlišné a „nespojitelné“ skupiny a ideologie. Vždyť co má společného arabsky hovořící mladík, který na berlínské ulici „řeže“ páskem turistu s jarmulkou, organizátor festivalu Schild und Schwert (zkráceně SS) oslavujícího narození Adolfa Hitlera a maďarský politik, který svůj volební úspěch postavil na billboardech se zcela zřejmým antisemitským podtextem?
To, kdy se spolu s těmito tendencemi začne v Evropě výrazněji prosazovat i revizionismus a popírání holokaustu, je jen otázka času.
K obdobnému vývoji došlo i ve vztahu ke genocidním politikám současnosti. Bohužel již přestává platit, že masové násilí probíhá „kdesi daleko“ v Africe a že se nás nijak netýká. Mezinárodní organizace v posledních měsících upozorňují na riziko, které pro kurdskou menšinu představuje aktivita turecké armády v Sýrii.
Evropské dilema
Organizace Genocide Watch nedávno vydala jednoznačné varování, že jsou Kurdové v Sýrii ohroženi rozsáhlou genocidní politikou. Pokud Turecko jako významný člen Severoatlantické aliance v současnosti porušuje mezinárodní právo, dostává se Evropa do dlouhodobě neudržitelné situace.
Jako nositelka „západních hodnot“ může jen s velkými obtížemi zakrývat skutečnost, že její přímý spojenec v oblasti páchá zločiny proti lidskosti. O aktivitách turecké armády v Sýrii sice zatím můžeme pouze spekulovat, zkušenosti a svědectví z Turecka však poukazují na masivní porušování lidských a občanských práv – ať už se to týká opozičních politiků, novinářů, akademiků, či dalších „nepohodlných“ osob, které současný turecký establishment označuje za „pučisty“.
Jestliže evropští spojenci dali Turecku k domácím represím „volné ruce“, není příliš složité si představit, jak odhodlaně se postaví tváří v tvář masovému politickému násilí.
Poslanecká rezoluce z dubna 2017 tak nepředstavuje jen bezobsažnou proklamaci, kterou se politici pokusili přepsat dalekou minulost. Události posledních měsíců naopak ukázaly, že text usnesení naznačil blízkou budoucnost a stal se důležitým nástrojem prevence genocidního násilí.
