V Praze – Řeporyjích dne 27. 11. 2019
Vaše Excelence, vážená Ruská federace.
Jsem mladý, nezkušený starosta pražské městské části Řeporyje. Obvykle píši méně důležitým lidem a myslím, že jsem prvním z třiceti dosavadních starostů, který píše namísto sousední vesnici největšímu státu na světě.
Tím se v žádném případě neomlouvám za případnou neohrabanost stylu, formy, či drzost.
A už vůbec se nesnažím budit lítost, či soucit.
Tu nepříjemnou povinnost reagovat na vás vám vyčítám, protože mám v rámci své agendy fakt jiné starosti, než reagovat na obtěžující, obsahově i argumentačně slabé prohlášení státu, se kterým mají Řeporyje společného maximálně to, že před časem veřejně vyjádřily podporu městské části Praha 6, která se zcela pochopitelně rozhodla konečně zbavit ostudné sochy maršála Ivana Stěpanoviče Koněva, jednoho z nejhorších vojevůdců v moderních dějinách vaší země, duševního mrzáka, lidské zrůdy a především ubohého vraha, který neváhal bezdůvodně masakrovat nevinné civilisty v Maďarsku, Mongolsku a… Československu.
Zatímco děti v ruských školách se o něm učí jako o hrdinovi, české děti se o něm neučí skoro nic. Je to škoda. Mělo by se jim připomínat například dle všeho výše jmenovaným šmejdem nařízené bombardování Mladé Boleslavi den po válce, kdy ve snaze splnit hlavní úkol Rudé armády – zmařit ústup německých jednotek, které se snažily dosáhnout amerického zajetí, zahynuly stovky nevinných civilistů, včetně dětí, které mají v místě svůj vlastní pomníček, u kterého představitel Ruské federace tutově nikdy nebyl.
Koněv byl dle drtivé většiny Čechů, kteří se jím vůbec zabývají, mizerný vojevůdce a svině nehodná adorování v učebnicích pro děti, natož pomníků, ale to vy samozřejmě víte, stejně jako to vědí vaši historici, jen to nemohou napsat. Musejí psát jinou historii.
K věci, ať se navzájem nezdržujeme – neděláme si u nás krom Koněva přehnané iluze ani o generálu Vlasovovi a jeho Ruské osvobozenecké armádě. Jejich kontroverzní počínání a historická role je dobře popsaná, stejně tak jako jejich role při osvobození Prahy.
Do té – na rozdíl od Koněva, který ji přijel „dobýt“ den po podpisu kapitulace německých vojsk – přijela ROA nezpochybnitelně, ať už z jakýchkoli pohnutek, bojovat s jejími okupanty a zachránit ji před zničením.
Tři dny před stovky kilometrů vzdálenou Rudou armádou. Taková je pravda, pokud vám to slovo ještě říká něco jiného než pravdu, kterou za pomocí lží trestuhodně a neodpustitelně vytváříte tak často vy.
Nevím, kde bere Ruská federace drzost označovat plánovaný pomník zde padlým třem stovkám Vlasovců v Řeporyjích jako akt, který je v rozporu s Chartou mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku, která označila „činy Vlasova a jeho kompliců jako zločiny proti lidskosti a napomáhání nacistům.“
Milá vlezlá, drzá Ruská federace, my jsme jen sedláci ze Řeporyjí, ale číst umíme a proti textu charty bychom si nedovolili vznést námitek. Nerozumíme ale tomu, co má společného s událostmi, které se v Praze odehrály 6., 7. a 8 května 1945 a je jedno, jaké pohnutky k nim nejednotné vedení ROA vedly.
My ale v Řeporyjích neřešíme ani to. Nemáme důvod. Co máme, jsou obecní kroniky, vzpomínky stále žijících, práce historiků. A svědomí.
Aby vám to bylo v Rusku úplně jasné, na rozdíl od Ruské federace, symbolu prolhanosti a šíření strachu, v Řeporyjích se pravdy nebojíme a nebojíme se ani vás. Víte, čeho jsme se tu báli? Šestého května 1945 opět německých vrahů, kteří kousek vedle na Barrandově ještě v tento den vraždili civilisty. Hrůza, která tu obcházela, je z kronik dodnes cítit, jak se můžete přesvědčit na webu městské části, jehož prostřednictvím myslím v blízké době čeká díky vašemu „zájmu“ našeho poskytovatele hostingu, malou lokální firmu, zkouška, ve které jestli obstojí, tak jim dám smlouvu na sto let dopředu a, jak se u nás říká, sním svůj klobouk. Samozřejmě pokud budu ještě schopen pro účinky novičoku dýchat, natož přijímat potravu.
Moje „armáda“ vám v případě konfliktu, dlouho čelit nebude. Čítá mou, v zájmu Řeporyjí všehoschopnou existenci, dvě obecní multikáry, metací stroj, jednotku statečných dobrovolných hasičů a myslím, že se přidá i pár místních, kteří nechápou, proč by nemohli pomníkem uctít Vlasovce, kteří do té hrůzy 6. května krátce po druhé odpolední přijeli do Řeporyjí s desítkami tanků a nakrátko tu zřídili štáb. V něm ve večerních hodinách velitel 1. ruské divize VS KONR genmjr. Sergej Kuzmič Buňačenko v Řeporyjích rozhodl o ranním útoku na východní břeh Vltavy, což byl jeden z rozhodujících okamžiků pražského povstání a moment, který zásadním způsobem rozhodl o tom, že Praha neskončila v rozvalinách.
Mimochodem, v řeporyjských kronikách se píše, že Vlasovci se chovali ohleduplně ke zdejšímu obyvatelstvu a neexistuje jediný záznam o nějakém incidentu. Kéž by to samé platilo pro „naše“ rudoarmějce. Kradli, znásilňovali a dokonce vraždili. Tehdy i v srpnu 1968. Přesto osvoboditelé. Stejně jako jimi byli, mimo ostatního čím, kde a pro koho byli, Vlasovci.
V okolí vsi je dodnes řada neoznačených, nedůstojných hrobů zachránců Prahy z řad ROA a stydím se, že jsme se rozhodli napravit historickou křivdu, zásadně ovlivněnou bolševickou propagandou, až teď.
Příští rok je 75. výročí od konce války. Nezávisle na tom jsem krátce po svém zvolení naplánoval renovaci a úpravu zdejších pomníků. Na jednom jsem našel chyby v datech zavraždění zdejších obětí holocaustu, na dalším chybí pamětní deska se jmény legionářů padlých v první válce. Budeme také umísťovat pamětní desku na budovu úřadu a když přišel zvenčí návrh konečně vzdát hold Vlasovcům a připomenout historickou událost, kterou zde dal Buňačenko do pohybu, s naprostou samozřejmostí jsem souhlasil a se mnou předběžně všichni zastupitelé i lidé, se kterými jsem tu o tom dosud mluvil. Nebylo (a myslím, že není a nebude) co řešit.
Řeporyje si pamatují Vlasovce jako zachránce, kteří tu statečně umírali, když sem přivezli mír, zřejmě hledajíce vykoupení ze svých hříchů, či americké „zajetí“. Stejně jako bojovali část války po boku nacistů, postavili se bolševismu a vzepřeli Stalinovi, největšímu masovému vrahovi všech dob reprezentujícímu zrůdnou ideologii, která zabila více lidí než právě nacismus.
Nebudeme o našem záměru zbudovat jim pomník, ani o jejich historické roli s nikým zvenčí diskutovat a už vůbec o tom nebudeme diskutovat s Ruskem, symbolem okupační moci, lži a porušování lidských práv. Krásné zemi, které bych přál jinou současnost, jinou vládnoucí garnituru, sebereflexi a více mezinárodního uznání, které si vynucujete jen demonstrací síly a kohouty plynovodů.
Řeporyje jsou suverénní, samostatnou městskou částí, která o tom zda, kde a kdy postaví komu pomník, rozhoduje sama prostřednictvím svých demokraticky zvolených zástupců a to všechno po veřejné diskusi, která každému zdejšímu obyvateli umožňuje svobodně a beze strachu vyjádřit svůj názor. Jak moc bych toto všechno přál občanům Ruské federace, která vraždí novináře, vnucuje lidem ve školách a v médiích alternativní výklad minulosti i současnosti a pravidelně zapomíná, že tam, kde končí její hranice, začínají hranice jiných.
O zamýšleném pomníku Vlasovců budou rozhodovat jen a pouze Řeporyje, ne Rusko. Řeporyje mají tisíckrát lepší historickou zkušenost s Vlasovci, než s vámi, vy karikatury sebe sama s atomovým kufříkem za zadkem a hlavou plnou vodky a černého svědomí. Česká republika je demokratickou zemí, do které můžete posílat tak maximálně agenty, peníze na kampaně vám loajálních ubožáků, nadopované sportovce a určitě i prostřednictvím velvyslance depeše o tom, co se vám nelíbí. Nám nezbývá než toto respektovat, či to spíše trpět a vzít na vědomí.
Vy vezměte laskavě na vědomí, že není ve vaší moci nám zabránit postavit pomník třem stem vojákům, kteří tu tehdy v boji s nacisty a také nakonec se „svými“ padli. Ten budete moci tak možná odstranit, až nás budete zase okupovat a zotročovat. Do té doby nemá smysl nás otravovat, stejně jako nemá smysl otravovat novičokem, či tlaky mě osobně, což neříkám proto, že bych se vás bál, vy prolhaní, drzí, dosebezahledění, bezohlední ubožáci.
Říkám to proto, že budou li zdejší lidé chtít stavět pomník, protože mají pocit, že ho Řeporyje a Praha Vlasovcům dluží, tak ho prostě postaví.
Vám nedluží Řeporyje nic víc, než tuto odpověď a možná ještě připomenutí citátu neznámého autora, který mám rád a který jsem se během psaní tohoto, pro vás jistě směšného dopisu pro mě směšným adresátům, neskromně rozhodl navrhnout jako součást plánovaného pomníku v Praze padlých Vlasovců. Divím se, že mě to nenapadlo už v ten okamžik, kdy se do věci pokusilo vložit právě Rusko: „Historie je něco, co se nikdy neudálo, sepsané někým, kdo při tom nebyl.“
S formálně předstíranou úctou,
Pavel Novotný
starosta SAMOSTATNÉ městské části Praha Řeporyje
