Přiznání biatlonistky Koukalové, že se řadu let potýkala s anorexií, kterou podnítily kritické poznámky trenéra o její postavě, otevřelo diskusi o psychice dětí při sportování. Existuje spousta sportů, kvůli kterým si především dívky musí hlídat postavu, což se jim může vymknout z rukou. Příkladem disciplíny, kde jsou kladeny nároky na vzhled, je třeba krasobruslení.
„V krasobruslení je stravování ožehavá otázka, protože je to sport, ve kterém se klade velký důraz na estetično. Oblečení, které krasobruslařky mají, je pravdomluvné a nemohou v něm skrýt nedostatky postavy. Rozhodčí navíc postavu zohledňují při hodnocení a to, co považují za krásné, není normální slovanská postava, ale spíš štíhlé tělo,“ říká trenérka krasobruslení Barbora Kostková.
Při skocích a zvedání přitom pro krasobruslařky každý kilogram tuku navíc představuje zátěž. „Děti, které nabíráme, bývají často silnější než dřív, protože se méně hýbou a rodiče na ně mají méně času. Pokud si všimnu, že má dítě nadváhu, promluvím s rodiči, aby mu upravili jídelníček. Nechceme říkat dětem ‚ty jsi tlustý, ty už nikdy nic dobrého neskočíš‘, to by byla cesta do hrobu a nikdo nechce, aby naši svěřenci skončili jako kostry na kapačkách,“ vysvětluje Kostková.
Přesto se prý v každé krasobruslařské generaci objevila dívka, která měla poruchu příjmu potravy a skončila hospitalizovaná v nemocnici. Podle Kostkové buď často slýchaly, že mají zhubnout, nebo si vsugerovaly, že čím hubenější budou, tím lepší podají výkon. „Je to velmi tenký led, na kterém se trenéři a rodiče pohybují,“ dodala.
Rodiče si stěžovali na tlustou baletku
Baletky jsou podle zažité představy velmi štíhlé dívky. Ne všechny děti, které chtějí tančit, však mají „ukázkovou baletní postavu“. Baletní studio při Moravském divadle Olomouc proto dává pozor na to, aby si všechny děti bez ohledu na vzhled připadaly při vystoupení příjemně.
„Pokud mají děti nadváhu, volíme kostým tak, aby se dítě cítilo dobře, abychom ho něčím upnutým nezesměšnili, a stavíme takové dítě do první řady, aby bylo vidět, že každý má šanci prorazit. Spíš se setkávám s kritikou dospělých. V představení Louskáček máme dívku, která není úplně štíhlá, a dospělí mě upozorňují, ‚co tam ten tlusťoch dělá‘,“ říká ředitelka Baletního studia Jitka Weiermüllerová.
Vysvětluje proto dospělým, že každé dítě by mělo dostat šanci. „Pokud se děti setkají s posměchem, akorát dostanou depresi a přestanou do kroužků chodit. Proto je povzbuzujeme. A je mi úplně jedno, jestli někdo vyčnívá,“ dodává.
Problémy s poruchou příjmu potravy se nevyhnou ani házené. „Zažila jsem tři hráčky s poruchou příjmu potravy. Když si problému se stravováním všimneme v počátku, trenér a kolektiv mohou hodně pomoct. V první fázi se proto pokusím nasměrovat dítě. Pokud to nefunguje a vidím, že z toho může vzniknout problém, kontaktuji rodiče,“ říká trenérka Jaroslava Šmrhová.
Sportovní psychologové pro děti chybí
Některým trenérům radí sportovní psychologové, jak mluvit s dětmi, které se trápí kvůli poznámkám o postavě. Jenže spousta klubů si odborníka nemůže dovolit. „V této oblasti je velká rezerva. Dětských sportovních psychologů totiž moc není, a pokud jsou, jsou drazí,“ upozorňuje Šmrhová.
„Setkala jsem se s tím, že děti mají problémy s nadváhou. Jsem ráda, že i takové děti si našly beachvolejbal, který je baví, a chtějí sportovat. Naší snahou je poté vytvořit v tréninku takovou atmosféru, aby všechny děti zažily pocit sounáležitosti v týmu a viděly, jak se zlepšují. Neboť právě pohybová aktivita je pro ně ideálním řešením,“ popisuje trenérka z Prague Beach Teamu Lenka Dudlová.
Kdyby si všimla, že další pohybová aktivita je vzhledem k fyzickým parametrům nebo aktuálnímu zdravotnímu stavu dítěte již příliš, informovala by rodiče. „Ti jsou kompetentní řešit stav dítěte, který je časově dlouhodobější,“ dodává Dudlová.
