Pravý Král Šumavy žije v Chicagu, potvrdili historici

Historici odkryli tajemství Krále Šumavy. Stále žije. Jmenuje se Josef Hasil, je mu pětaosmdesát let a žije na předměstí Chicaga. Před komunisty zachránil desítky lidí, které převedl na svobodný Západ. Sám je bývalý pohraničník.

Legendu Krále Šumavy proslavil propagandistický film. Skutečný Král Šumavy se jmenuje Josef Hasil. | foto: ČTK

Člověk by čekal, že legendární Král Šumavy, nepolapitelný převaděč, o kterém Karel Kachyňa v 50. letech natočil propagandistický film, musel být robustní chlap.

Nebyl. Tajemný muž, kterého v první polovině padesátých let marně pronásledovaly desítky pohraničníků, měřil jen 162 centimetrů. Jmenuje se Jan Hasil, je mu pětaosmdesát let a žije na předměstí Chicaga.

Pátrání v archivech odhalilo, že Hasila – Krále Šumavy poslal v začátcích jeho převaděčské kariéry na 9,5 roku za mříže vojenský prokurátor a soudce Karel Vaš. V Národním archivu to s pomocí Aleny Šimánkové zjistil historik Libor Svoboda z brněnské Univerzity obrany.

Komunistická tajná policie však musela už za půl roku založit na Hasila nový svazek. Bývalý pohraničník Hasil totiž z vězení uprchl, přešel hranici a nabídl služby americké rozvědce. Jako agent chodec si pak v Jižních Čechách vybudoval v letech 1949–52 nebývale rozsáhlou špionážní síť.

Král Šumavy má i v pětaosmdesáti charizma

"Hranici jsme nikdy nepřecházeli ve skupině. Vždycky šel jeden vpředu a ti druzí s odstupy za ním, abychom při léčce nepadli pohraničníkům do rukou všichni. Bohumil šel tenkrát jako první a bez výzvy dostal u Českých Žlebů dávku z automatu," líčí Hasil chvíle, kdy při přestřelce ztratil bratra.

Žádosti o rozhovor odmítá, reportérovi MF DNES se přesto podařilo s ním před časem hovořit. 

Jedno Josefu Hasilovi ani v jeho pětaosmdesáti letech upřít nelze: je to charizmatický muž s velkým osobním kouzlem. Tyto vlastnosti mu několikrát zachránily život, když měl v patách pohraničníky a žádal lidi o pomoc. Málokdy ho odmítli. Hasilova pověst nepolapitelného muže imponovala zejména ženám.

Na dobu, kdy se několik let pohyboval na pokraji života a smrti nebo se musel se několikrát prostřílet z obklíčení, vzpomíná jen nerad. Vězněna pak byla ostatně celá Hasilova rodina.

„Nedělal jsem přece nic zvláštního,“ mává rukou nad minulostí. Nakonec však přece jen svoluje a reportéra přijímá v domku svého kamaráda agenta chodce Rudolfa Boleslava na předměstí Chicaga.

Esem až po útěku z kriminálu

Na dráhu převaděče se Josef Hasil vydal už v roce 1948 ještě jako strážmistr pohraniční stráže. Za 3­000 korun (tak to alespoň stojí v právě nalezeném soudním spisu) převedl do Rakouska tři Čechoslováky. Při zpáteční cestě měl však potyčku s rakouským policistou a na útěku v hlubokém sněhu zabloudil.

"V tom horském terénu jsem se vyčerpal, až se mi z toho motala hlava. Co chvíli jsem musel odpočívat, abych nepadnul. Pak jsem na české straně našel hájovnu, poprosil je o vodu a v tu ránu jsem usnul. Probudili mě až pohraničníci, našli u mne zásobník z flinty, kterou jsem vzal Rakušákovi, a protikomunistické letáky. Dali mi želízka a odvezli do vojenské věznice v Táboře," vzpomíná Hasil.

Soud, jemuž předsedal nechvalně proslulý Karel Vaš, poslal Hasila na 9,5 roku za mříže. Odseděl si však jen půl rok. Podařilo se mu utéct až na Západ. Tam se dal do služeb americké tajné služby CIC.

Teprve tehdy se z Hasila stává převaděčské eso, kterého budou komunističtí pohraničníci léta marně honit po celém kraji.

Král Šumavy Hasil dodával odbojářům na Písecku vysílačky od americké CIC, tajné dokumenty a hlavně: přes hranice převedl dvacet lidí. Ať již agentů či těch, které pronásledoval režim. To vše za pouhé tři roky (1949 až 1952).

"Neměl mezi agenty chodci konkurenci. Jako někdejší pohraničník znal výborně terén, byl neobyčejně odvážný, chladnokrevný a neváhal sáhnout po zbrani," vypočítává historik Svoboda přednosti Hasila, díky nimž úspěšně unikal. "Hranice jsem znal – to ano. Hlavně jsem měl ale štěstí, a navíc nade mnou držel Pánbůh ochrannou ruku," vzpomíná Hasil.

Když 7. prosince 1949 přecházel hranice nedaleko Soumarského mostu, narazil na hlídku Sboru národní bezpečnosti. Strhla se prudká přestřelka, při níž jeden pohraničník zahynul a druhý byl těžce zraněn. Hasilovi se podařilo uprchnout.

Při podobné přestřelce byl 13. září 1950 u Českých Žlebů smrtelně zraněn Hasilův bratr Bohumil. Devět střel zasáhlo jeho nohy, jedna jeho bok. Po několika hodinách zemřel v nemocnici.

Králů bylo víc, Hasil si titul zasloužil nejvíc

Hasilovi často jeho kolegové vyčítali přílišné riskování. Agent Antonín Kubala dokonce kvůli tomu odmítal s Hasilem chodit přes hranice.

"Jemu tohle riskování až zázračně vycházelo, ale jinak byla úmrtnost agentů chodců obrovská. Devětadvacet z nich skončilo na popravišti," připomíná historik Svoboda.

Hasilovi tak lidé začali kvůli jeho nepolapitelnosti připisovat i činy jiných agentů chodců.

Historici se domnívají, že Králů Šumavy mohlo být podle všeho několik. Josef Hasil se však o tento titul zasloužil ze všech nejvíc. Určitě i proto, že přežil a že v jižních Čechách vybudoval rozsáhlou síť desítek spolupracovníků. U těch se skrýval, přechovával zbraně anebo od nich získával důležité informace. Mnohé z nich dopadla StB. Soudní procesy s těmito lidmi dobíhaly ještě několik let poté, kdy Hasil v roce 1952 s kariérou agenta chodce skončil a pracoval pro americkou rozvědku již jen v Bavorsku. Jeho legenda však žila dál.

Ženy Krále zbožňovaly: s jednou chodil, druhá byla těhotná, třetí na něj čekala 

Díky svému charizma si agent dokázal získat důvěru lidí - bývalých  kolegů pohraničníků, sedláků, hajných či režimem perzekvovaných intelektuálů. A obětavě mu pomáhaly také ženy. S pohlednou blondýnkou Růženou měl rande, zatímco jeho snoubenka s ním čekala dítě, a další dívka si na Hasila myslela v sousední vesnici.

Historik Svoboda činy Krále Šumavy, Hasila, respektuje a nepopírá jeho hrdinství v boji proti totalitě. Připomíná však, že na spolupráci s ním doplatily desítky lidí mnohaletým žalářem.

"Na druhé straně – z počátečního dobrodruha a pozéra se stal časem obávaný agent, který zachránil život mnoha lidem, kteří by jinak kvůli svým postojům k režimu skončili za mřížemi anebo na popravišti," říká Svoboda.

A perlička na závěr: hrdinu třetího odboje Josefa Hasila vyznamenal v roce 2001 prezident Václav Havel Medailí Za hrdinství. Přitom netušil, že před ním stojí skutečný Král Šumavy. Právě ten, o němž v roce 1959 natočil Karel Kachyňa stejnojmenný propagandistický film. V něm Krále Šumavy dopadli, ve skutečnosti ho nikdy nedostali.

Král Šumavy: Nemohli jsme přece sklonit hlavy

Je to zřejmě jediný rozhovor, který dal novináři. Reportér MF DNES Karel Pacner s ním hovořil už v roce 1997. Tehdy ještě netušil, že nemluví  s "řadovým" převaděčem, ale se skutečným Králem Šumavy. Rozhovor s Josefem Hasilem kvůli unikátnosti nyní přinášíme.

Jak se s odstupem let díváte na svou činnost agenta chodce?
Občas si na to vzpomenu a říkám si, že to stálo za to. I když jsem tam v jedné z přestřelek u Českých Žlebů ztratil bratra. Na druhé straně jsme před totalitou nemohli sklonit hlavy. Když mne posadili do kriminálu, viděl jsem tam hrozný věci. Lidé byli biti bez příčiny. A když někoho chytili, svázali ho do kozelce a klackem utahovali provazy tak dlouho, že jste nemohli ani dýchat. To nebyli lidi, ale zvířata. Když mne začali vyslýchat, tak to bylo samé: "Svině, kurvo, sráči. My tě tady rozbijem."

Proč jste se po útěku z vězení vracel do Československa? Musel jste přece vědět, že by vás tu čekal provaz.
No proč... Poněvadž tam byli lidé, kteří potřebovali pomoc. Převést do svobodného světa. Dokonce jsem převedl ministra... ale jeho jméno si už nepamatuji.

Kolik lidí jste převedl?
Méně než dvacet lidí to nebylo. Nepřeváděl jsem jen lidi. Do Československa jsem nosil nejrůznější materiál – radiostanice, dokumenty a tak různě. Celkem jsem přes hranice přešel asi patnáctkrát... a někdy se při tom i střílelo.

Proč vám při tom lidé pomáhali?
Nebyl čas na velké řeči. Kdo měl dost odvahy, tak nám pomohl. Ti lidé k tomu museli mít zatraceně dobré důvody, protože hodně riskovali a ohrožovali své rodiny.

Pamatujete se například na takové nezištné pomoci?
Nejvíc mi teklo do bot, když jsem utekl z kriminálu. Vyčerpáním jsme už nemohli ani jít. Zaklepali jsme u hajného, který nám dal najíst, ošetřil nám rozdřené nohy a dal i dobré boty. A prý: "Nebojte se. Za války jsem tu měl schovaný sestřelený americký letce, pak i Rusy."

Jakého kousku si ceníte nejvíc?
Vzpomínám si, že když komunisté zatkli svého generálního tajemníka Rudolfa Slánského, tak jsme tu ještě tajnou zprávu z pražského sekretariátu dostali hned ven. Nikdo z lidí o tom nic nevěděl, až jim to řeklo Rádio Svobodná Evropa.