Za jízdy vyskočili z vozu tak, aby na světlech nebylo znát ani zpomalení, které by je mohlo prozradit. Auto je dovezlo až těsně k česko-německé hranici, na křižovatku mezi Schnellenzipfem a Marchhaüserem.
Josef Hasil ten terén dobře znal. Věděl, že okolní les je podmáčený a dá se v něm snadno zapadnout až po pás do mokré hlíny. Spolu s bratrem se proto vydal jednou ze stezek, které byly bezpečné a rychle se po nich dalo dojít až k hraničnímu Mechovému potoku.
U jeho meandrů oba bratři chvíli odpočívali, než se vydali od lesního výběžku do mírného kopce na protějším svahu. Byla temná noc. Právě takové si agenti překračující hranice vždy pro své akce vybírali. Tentokrát se však z Německa nevraceli do Čech kvůli špionáži, Bohumil Hasil chtěl z Lažiště přenést přes hranice svého teprve ročního syna Jiřího.
Bratr mu sice nabízel, že ho za jeho matkou, která už čekala v Německu, dostane sám, ale Bohumil o tom nechtěl ani slyšet. Nakonec se tedy vydali na nebezpečnou výpravu spolu. A nevěděli, že jejich úmysly už dávno vyzradil dvojitý agent.
Pustou pastvinou stoupali k horizontu, kde se před nimi začaly objevovat kamenné zídky. Podle jedné z nich se vydali směrem do vnitrozemí. Josef vlevo, Bohumil pár kroků za ním. Po pár desítkách metrů se Josef zastavil. Snad se ozval jeho instinkt, díky kterému vždy vyvázl z nastražených pastí pohraničníků a později získal i svou přezdívku Král Šumavy.
Chtěl se vždy držet v otevřeném terénu, daleko od houštin a blízkého lesa. Jenže právě tam to táhlo Bohumila. Kdysi tady pomáhal při lesních pracích a věděl, že kousek odtud vede cesta, po níž by mohli snadno pokračovat.
Bratři se vzdálili na několik desítek metrů a každý se vydal otevřeným prostorem po svém. Blížili se k terénnímu zlomu, který byl odtud vzdálený 200 metrů. V tu chvíli se z lesa po pravé straně ozvaly výstřely. „Vzdejte se!“ uslyší z okraje lesa.
Josef instinktivně strhne z ramene samopal, aby opětoval palbu do míst, kde viděl zášlehy ohně z hlavní. Jenže po pár výstřelech se mu v komoře zasekne náboj. Hlavou mu probleskne, že by mohl použít i granát, který měl u sebe. Tak by ale mohl ohrozit i bratra. Místo toho se dá na útěk a věří, že to samé se podařilo i Bohumilovi.
Hlídka mu ztěžovala cestu světlicemi, které osvětlovaly planinu. Vždy, když nějaká vylétla k nebi, přitiskl se do trávy a pokračoval jen v krátkých okamžicích tmy. Tak se se štěstím dostal znovu až za potok, do bezpečí. A dlouhé hodiny čekal.
Vydržel až do rána a v jednu chvíli se mu dokonce zdálo, že svého bratra vidí, ale nakonec zjistil, že to byl jen klam z vyčerpání a rozrušení.
Nevěděl, že Bohumil při přepadení utrpěl devět zásahů a že se z bezvědomí neprobral ani ve chvíli, kdy ho převáželi v povozu na nedalekou stanici Sboru národní bezpečnosti u Českých Žlebů. Tam zemřel. Přítomní péesáci mezitím slavili v domnění, že dostali Krále Šumavy. Byla noc na 14. září roku 1950.
Do hledání místa přestřelky se pustil Pavel Horešovský
Kde přesně se přestřelka odehrála, nevěděl nikdo přes šedesát let. Místo, kde byl bratr Josefa Hasila smrtelně zraněn, ale dlouhá léta hledal Pavel Horešovský. A především díky jeho snaze byl nedaleko zaniklé osady Dolní Cazov nedávno odhalen památník, který tuto událost připomíná. Místo také vysvětil volarský kněz Karel Falář.
Kromě samotného památníku stojí na místě informační tabule, která připomíná osudy šumavských převaděčů a agentů chodců a po načtení QR kódu si mohou zájemci přečíst v chytrých telefonech i rekonstrukci poslední společné cesty bratří Hasilů.
Právě rekonstrukce posledních společných chvil obou bratrů byla pro určení místa smrtelného zranění Bohumila Hasila klíčová. Horešovský kvůli ní kontaktoval před lety i samotného Josefa Hasila, kterému mnohokrát telefonoval přímo do Chicaga. V archivech totiž našel jen strohé informace, podle nichž dál postupovat nemohl.
„Zkusil jsem tedy nakontaktovat posledního známého žijícího člověka, který se té přestřelky účastnil. Přes počáteční nedůvěru, kterou jsem očekával, se nám postupně dařilo dělat pokroky. A obraz poslední cesty se stával stále reálnějším. Dnes je panu Hasilovi přes 92 let a má problémy s nohama. Ale hlavu má pořád v pořádku a postupně si vybavil i detaily,“ popisuje 67letý badatel, jenž pracoval ve strakonické výrobě motocyklů, které byly i jeho největším koníčkem.
Při motocyklových soutěžích několikrát reprezentoval Jihočeský kraj na mistrovstvích ČSSR. Dnes je v důchodu a historie Šumavy ho zajímá od dětství.
Na celém příběhu ho nejvíce zaujalo, že se Hasilovi vraceli přes hranice pro dítě, jehož matka už čekala v Německu. Na místa, která jsou s přechody Josefa Hasila spojena, jezdil každou volnou chvíli. Na kole, na motorce. Pátrání mu trvalo přes deset let.
„Měl jsem se ale o to zajímat mnohem dříve. Dělal jsem v Německu, žil jsem nějakou dobu ve Strážném, měl jsem ta místa nadosah. A tenkrát jsem se od pamětníků také mohl dozvědět mnohem víc. Mně ale dlouho nedocházelo ani to, že bych se mohl odvážit mluvit se samotným panem Hasilem. Hodně mě v tomto směru nakoplo vydání Návratu Krále Šumavy od Davida Jana Žáka,“ lituje Horešovský.
S Josefem Hasilem nejen telefonoval, ale posílal mu za oceán také speciálně upravené mapy. Například letecké snímky Šumavy z roku 1949, které vlastně krajinu zobrazovaly tak, jak ji Král Šumavy znal. A nebo dnešní upravené snímky. Na nich si člověk musel odmýšlet změny, které krajina zaznamenala za posledních šedesát let. Za tu dobu zanikly některé dříve využívané cesty a zmizela původní stavení, která chátrala už po válce.
„Vegetace samozřejmě tu krajinu mění a kdysi bylo lesů mnohem méně než teď. Do terénu jsem proto chodil vždycky po zimě. Sníh totiž umačká loňskou trávu, stromy z náletů jsou bez listí a znovu se objevují i orientační body, které jindy už vidět nejsou,“ vysvětluje.
S Hasilem ladili detaily přes Skype
Po místě posledního boje Bohumila Hasila nepátral sám, často šel ale také po falešných stopách. Všímal si bodů, které ani čas nemohl vymazat – kamenných tarasů, zbytků domů nebo obřích balvanů.
Vodítkem mu od začátku bylo rozcestí u Schnellenzipfu a planiny mezi Horním a Dolním Cazovem. Jeden z bludných kamenů v té oblasti ho málem svedl z cesty, jako další orientační bod pak ale posloužila hrana lesa.
Noční cesta obou bratří začala pomalu dostávat reálnou podobu. Do Chicaga posílal i speciálně připravené listy, podle nichž si mohl Josef Hasil v klidu připravit odpovědi, které pak tlumočil do telefonu.
Zlom ale nastal až loni. „Podařilo se mi seznámit se s jedním člověkem z Michiganu, Láďou Králem, který je jako já rodák od Kladna. Ten vzal pana Hasila k sobě, protože má Skype, a komunikace díky němu byla mnohem jednodušší a přesnější,“ podotýká badatel.
Nejen, že viděl Josefa Hasila při hovoru z Michiganu poprvé před sebou na monitoru, ale nebyl problém ani dorozumět se, co je důležité v té které mapě, a doladit poslední detaily.
„Tehdy také k mé radosti padla ta věta, při níž pan Hasil označil s jistotou na jednom z rastrů čtverec G5. Ten odpovídá dnešní poloze nedávno odhaleného pomníku,“ popisuje.
Pomníček chtěl Horešovský nejprve vytvořit sám tak, aby o něm vědělo jen pár známých. Pamatoval si jeden kámen poblíž, do něhož chtěl vytesat jméno s datem a křížkem. Údaje chtěl ještě dobarvit stříbřenkou. „Kamarádi mě od toho odradili, tak jsem výsledky zveřejnil a do budování pomníku se zapojil i šumavský národní park,“ říká.
Místo, kde se před 66 lety střílelo, tak už je známé. Zatím se ale nikomu nepodařilo objevit pravý hrob Bohumila Hasila. Před dvěma lety vznikla na hřbitově v Českých Žlebech, kde ho měl v roce 1950 údajně zakopat místní 18letý Walter Breit, pamětní deska i s jeho fotografií. Kde přesně Breit jámu vykopal, stále zůstává tajemstvím.
