Po císaři zdědili udělování milosti i naši prezidenti.
Bez velké spekulace můžeme říci, že Václav Havel byl člověk, který sám seděl a pohyboval se v prostředí, kde o absurditu ve věci spravedlnosti nebyla nouze. Václav Klaus je zase muž, který proslul mnohonásobným odsouzením "nestandardních" postupů.
Jestli je něco nestandardní a nesystémové, je to milost. Udělování milosti má jistě nepopiratelný smysl tam, kde si na odsouzeného již došlápla "vyšší moc" sama. Třeba v podobě vážné nemoci nebo sociální nouze.
Soudce není Ježíš a musí se řídit zákonem, přičemž i nejnižší sazba se může v konkrétním případě jevit jako cosi nehumánního. Takové případy lze řešit jen udělením milosti, ať už jí říkáme jakkoli a bude ji udělovat kdokoli.
Kolem milostí žije několik mýtů: například že Havel jich udělil velmi mnoho a dával je téměř každému, i kdejakému vrahovi. Havel sám si byl citlivosti věci vědom, a proto na hradních internetových stránkách kdysi napsal: "Každá milost je kontroverzní, každá milost je pro mne spojena s velkými rozpaky."
Pokud jde o počet milostí, říci, co je moc a co je málo, z podstaty věci nelze. Havel sám argumentoval, že za Gustáva Husáka bývalo ročně udělováno kolem dvou tisíc milostí, zatímco on sám jich uděloval každý rok kolem stovky.
Také poměr mezi žádostmi a vyhověním byl takový, že z oněch čtyř tisíc bylo vyhověno přibližně stovce. Byl snad Husák milosrdnější než Havel? Je Klaus se svými pěti milostmi nemilosrdnější než Havel?
Zdůvodnění prvních Klausových milostí se velmi podobá těm, které nalezneme u těch Havlových: pachatelé nedbalostních činů jsou často sami těžce zdravotně postiženi, uplynula dlouhá doba od spáchání činu nebo by výkon trestu zasáhl i nezletilé děti.
Muž odkázaný na dýchací přístroj by jistě do věznice stejně nenastoupil, ale jak by společnost prospěla jemu i sobě, kdyby nad ním trest stále visel? Nijak. Pozorovateli se vnucuje otázka, proč zrovna tito, když takových případů je nesčetně. Jenže milost daná všem by nebyla milostí. O zbytek se lze přít věčně.
