S rakovinou je třeba rozmlouvat, radí onkoložka. Lékař nesmí brát naději

  21:15aktualizováno  21:15
V moderní době se zhoubný nádor objeví u každého čtvrtého člověka. S nádorem by lidé měli umět rozmlouvat a velmi důležité je se s chorobou vyrovnat. V moderní léčbě už jsou daleko lepší vyhlídky na vyléčení, hlavní je to nevzdávat, říká v rozhovoru onkoložka a psychoterapeutka Olga Dostálová.

Onkoložka a psychoterapeutka Olga Dostálová | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Lékařka Olga Dostálová je sice původní profesí radioterapeutka, ale protože se vždy zajímala i o psychologii, vzbudila její pozornost psychoonkologie, a to už v době, kdy se jí v České republice ještě nevěnovala pozornost. Jako první se u nás začala zabývat psychoterapií onkologicky nemocných a jejich blízkých. Během své pětatřicetileté praxe na onkologii v pražské nemocnici Motol se totiž stále více přesvědčovala o tom, že pacienti se zhoubnými nádory potřebují psychologickou podporu. Ještě dnes v pokročilém věku přednáší a vede diplomové práce na Pražské vysoké škole psychosociálních studií.

Fotogalerie

Je třeba věnovat u onkologicky nemocných větší pozornost psychice než u pacientů s jinými chorobami?

Ano. Psychické vyrovnání se s chorobou, takzvaný coping, je zvláště u tohoto onemocnění velmi důležité. Jelikož léčebné postupy u zhoubných nádorů vyvolávají nepříjemné vedlejší účinky, člověk potřebuje větší psychickou podporu. Lékař by měl rozpoznat, zda pacient potřebuje pomoc psychologa či psychiatra, a tuto pomoc mu zajistit. Psychická kondice je důležitá pro přežití. Měla jsem třeba pacientku s rakovinou prsu a metastázami ve více orgánech. Věděla to, ale za každou cenu se chtěla dožít promoce své dcery. A skutečně se jí dožila, zemřela krátce po této události.

S jakými reakcemi se nejčastěji setkáváte po sdělení diagnózy?

To záleží na osobnosti dotyčného. Někdo je schopen dobře pracovat sám se sebou a zvládne nemoc bez pomoci druhého, ale to je spíš výjimka. První reakcí bývá šok, zejména když sdělení přichází natvrdo a narychlo. Může to narušovat léčbu a zesílit její vedlejší účinky. Stává se, že pacient není schopen tak závažnou zprávu přijmout a vnitřně ji odmítne. Kolikrát mu třeba něco důkladně vysvětlíme a on pak tvrdí, že žádné informace nedostal. Jednoduše odpojil vnímání. Jiný naopak může takovou zprávu považovat za rozsudek smrti a rovnou upadnout do deprese.

Olga Dostálová

Pracovala až do důchodu jako onkoložka ve Fakultní nemocnici Motol. Nyní je kancléřkou Pražské vysoké školy psychosociálních studií, kde stále přednáší a vede diplomové práce. Systematicky se zabývala psychoterapií onkologických nemocnic a napsala na toto téma řadu odborných článků i publikací. Poslední populárně naučná knížka vyšla v nakladatelství Triton letos pod názvem Nemoc jako křižovatka.

Proč je rakovina pořád největším postrachem mezi nemocemi?

V dřívějších dobách, kdy ještě nebylo tolik nádorů, se lidé báli méně. Dnes už je v obecném povědomí, že zhoubný nádor dostane během života každý čtvrtý člověk, takže se obávají více. Naopak je to však se strachem při stanovení diagnózy. V dřívějších dobách byla tato diagnóza mezi laiky považována za beznadějnou, dnes má nemocný díky moderní léčbě daleko lepší vyhlídky na vyléčení. Více pacienty zneklidňuje nutnost naprosto radikálně změnit životní styl. Léčba je zatěžující a hlavně chemoterapie má zásadní vliv na kvalitu života.

Ve své knize Nemoc jako křižovatka píšete, že nemocní s bojovným duchem žijí déle. Další důkaz pro sílu psychiky?

Taková je moje zkušenost. Lidé, kteří to nevzdávali, skutečně žili déle. Nedělala jsem však seriózní výzkum této okolnosti, takže to nemohu tvrdit jednoznačně. Zajímavé je, že to často platí i pro ty zcela negativisticky laděné bojovníky.

Máte na mysli potížisty a notorické stěžovatele?

Ano. Takový pacient se všude hádá, zpochybňuje postupy zdravotníků, vymýšlí na ně „chytáky“ a hledá chyby. Tato aktivita mu do jisté míry pomáhá psychicky překonávat onemocnění. Měla jsem pacientku, co byla podstatně starší než její manžel. Byla hodně majetná a zřejmě tušila, že si ji dotyčný muž vzal hlavně pro peníze. Když onemocněla a vypadalo to s ní špatně, začala mu dělat různé naschvály. Třeba se naoko složila, nechala se odvézt do nemocnice. Během pár dnů byla O.K., nechala se dovézt taxíkem domů a tam manžela přistihla s mladší ženou. Při příští kontrole mi o tom vítězně vyprávěla, dodávalo jí to pocit, že ještě není bezmocná.

Tisíce žen ročně onemocní rakovinou prsu. Prevence může zachránit životy

Chcete říct, že si takto zpestřovala poslední měsíce či roky života?

S nadsázkou ano. Manžel už počítal s jejím rychlým koncem, ale ona zatím přežívala ještě několik let. Myslím, že si touto svou aktivitou život o něco prodloužila.

To ale nemusí být vždycky výhra, že?

Problematické je to tehdy, když nemocný velmi trpí a nedá se s tím už nic dělat. Pak je otázkou, zda jeho utrpení prodlužovat, nebo mu pomoci smířit se s osudem. Na druhé straně musíme vzít v úvahu, že v některých beznadějných případech nádor ustoupil, aniž se přesně vědělo, co to způsobilo. Já sama bych mohla jmenovat několik svých bývalých pacientů, kteří se takto jakoby „zázračně“ uzdravili.

Mluvíte o utrpení, ale ze všech stran slyšíme, že paliativní léčba dnes už dokáže člověka každé bolesti zbavit.

Po této stránce nastal opravdu velký pokrok. Bolest se dá zvládnout léky a v případě nutnosti i chirurgicky. Lze přerušit určité nervové dráhy, které vedou bolest, aby ji pacient nevnímal. Na druhé straně se nedá říct, že umíme odstranit bolest ve všech případech a fázích onemocnění.

Jak pohlížíte na změny v informování o rakovině? Dříve se to jako první dozvídali příbuzní, dnes naopak nemocný musí povolit, aby lékař o jeho stavu informoval blízké.

Obě tyto krajnosti jsou problematické. Když jsem končila studium, bylo přímo zakázáno pacientovi říct, že má zhoubný nádor. Lékaři, který by to udělal, dokonce hrozil kárný postih. Informovali se příbuzní, aby o nemoci věděl alespoň někdo z rodiny. Pacienti to časem stejně nějak vytušili, ale před lékařem se tvářili, že nic nevědí. Otevřeně se bavit o rakovině se považovalo skoro za neslušnost. V současnosti vidíme často druhý extrém. Nemocný se informuje natvrdo, často ve spěchu.

Jak je to tedy podle vás správně?

Jak zatajování, tak i okamžitá plná informace jsou nevhodné, jak lidsky, tak z hlediska etiky. Takovou zprávu by měl lékař podat velmi citlivě, opatrně a někdy i postupně s ohledem na pacientův psychický stav. A v žádném případě nesmí vzít nemocnému naději.

Lékaři však mají málo času na to, aby s pacientem vše důkladně probrali.

Kolikrát nejde ani tak o čas. Pacient bývá v ordinaci v určitém stresu. Pokud člověk vidí kolem sebe spěch, nervozitu, zvonění telefonů a klepání na dveře, často si nevzpomene, nač se chtěl vlastně zeptat. Ideálně by to mělo fungovat tak, že vyšetření a rozhovor s lékařem probíhá v klidu a pacient má dostatek času se adaptovat. Pravda, při současných podmínkách ve zdravotnictví to bývá dost náročný požadavek.

Část lidí se dokáže s nemocí vyrovnat vlastními silami, jaké možnosti mají ti ostatní?

Lékař vždy může poslat pacienta k psychologovi, případně k psychiatrovi. Logicky se to týká hlavně lidí, co onemocní nádory s nejvážnější prognózou, například rakovinou slinivky břišní. Nemocní také mohou docházet do různých pacientských skupin. Někomu opravdu pomáhá možnost o své nemoci mluvit. Existují také různé svépomocné metody na zlepšení psychického stavu, jako je jóga, autogenní tréninky, já jsem používala častěji i hypnózu. Pro každého je však neocenitelná pomoc přímo v rodině nebo od přátel.

Existují však lidé, kteří se snaží svou nemoc před okolím utajit. Chápete je?

Dovedu to pochopit. Někdo se za nemoc stydí, jiný tím nechce okolí zatěžovat, ale utajování bývá psychicky velmi náročné. Nejen pro postiženého, ale i pro člena rodiny, který o tom ví.

Tento přístup volí jen silní jedinci, že ano?

Víte, sledovala jsem případ jednoho velmi inteligentního a vzdělaného kolegy, který v poměrně mladém věku onemocněl rakovinou. Věděla o tom jenom jeho žena a sestra na oddělení, kde pracoval. Nikdo jiný, protože si to nepřál. Manželka, která tuto situaci bezmála čtyři roky snášela, do dvou let po jeho smrti onemocněla rakovinou prsu. Dodatečně mi vyprávěla, jak ji to tajemství, o němž s nikým nesměla mluvit, zmáhalo. Její nemocný manžel chtěl dokonce spáchat sebevraždu, ale nenašel k tomu odvahu. Nakonec zemřel během své dovolené, kterou si vzal, protože tušil blízký konec.

Na kardiovaskulární nemoci se umírá ještě častěji, přitom lidem není zatěžko mluvit o svém infarktu.

Snažíme se zamezit šíření nádorových buněk v těle, říká oceněná bioložka

Je to k nevíře, ale ještě dnes se opakovaně setkávám s předsudkem, že nádor je odplata za nějaké provinění. Někdy to tak vnímá i okolí. Vzpomínám na případ, kdy rakovinou onemocněla dospělá dcera jedné významné osoby. Tato vysoce postavená paní měla ovšem nepřátele, a tak jsem vyslechla i větu: „To má za to, že ubližuje lidem.“ Člověk je zkrátka zvyklý hledat smysl v dění kolem sebe i se sebou.

Má onemocnění těla vždy souvislost s psychikou? Mám na mysli třeba nějaké trauma či stres.

Ne vždy, ale zřejmě častěji, než se dříve předpokládalo. K vyvolání onemocnění se vždy sdružuje více faktorů, nikdy nejde o jednu příčinu. Dlouhodobý stres může negativně ovlivňovat imunitu. Vždy ovšem spolupůsobí i jiné vlivy. Já považuji zhoubný nádor za parazita, který má všechny náležitosti živého organismu, tedy metabolismus, růst a rozmnožování.

Co z toho plyne?

Jeden erudovaný kolega-psycholog byl toho názoru, že by lidé se svým nádorem měli umět rozmlouvat. Nemyslel verbálně. Předpokládal možnost komunikace na jakési primitivní úrovni. Je pravda, že zhoubný nádor dovede obelstít pacientův imunitní systém, který kolikrát zjistí škůdce, až když je pozdě. Bez léčby nádor nezanikne, stane se to teprve tehdy, až zahubí hostitele. Vzácné případy zdánlivě zázračného vyléčení je možno – poněkud s nadsázkou – pojímat i tak, že organismus si na nevědomé úrovni našel způsob, jak parazita udržet v mezích, neboť ten je sám zcela závislý na přežití hostitele. Je to trochu mystika, ale stojí to za zamyšlení.


Hlavní zprávy

Nejčtenější

Hašek titul JUDr. neměl získat. Jeho práce by propadla i jako seminárka

MF DNES získala rigorózní práci Michala Haška

Rigorózní práci, díky které Michal Hašek získal titul JUDr. ve slovenském Sládkovičově, exhejtman 7 let tají. MF DNES...

Považuji tě za přítele, Mirku, prohlásil prezident na padesátinách Soukupa

Na oslavu padesátých narozenin Jaromíra Soukupa dorazil také prezident Miloš...

Majitel televize Barrandov a její nejvytíženější moderátor Jaromír Soukup oslavil padesáté narozeniny. Na páteční večer...

Mladík na ulici vyzval na souboj osmdesátníka. Netušil, že to je judista

Ilustrační snímek

Nepořádek, který dělal na ulici v České Lípě při pojídání kebabu mladý muž, rozčílil kolemjdoucího osmdesátiletého...

Koupila dům, plánovala drobné opravy. Místo nich jí statik doporučil demolici

Rodinný dům, který paní Komárková zakoupila. (2017)

Alena Komárková koupila dům v hodnotě přes jeden a půl milionu korun. Plánovala drobné opravy a spokojený život na...

Podvodníci rozehráli obří „letadlo“, z lidí vylákali 398 milionů korun

Obžaloba viní tři podnikatele, že zmanipulovali téměř šest tisíc lidí a...

Společnost Rhinoceros nabízela rychlé zbohatnutí. Její zakladatelé díky dovedné manipulaci omámili vidinou snadno...

Další z rubriky

Koleje VUT v Brně zachvátil požár, 77 studentů muselo opustit budovu

Hasiči zasahovali v úterý večer v hlavní budově České pošty v Brně. Ilustrační...

Na kolejích Vysokého učení technického (VUT) v Brně pod Palackého vrchem v sobotu odpoledne hořelo. Kvůli požáru...

Vražda i prodej rohu nosorožce. Nový šéf GIBS dokončuje „úklid“ policie

Ředitel GIBS Radim Dragoun (5.9.2018)

Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) v loňském roce vyšetřovala téměř 500 případů, ve kterých figurovali...

Česko trápí nedostatek lékařů. Řešením má být větší počet mediků

Ilustrační snímek

V Česku chybí podle České lékařské komory okolo dvou až tří tisíc doktorů. Navíc stárnou, z fakult jich do praxe...

Rodit bez lékaře? Bulovka otevřela centrum, kde to je možné
Rodit bez lékaře? Bulovka otevřela centrum, kde to je možné

Stále více žen touží rodit doma nebo alespoň v příjemném prostředí s pomocí porodní asistentky. Zatímco v zahraničí jsou takzvané porodní domy běžné, v ČR je tento systém porodnictví dosud v plenkách. Pražská Bulovka se to rozhodla změnit a přišla s řešením.

Najdete na iDNES.cz