Markétě lékaři řekli, že je HIV pozitivní, v roce 2002. Svoji nemoc před okolím tají, při návštěvě lékaře ji však nahlásit musí. Navíc ji má uvedenou ve zdravotní kartě. Zřejmě i proto se setkala s nestandardním přístupem.
„Měla jsem zubaře na Bulovce a dostala jsem doporučení na zubaře v Plzni. Byla jsem tam jednou. Potom se mi stalo, že jsem měla urgentní bolest zubu a potřebovala jsem s tím něco udělat nebo zub vytrhnout,“ popisuje Markéta. Zavolala tedy svému zubaři, který jí řekl, že už ji nestihne vzít před víkendem, ale kdyby problémy přetrvávaly, ať zavolá do nemocnice a někdo z jeho kolegů ji ošetří.
Co je HIV?Virus HIV napadá imunitní systém organismu. Zatím je nevyléčitelný. Ve chvíli, kdy virus působí v těle léta a nijak se proti němu nebojuje, klesne počet buněk CD4 (dirigenti imunitní obrany) na minimum – tomuto stavu se říká AIDS. Tělo se v té chvíli nedokáže bránit proti infekcím a nádorům. Virus HIV se přenáší krví a tělesnými tekutinami, proto by měli HIV pozitivní předem informovat lékaře o své diagnóze. Mezinárodní studie však dokazují, že pokud pacient dodržuje léčbu, tedy bere pravidelně antiretrovirotika, jeho virová nálož klesá až na nulu. Pokud je po půl roce virová nálož pod hranicí detekce, pacient není nakažlivý. |
V dalším týdnu se bolest zubů stupňovala, proto zavolala do nemocnice, jestli by jí nemohl ošetřit někdo jiný. „Přijela jsem, oni mě nasměrovali, kde se mám hlásit. Sestřička vyšla a vzala si ode mě kartu. Po chvíli vyšla jiná sestra a řekla mi, že mě mezi normálními pacienty vzít nemůžou, protože na mě nemají připravené prostředí,“ řekla Markéta. Od sestry pak dostala doporučení, ať kontaktuje nějakého jiného soukromého zubaře, třeba v Praze.
Pro Markétu to byl šok. Přes právníka Jakuba Tomšeje pak podala na zubaře stížnost. Následně jí z nemocnice oznámili, že skutečně došlo k pochybení a že se omlouvají. „Pan Tomšej na to reagoval, že mu tato omluva nepřijde dostačující a že by požadoval další šetření. Oni odpověděli, že se vlastně nic nestalo a že v ordinaci nemám ani kartu. Případ teď dál s Tomšejem řešíme,“ uzavřela Markéta.
Se zážitkem se vyrovnala, nicméně pořád má strach, co se bude dít dál. „Je to traumatizující. Teď šlo o zuby, ale co když mi příště půjde o život a někdo se zachová podobně jen proto, že se mu nechce? V člověku to vyvolá strach,“ uzavřela Markéta.
„Nejsme na vás hygienicky vybavení“
Podobné zkušenosti má i Michal Jettmar, který pracuje jako fundraiser v neziskové organizaci Rozkoš bez rizika. Poté, co mu před sedmi lety sdělili diagnózu, hledal dentistu poměrně dlouho. Když ho odmítli v jedné ordinaci, zkoušel další.
„Vybral jsem si moderní kliniku v Praze, kde jsem doufal, že budou mladí lékaři, kteří tomu rozumí nebo to pochopí,“ uvedl Jettmar. Snažil se objednat a přes telefon jim rovnou sdělil svoji diagnózu. Vyzvali ho, aby chvilku počkal. Pak mu řekli, že na lidi jako on nejsou hygienicky vybavení. „Zeptal jsem se, jestli to znamená, že tam po pacientech neuklízí. On mi odpověděl, že uklízí, ale doporučil mi jít na Bulovku, kde je v rámci HIV centra i zubař,“ shrnul Jettmar. Nebylo mu ale jasné, proč by nemohl chodit k běžnému zubaři.
Také on se obrátil se žádostí o pomoc na právníka. Zastal se ho magistrát, který dal zubařce důtku. Nakonec si Jettmar našel dentistu v Plzni.
Další ponižující zážitek pro něj byl, když šel doprovodit partnera na pohotovost v Praze ve Spálené. „Řekl jsem mu: ‚Hlavně nezapomeň upozornit doktorku‘, tak to doktorce oznámil. Ta řekla, že jo, a sestra zvedla hlavu a řekla: ‚To si snad děláte srandu‘.“
Úspěšná léčba sníží infekčnost až na nulu
Jettmar má i další zkušenosti s diskriminací ve zdravotních službách. Když se sestra dozvěděla, že je diagnostikovaný, odmítla mu dát injekci. Předala mu ji s tím, že mu ji píchnou na Bulovce v HIV centru. S rozbalenou injekcí šel tedy přes celý areál, aby mu ji aplikovali.
„Případů je spousta a je hrozné, že to lidi neřeší. Je to ponižující, když vám řeknou, že na vás nejsou hygienicky vybavení. Můžete být s tou diagnózou srovnaný, ale tohle vás vnitřně zdrtí,“ posteskl si Jettmar.
Nebezpečí nákazy je přitom u úspěšně léčeného pacienta v podstatě nulové. „Úspěšná antiretrovirová léčba dokáže virovou nálož potlačit pod hranici detekce a tím pádem sníží infekčnost pacienta. V případě efektivní protivirové léčby, kdy má pacient opakovaně virovou nálož pod mez detekce, lze prakticky označit pacienta ze neinfekčního,“ vysvětluje Milan Zlámal z Kliniky infekčních nemocí Ústřední vojenské nemocnice v Praze.
Podle Zlámala je důležité pravidelné užívání léků a sledování pacienta. Pak stačí dodržovat standardní zásady prevence. „Zdravotnický personál by měl ke všem pacientům přistupovat tak, jako by byli infekční – kromě HIV hrozí i nákazy jinými nemocemi, například virovou hepatitidou B nebo C.“
Větší riziko hrozí u lidí neléčených, tedy hlavně těch, kteří o své infekci nevědí. Podle epidemiologů jich v Česku může být až sedm set.
Obtížně se shání chirurg
Diagnostikovaných pacientů bylo v Česku loni podle zprávy Státního zdravotního ústavu 3 160. O jejich diskriminaci v přístupu ke zdravotnické a dentální péči informovala i Zpráva o dodržování lidských práv z roku 2016. Z ní vyplývá, že stát ve většině případů nezasáhl, neboť osoby s HIV/AIDS často dávaly přednost utajení svého stavu před podáním stížnosti.
Na to naráží i právník České společnosti AIDS pomoc Jakub Tomšej. Většina pacientů s touto diagnózou se podle něj setká s nestandardním jednáním v ordinaci, ale bojí se bránit i z obav před medializací případu. Tomšej jim přesto doporučuje se ozvat, hlavně proto, aby se dočkali potřebného ošetření.
Poměrně obtížné je pro diagnostikované sehnat i chirurga. „Měl jsem pacienta, který potřeboval vyměnit kloub. Předávali si ho z nemocnice do nemocnice a trvalo zhruba rok, než se našel někdo, kdo by ho odoperoval,“ řekl Tomšej.
Nejobtížněji se však podle něj lidem s diagnózou shání právě zubař. „Z laického pohledu to dává smysl, že zubaři nechtějí do své ordinace kohokoli, ale z pohledu systému a ministerstva zdravotnictví má každý zubař povinnost přijmout všechny pacienty a musí být hygienicky připravený na všechny nakažlivé pacienty,“ řekl Tomšej.
HIV pozitivní mají zase povinnost lékaře informovat o své diagnóze. „Setkal jsem se s případy, hlavně tedy mimo Prahu, kde nebyli schopní si najít zubaře, protože byli odmítnuti kamkoli přišli nebo zavolali, což už zavání systémovým problémem,“ shrnul Tomšej. Problém přitom nevidí ve zvůli lékařů, ale v neinformovanosti. Věří, že jen neznají své povinnosti.
Šmucler: Je to kampaň
Prezident České stomatologické komory Roman Šmucler iDNES.cz sdělil, že o těchto problémech roky neslyšel. V poslední době se k němu ale téma dostává. Podle něj jde o součást kampaně jedné, možná několika neziskových organizací, které „zkoušejí“ stomatology a snaží se je nachytat. To prý ničí původní bezproblémovou akceptaci těchto pacientů.
„Teď se vyvolal strach z HIV pacientů. Lékaři se bojí a nechtějí udělat chybu, když s pacientem přichází aktivistický právník,“ uvedl Šmucler a dodal, že by byl rád, kdyby aktivisté nevyvolávali napětí mezi zubaři a pacienty.
Sám nepokládá za špatné, pokud zubař upozorní HIV pozitivního na existenci speciální ordinace v rámci HIV centra. „Ta má i speciálně vyšší úhrady od pojišťoven, které kompenzují složitější režim a vyšší náklady pro ošetření takového pacienta,“ konstatoval Šmucler s tím, že kapacitně tyto ordinace dostačují a pacienti jsou s nimi spokojení.
Jak ale ukazují případy Markéty a Michala Jettmara, nemusí to být vždy pravda. Ne všichni jsou s HIV centry spokojení a někteří by uvítali možnost si zubaře vybrat.
Šmucler nyní jedná s pojišťovnami o vzniku celorepublikové a hustší sítě specializovaných ordinací pro případ nového „rozjezdu“ HIV epidemie. „Standardní ordinace by měla takového pacienta ideálně asi objednávat na konec pracovní doby, což přináší konflikty s nedodržením objednací lhůty na konci dne a další,“ sdělil Šmucler a dodal, že pokud zubař pacienta věrohodně odmítá ošetřit, tak s ním bude vedeno disciplinární řízení.
