Už dlouhé roky žije v rozpadlém statku, život ve městě ho neláká. Je rád na čerstvém vzduchu, ale přitom spálí všechno, co shoří. Rád se obaluje popelem. Lidí se úmyslně straní a loni o něm točili dokument mladí filmaři.
"Jednoho dne jsem si prostě řekl, že přestanu pracovat. Začal jsem trucovat a do práce nechodil," popisuje rodilý Jičíňák, jak se před mnoha lety dobrovolně stal bezdomovcem a mužem z popela.
Žijete tu sám, stranou od lidí. Co celé dny děláte?
Vypaluju kov. Lidi sem třeba přivezou staré pláště ze škodovek, já to vypálím a zbyde z toho drát a disk. Přijede osobák, naloží to a odveze. Každý den vstávám v sedm hodin, pak chodím na nákup do Skřivan a zase zpátky. Když přijdu, zapálím oheň, sedím a přikládám. A večer jdu spát v půl osmé.
Lidí se straníte, ale do Skřivan chodíte každý den?
Ano, každý den. Je to asi dva kilometry daleko. Chodím tam čtvrt hodiny, a když je neproježděná cesta, protože v zimě to tady neprohrabují, chodím půl hodiny. Koupím mléko, chleba, piškoty, taky si někdy koupím pivo. I jiný alkohol. Režnou, víno, já můžu všechno.
Všude kolem jsou černé umouněné zdi. Čím tady topíte?
Většinou keřovým dřívím, ale to musí být suché, aby hořelo. A toho nemám dost. Anebo sekerou odseknu z okolních baráků prkýnka a trámky. Potom topím i gumami, to není problém. Tady mám věci, které jsou hořlavé. Plast, papír z cukru, mléka, čaje... to za dvacet minut udělá velký žár. A když mám molitan, tak to tam kydnu taky. Nebo plášť, ten udělá osmdesát až devadesát stupňů a hrozný čoud. Pak musím jít vždycky ven.
Máte tu hodně zakouřeno. Nedýchá se vám špatně?
To víte, že jo. Mám pořád dýchací problémy. Ale cigarety kouřím furt. Vykouřím krabičku za den. Ale mě to prodýchává, cigarety mně pomáhají.
Když už je řeč o penězích, kolik máte na celý měsíc?
Dva tisíce sedm set korun, s tím musím vyžít. Podporu mám v Bydžově, ale do ruky to nedostanu. Z Nového Bydžova to dovezou do Skřivan do obchodu, kde mám každý den do sto korun povolený nákup. Chleba stojí 14 korun, mléko 16, cigarety 56, cukr 40, Poděbradka 16, čaj, kafe a je to. A mám plný nákup do stokoruny.
Takže v ruce nemáte žádné peníze?
Moc si nevydělám, pouze co tady vypaluju pláště. Přijede auto, vyhází věci, já to opracuju, s něčím zatopím a oni pak zbytek odvezou do sběrných surovin. Dají mi za to třeba 40 korun. Dřív jsem trhal bezinky, nosil jsem je do Smidar a dostával kolem 70 korun. Ale kdo má trhat celý den bezinky.
Proč jste si vybral zrovna tohle odlehlé místo?
Přišel jsem a řekl: Tady se mi to líbí. Nedaleko bydlel můj bratranec a švagr, tak jsem tu zůstal. Nejdřív jsem bydlel ve vedlejším baráku, ale pak přiběhla krysa z pole, přelítla mi přes nohy a já říkám, tak tohle ne. Proto jsem se přestěhoval sem. Zkouším, kde mi bude nejlíp.
Před krysami jste tedy utekl. Máte strach i z něčeho jiného?
Strach někdy mám. Z toho, že by se mi mohlo něco stát. Proto jsem si to tady pročistil. Byly tu kopřivy, tráva, tak jsem sekal, co mi síly šly. No a vidíte, jak to je nizounký. A ještě se bojím, když je bouřka. To mi sem jednou vlítl kulový blesk a projel celým prostorem, to jsem se lekl. Taky padají zdi, ale přežívám to tu.
Nekoukají na vás někdy lidé skrz prsty?
Koukají. Ale já nikam moc nechodím, jenom do krámu. Umyju se, učešu, vousy si ostříhám, kalhoty opucuju a jdu. Taky mám všude pavouky, ti zalezou všude, i za krk.
A kde se tady myjete?
Vezmu kýbl, naliju vodu a hadrem si umyju ruce a obličej od sazí. Na záchod chodím ven.
Kdo je muž z popela?Bezdomovec Ludvík Doležal obývá konírnu u Skřivan asi šest let. Trpí psychickou poruchou, která se projevuje tím, že se pokrývá popelem. Má základní školu, v učení nevydržel. Od sedmnácti let pracoval u technických služeb v Jičíně, bydlel u otce, ale ten mu brzy zemřel. Po vojně šel do Hradce Králové. Pak pracoval u Pozemních staveb. Nemoc a rodinné zklamání byly podle něj bod zlomu. "Jednoho dne jsem si prostě řekl, že přestanu pracovat. Začal jsem trucovat a nechodil do práce. V Hradci jsem bydlel v podnikovém bytě, ten jsem musel opustit. Pak jsem šel sem a tady zůstal," říká bezdomovec. Pracovníci charity se jej během zimy opakovaně pokoušejí ubytovat, ale muž svolí většinou jen na pár týdnů. Loni o něm natáčeli film mladí filmaři. Rozsáhlý rozhovor s dobrovolným bezdomovcem přináší ve středu hradecká MF DNES. |
Zatím jste s nikým neměl žádnou roztržku?
Stížnosti na mě byly kvůli nájmu. Ve Skřivanech jsou bytovky a místní obyvatelé jezdí sem k rybníku chytat ryby. Tak si stěžovali, že si tady dělám, co potřebuju. A někteří mladí sem jezdí a běhají zamaskovaní. Jen se podívejte na ty zdi, to je z barevných střelných zbraní.
Koukám, že na sobě máte jenom svetr, to nenosíte žádnou bundu?
Já jsem tu měl oblečení, ale všechno jsem spálil. Teď jsem se převlékl, mám oteplovačky a nějaké boty. Měl jsem tu i své boty, ale nebylo čím zatopit, tak jsem je spálil.
Teď je pro vás asi nejtěžší období. Jak bojujete se zimou?
Dřívím. Udělal jsem si malý kotýlek. Okna zadělám, dám do nich pytle, aby sem nefoukalo. Měl jsem už i omrzliny, že jsem sotva stál. Nejhorší je to v noci, to umrzám. V osm už nechávám oheň být. No a po celé rovině tu jsou kanály, to víte, bývalý kravín, tak šup tam.
Chodíte k doktorovi?
Ne, já své organismy znám. Když mám angínu, dám si horký čaj, zalezu pod deku a jdu spát.
Kde spíte?
Ve výklenku za zdí. Vezmu vodu, poleju tím cihly zvenku, vedle hoří oheň a za zdí je teplo. A ta pára, ta pak stoupá... Mám tu larisu a matrace, ale ty jsem předevčírem spálil, protože ráno je tma a zima.
Máte nějaké jiné potíže?
Mám problémy od žaludku a bolí mě páteř. Proto už dělám míň manuální práce a musím se hodně najíst, abych to zvládl.
Máte celý černý obličej. To je od sazí?
Ty se chytají na všechno. A lehám si do žhavého. Odhrabu si popel, a jak jsem oblečený, tak si lehnu. Nějak šikovně, jen se tak skulím a obalím se, aby mě to hřálo.
Popelem se mažete? Je to nějaký váš rituál?
Já se s ním nemažu. Když jsem u toho blíž, tak ty saze jdou prostě na mě a jsem zamouněný jako čert.
