Ani když v únoru rtuť teploměru klesala hluboko pod minus dvacet stupňů, pracovníci hradecké charity nepřemluvili bezdomovce Ludvíka žijícího v ruinách opuštěného zarostlého statku k odchodu do azylového domu. Zůstal u stále hořícího nebo doutnajícího ohně, černý od popela jako čert.
Filmaři, které zaujal osud bizarního člověka, jenž se už pět let pokrývá popelem v rozpadlé konírně, s Ludvíkem strávili uplynulý pátek.
"Bude to spíš portrét člověka, který se rozhodl pro takový zvláštní život," říká režisér dokumentu a student prvního ročníku Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku Luboš Rezler. Toho zaujal příběh popelného muže natolik, že ač by raději točil hrané filmy, rozhodl se o něm natočit dokument. Jako součást volné tvorby při studiu.
S kolegy nacpali do terénního vozu kamery, zásobu dřeva, nějaké jídlo, svíčky či cigarety a vyrazili z Prahy směr statek, který vypadá tak trochu jako kulisa k filmu o bombardování Berlína. Strávili s Ludvíkem téměř celý den. V temných koutech konírny mu přikládali na oheň a zpovídali ho. Proč si vybral takový úděl. Chtěli znát jeho názory a možná hledali i trochu mystiky.
Život v popelu - úchylka, nebo touha po domově?
Je Ludvíkovo soužití s ohněm a popelem chorobná posedlost? Nějaký jeho rituál? Na to Ludvík zatím nikomu neodpověděl. Sociální pracovníci a lékaři mají jasno: trpí zvláštní duševní poruchou.
Mladí filmaři uvažují realisticky. "Vypadá to, že Ludvíkova vášeň či posedlost ohněm a popelem vycházejí hlavně z obyčejné potřeby se zahřát a vytvořit si alespoň nějaký domov. Přesto je to velmi zvláštní člověk. Přitom jasných názorů. Bohužel se asi dostal do zvláštního stereotypu, z kterého se neumí dostat ven," míní mladý režisér.
Ludvík tvrdí, že mu oheň slouží hlavně k přípravě jídla a pití. Jednou u něj usnul a začal hořet.
Pracovníci charity občas do rozpadajícího statku ve Skřivanech za Ludvíkem chodí.
Ludvík tvrdí, že si na ohni vaří hlavně jídlo a pití. Ale jednou u ohně usnul a začal hořet sám. "Hořela mi žíla. V tom největším sněhu. Skončil jsem pak v nemocnici. Tam mě zachránili," vzpomíná. Vzpomíná i na to, jak ve statku založil požár: "Přijel policista. Na nové policejní mašině a fotil si mě. Zblízka. A šéf hasičů div mi jednu nemáznul. Tak jsem se mu omlouval, že jsem to nechtěl zapálit." Ví, že jeho posedlost ohněm může být pro jiné nebezpečná.
Řada lidí z okolí si však na podivného šestapadesátiletého bezdomovce zvykla. Třeba důchodce ze Skřivan, který za Ludvíkem přišel během natáčení. Přinesl mu škvarky. "Dozvěděli jsme se od něj, že před dvaceti lety to tu ještě fungovalo a že do téhle šílené podoby statek zpustl až v poslední době," říká zvukař Jan Duben.
Z plamenů vytáhl rozžhavený hrnek
Ludvík filmaře ohromil. I sníženým prahem citlivosti. "Ten člověk musí mít snížený práh citlivosti. Při natáčení se mu vylil hrnek s vodou do ohně. On ten rozžhavený hrnek z těch plamenů vytáhl a nebylo znát, že by ho to nějak pálilo. Přitom má jemné ruce. A jemný stisk, když jsme se zdravili," kroutí hlavou jeden z kameramanů.
Rezler pokládá Ludvíka za přírodní úkaz: "To, co fyzicky vydrží, je neuvěřitelné. On tady pět let pálí pneumatiky a dýchá to. Přežije tu i ty největší mrazy a je poměrně zdravý. To je prostě neskutečné."
Rádio Ludvíkovi každou noc hlásí, jaký je venku zrovna mráz.
Ludvík, který se pomazává popelem, ve svém příbytku.
V pátek se Ludvík setkává s filmaři podruhé. Natáčení neodmítl a oni se mu snaží vytvořit klidné prostředí. Filmování plyne trpělivě a pomalu, tiché otázky přicházejí ze stále většího šera. Den pomalu končí. Ludvík splývá s temnými kouty konírny. Svítí v nich jen jeho oči a cigareta.
"Je to hodně citlivá práce. Musíme ho nechávat odpočinout, aby naši přítomnost rozdýchal," vysvětluje Rezler. "Musím se najíst, už jsem dlouho nejedl. Na nějakou dobu končíme," po pěti hodinách natáčení naléhá Ludvík a čtveřice studentů filmařiny chápavě vyklízí prostor. Vycházejí ven a hlavní kameraman Jan Štětina fascinován ruinami statku odchází někam mezi rozpadající se zdi.
Alkohol Ludvík skoro nepije
Rozpadající se statek slouží i jako skládka. Místo proto působí impozantně i depresivně současně. "Ještě by mohlo začít pršet a nálada by byla ještě víc ponurá," uvažuje Prokop Motl, který zarostlý statek přirovnává k exteriérům z filmů Františka Vláčila.
Rezlera místo okouzlilo: "Má neskutečný genius loci. Dýchá to tady, má to atmosféru. Takový Stalker od Tarkovského." Kamery opět míří na Ludvíka. Jak přežil mrazy? Proti zimě prý natáhl v konírně pláště a zapálil je. "Měl jsem strach, balil jsem se do bundy. Když jsem chodil do Skřivan, musel jsem se brodit sněhovými jazyky. Je tady tolik sněhu, že se tu auto objeví jen jednou za týden. Někdy jsou to jen myslivci," říká.
Zátiší v Ludvíkově příbytku.
Teplý čaj pro bezdomovce Ludvíka. Přinesli mu jej lidé z charity.
Denně chodí asi dva kilometry do Skřivan do obchodu pro jídlo. Sociální pracovníci mu tam z jeho dávek zařídili denní příděl potravy v hodnotě sto korun. "Půlka chleba, litr mléka, jedno umleté kafe. Někdy jsem dostal v hospodě i točené pivo, když tam ještě byla stará paní hospodská. Ale radši jsem s tím přestal. Klamalo mi to paměť," vysvětluje Ludvík. Alkoholik není. Když si prý jednou za půl roku koupí lahvové pivo, ani ho celé nedopije.
V sedmnácti mu zemřel otec, na vojně sloužil u děla
Ve statku má už několikáté bydliště. "Nejdřív jsem bydlel ve vile, pak ve strážním domku. Tam bylo fajn. Ale někdy se tu opravdu bojím. Třeba, když jsou bouřky. To tu lítají blesky. V konírně jsem dokonce zažil kulový blesk. To mě vyděsilo. A hřmí tu tak, až se zdá, že praskají zdi. Bojím se kolikrát, že uhodí i do mě. Někdy mám strach, až kakám. Proto chodím v sedm spát," líčí.
Prozradí i něco ze své minulosti: "Školu jsem vychodil v Novém Bydžově v roce 1969. Pak jsem šel bydlet k otci do Jičína, kde jsem od sedmnácti pracoval v technických službách. Za půl roku však táta zemřel. Přišli jsme o byt a takové ty základní věci. Šel jsem v na vojnu - jako obsluha děla. No a pak jsem se vrátil do Jičína."
Na otázku, jestli takhle chce žít dál, mávne rukou: "Odejdu do svého kraje. Rád bych měl nějaké pořádné bydlení. Nemůžu pořád chodit po polích. Jenže to chce nějaké peníze, ale ty neumím moc vydělat," krčí rameny.
Jasný koncept dokumentu filmaři zatím nemají. "Chtěli jsme nejdřív zachytit jeden den jeho života. A poznat ho. Chtěl bych se hlavně dostat k něčemu, co je v něm. Proč žije s ohněm," říká Rezler.
Upozorňuje ale, že film rozhodně nebude objektivním dokumentem zabývajícím se sociálním problémem a analyzujícím problematiku bezdomovců. "Měl by to být spíš sugestivní, atmosférický dokument, snad i trochu artový pokus," dodává.
Je osm večer, filmaři balí. A Ludvík uléhá jako vždy k ohni v konírně. Čeká ho další noc v popelu.
