Když zjistil, že volám z Prahy, roztál a k mému údivu prohodil pár vět česky. Nebylo to nic moc.
Taková zvláštní čeština cizince, který mluví s přízvukem a po letech si těžko vybavuje slova, ale na druhé straně je vidět, že se ji učil přímo v Čechách. Řekl, že v Praze před válkou studoval na technice a že bydlel na Vinohradech.
Bylo to další překvapení, protože telefonát běžel přes železnou oponu a tady se o Wiesenthalovi moc nevědělo. Režim ho zrovna nemiloval.
Pak mě překvapil ještě jednou. Nazval jsem ho lovcem nacistů a do jeho odpovědi se vrátila původní podrážděnost: "Nejsem žádný lovec nacistů. Já lovím spravedlnost."
Až mnohem později mi došlo, co tím chtěl říct. Lovec je zabiják, nezná slitování a pohání jej pud. Lov je pro něj cíl, nikoliv prostředek. Proto bylo označení lovec nacistů vůči Wiesenthalovi nefér. Snižovalo smysl toho, co dělal.
Přesto Simon Wiesenthal s tímto přídomkem žil a také s ním umřel. V mnoha titulcích ho teď bude mít jako zjednodušující epitaf.
Ze spojení "lovec" a Wiesenthal se stalo klišé, které lidé vyplňují emocemi. Pro někoho to byl židovský James Bond, černé svědomí a démon pomsty, poslední spravedlivý nebo nemilosrdný mstitel.
Oběť holokaustu se vydala na lov, kvůli němuž včerejší katani až do smrti nebudou mít klidné sny. Vypadalo to, že Wiesenthal sedí v čele organizace mocnější než CIA a chytřejší než Mossad a v hlavě má naprogramovaný počítač. Tahle představa byla pohodlná, protože nedovolovala, aby se Wiesenthal z instituce mstícího božstva scvrkl na člověka.
Když se to přece jen stalo, jeho svět se pak najednou nezdál tak pohodlně černobílý.
Jeho přítel a spolupracovník Peter Michael Lingens před lety popsal, jak Wiesenthal v Izraeli rozčilil členy jednoho kibucu, když jim řekl, že mladí Němci nejsou o nic horší než mladí Izraelci.
Nebo jinak: ještě za války musel ošetřovat umírajícího esesáka. Ten si, se smrtí v patách, chtěl ulehčit svědomí a zpovídal se mu ze zločinů, které spáchal na Židech. Wiesenthal po válce vyhledal jeho matku, aby ji informoval o synově konci. Jeho zvěrstva však před ní zamlčel.
V koncentračním táboře viděl, jak rabín půjčoval na chvíli svoji svatou knihu za talíř polévky, a zapřisáhl se, že už nikdy nevkročí do synagogy. Po válce pochopil, že se rozhodl špatně, protože uplatnil princip kolektivní viny.
Ve dvanácti mu Ukrajinec za občanské války rozsekl šavlí nohu, v táboře mu ukrajinský dozorce zachránil život. Wiesenthal si z toho vyvodil pro sebe závěr, že bestialita není výhradní vlastností určitého národa.
Po válce se stejným úsilím, s nímž usvědčoval válečné zločince z táborů smrti, obstaral svědky, kteří pomohli osvobodit jednoho esesáckého dozorce z Dachau, protože o něm věděl, že se choval slušně.
Jindy přemluvil otce malého syna, kterého zastřelil esesák, aby se nemstil osobně, a vzal si od něj připravenou dýku.
Wiesenthal žil s tím, že holokaust byl hrůza, na niž se nesmí zapomínat. Nechtěl však pomstu, nýbrž spravedlnost. Smysl toho, čemu se věnoval, proto nepatří jen minulosti, ale i budoucnosti.
