Svůj příběh popsal exkluzivně pro MF DNES.
Za to, že tehdejší mladý pracovník olomoucké krajské veterinární správy upozornil na hazardování se zdravím obyvatel, byl "degradován" a o svých zjištěních musel mlčet. "Mohlo být hůř, byla padesátá a mohli mě klidně poslat na oprátku," říká dnes veterinář, který se marně dožaduje rehabilitace.
Otřesné praktiky při zpracování masa v Ormilu neměl veterinář šanci zarazit. Komunistům, kteří podniky tehdy ovládali, se nelíbilo, že čerstvý absolvent brněnské veterinární medicíny nedostatky neututlal. Navíc nechal zkažené maso odvézt do kafilerie, takže továrna nemohla plnit plány socialistické pětiletky.
Slavoje Dostála za to přeřadili nejprve z Přerova do Hranic a nakonec až do důchodu pracoval u olomoucké veterinární správy, ovšem bez možnosti kariérního růstu.
Na co jste v přerovské továrně a zdejších jatkách narazil?
Byla to hrůza. Ve skladech na Velké Dlážce nebo v Čechově ulici, které byly mimo areál masných závodů i jatek, hnilo maso v kádích. Skladovalo se tam při devatenácti nebo více stupních v hloubce masa. Minimálně sedm vagonů masa, ve kterých byly kýty a šunky, bylo na odpis. Později jsem zjistil, že v Přerově vyráběli ze zkaženého masa turistické salámy. Navíc některé plesnivé salámy zakopávali mimo závod nebo polili benzinem a pálili. Otřesná byla i sušárna salámů pod střechou fabriky. V létě tam bylo až 35 stupňů, a to bylo mimo všechny výrobní předpisy. Samotnou kapitolou bylo sádlo, které dávali horké do plechových krabic. Zapařeného sádla jsem tam objevil deset tisíc kilo.
Dostalo se takové zboží i do obchodů a lidem na stůl?
Nepochybně. Vím, že některé zkažené salámy se prodávaly třeba v Prostějově.
Co jste dělal, aby se to změnilo?
Okamžitě jsem zakázal výrobu například turistického salámu v době veder. Měnil jsem způsoby skladování, aby odpovídaly zákonům, a nechal zničit všechno zkažené maso.
Člověk by čekal, že za něco takového dostanete pochvalu...
Krajský veterinární šéf doktor Bronec mi v roce 1957 přijel oznámit, že mi přiděluje nového mladého kolegu. V té době jsem držel kontrolu ve svých rukou, takže jsem se stal nepohodlným. A to jen kvůli tomu, že jsem začal uplatňovat hygienické zásady, a tím podnik neplnil socialistický plán. Tehdejší stranický aparát si nakonec našel oporu právě v mém novém kolegovi a začali pomalu připravovat mé odvolání.
Jak vaše odvolání vysvětlili?
Dostal jsem z okresního národního výboru na vědomí, že jsem se stal důvodně podezřelý z ohrožení důležitých obecných zájmů. Nechali mi třicet procent platu a přesunuli mne do Hranic. A to jsem ještě dopadl dobře. Uvědomte si, že byla padesátá léta, takže mě klidně mohli poslat na oprátku.
Slavoj Dostál
|
Narodil se roku 1927 v Olomouci. Vystudoval veterinární medicínu v Brně. V roce 1951 nastoupil jako veterinární lékař prohlídky masa a hygienik potravin živočišného původu do Krajské veterinární správy v Olomouci. V roce 1954 zjistil vážné nedostatky na přerovských jatkách a v tamním masném závodě.V Hranicích jste si ale zadělal na další "problémy"...
Situace tam byla podobná. Jeden z techniků jatek například zpracovával maso z nucených výseků a z nich pak vyráběl jídlo pro hosty zdejší restaurace U Kostelíčka. To bylo proti všem předpisům. Nebo jsem zjistil, že sanitní porážeči v nedalekém Přerově vařili nepoživatelné maso pro psy, které pak dávali tamním policistům.
Tak jsem volal na bezpečnost, že nevěřím, že půlky prasat se špekem a se sádlem vozí psům, když pes žere jen maso, a ne sádlo.
Myslíte, že podobná situace byla i jinde v zemi?
Můj první nadřízený doktor Hrstka, který bohužel zakrátko zemřel, mne v roce 1954 poslal do Prahy na kontrolu při první celostátní spartakiádě. Tam jsem strávil měsíc a po celé Praze jsem kontroloval výrobu potravin živočišného původu. A i zde bohužel zpracovávali smradlavé maso nebo zkysané salámy. V Parku kultury a oddechu například vyrobili deset tisíc chlebíčků ze zkaženého salámu. Nebo pro strávníky spartakiády vařili padesátilitrové hrnce zkysaného guláše, které jsem okamžitě zkonfiskoval. Mohla vypuknout epidemie.
Přesuňme se do poloviny šedesátých let, kdy jste na základě četných žádostí dostal zpět místo v Olomouci. Byla cítit změna s přicházejícím pražským jarem?
V 60. letech mě sice nejprve očistili, přiznali, že jsem v padesátých letech neohrožoval žádné národní zájmy, a umožnili mi pracovat v Olomouci. Po srpnu 1968 mne však degradovali na takzvaného subalterního neboli obyčejného zaměstnance, kterým jsem byl až do důchodu v roce 1988. Celou dobu jsem musel mlčet o tom, jak to v 50. letech v Přerově vypadalo.
V posledních letech se snažíte o rehabilitaci. Jak vaše úsilí pokračuje?
Celý život jsem byl kvůli své práci špiněný a hanobený. Zkoušel jsem se kvůli tomu bezvýsledně obrátit na kancelář přerovského primátora nebo na kancelář ombudsmana. Tam mi řekli, že i přesto, že jsem za cenu osobní újmy hájil zájmy spotřebitelů během totality, není na můj případ možné uplatnit nároky o mimosoudní rehabilitaci. Dodnes to cítím jako křivdu, která je nejen duševní, ale i finanční. Když jsem například působil v Hranicích a jezdil na kontroly do okolních obcí, musel jsem si jako nepohodlný vše hradit sám. Spočítal jsem si, že mě to za ta léta stálo 147 tisíc korun. Tuto částku kromě nezaplatitelné ztráty na cti požaduji bezvýsledně dodnes.
