Komunisté totiž považovali řády za jedny z nejnebezpečnějších nepřátel a "nenáboženské" oblasti v severním pohraničí si vytipovali jako nejlepší pro jejich internaci. K největším internačním místům v Česku patřila před šedesáti lety Bílá Voda na Jesenicku, i když sestry putovaly z různých klášterů také do Vidnavy, Zlatých Hor nebo Javorníku.
"Internaci příslušníků řádů zdůvodňovali komunisté mimo jiné tím, že je třeba odstranit vliv klerikální reakce," řekla historička Michaela Neubauerová, která se tématem zabývá už několik let. Během necelých čtyř měsíců zvládl komunistický státní aparát zlikvidovat přes sedm set ženských klášterů a přemístit na deset tisíc řeholnic. Uvolněné budovy dostala armáda a jiné státní instituce.
Sestry se nesměly s nikým stýkat, ani vycházet z domu a balily se ve svých klášterech pod dohledem určeného zmocněnce. Směly si vzít jen osobní věci, postele a nejnutnější nábytek. Stěhování bylo leckde velmi emotivní. Například ve Strážnici, odkud odjížděly vincentky.
"Poslední noc před odjezdem se lidé shromáždili na náměstí před klášterem a celou noc se zde modlili a zpívali až do rána," řekla sestra Dobromila.
Stovky sester přestěhovali do 50 let nevyužívaných budov
V Bílé Vodě se na svátek svatého Václava 28. září 1950 ocitlo 146 sester pěti kongregací. Stěhovaly se do bývalé piaristické koleje, která v době války sloužila pro válečné zajatce, uprchlíky a vojsko. Předtím nebyla padesát let využívána.
Počátkem roku 1951 pak bylo na Jesenicku ve čtyřech soustřeďovacích klášterech už téměř pět set sester. A sotva si stačily zvyknout, přišlo třídění a další stěhování.
"Sestry se rozřazovaly podle věku a došlo k jejich zařazování do různých pracovních oborů. Bílá Voda a Vidnava zůstaly vyhrazeny výhradně pro sestry starší šedesáti let a mladší trvale nemocné a práce neschopné," nastínila Neubauerová.
Mladší sestry byly přestěhovány do Javorníku, kde pracovaly jako dělnice prostějovských oděvních závodů v domácí výrobě. Z tamního internačního střediska vznikl závodní internát textilky. Jeptišky do třiceti let odjely na práci do továren v severních Čechách, ze kterých se mohly vrátit až po třech letech.
Internační tábory udělaly ze hřbitova v Bílé Vodě unikát
Ve Vidnavě a Bílé Vodě tak vznikly jakési "domovy důchodců" pro řádové sestry. V Bílé Vodě řeholnice postupně zabydlovaly další objekty, kromě bývalé piaristické koleje byly upraveny pro řeholní účely další domy. Do roku 1989 šlo celkem o dvacet domů a nakonec zde žilo až 400 sester ze čtrnácti řádů a kongregací. Sedm set sester je tam také pohřbeno, a zdejší hřbitov je tak světovým unikátem.
Řádové sestry se v Bílé Vodě, kam je proti jejich vůli přesídlili komunisté, věnovaly po roce 1989 výrobě hostií. Snímek ze slavnostního otevření hostiárny. foto: archiv hostiárny Unita
Do svých obnovených klášterů se mohly jeptišky vrátit až po roce 1989. Jako první odcházely už v roce 1990 voršilky, mezi posledními pak opouštěly Bílou Vodu premonstrátky, které spolu s vincentkami téměř dvacet let pracovaly ve výrobně hostií. Úplně poslední odcházely před pěti lety zmíněné vincentky.
"Po jejich odchodu se pětapadesátiletá kapitola začínající nuceným vystěhováním ženských řádů do soustřeďovacích středisek na Jesenicku definitivně uzavřela," shrnula Neubauerová.
„vystupte z řádu a spolupracujte,“ řekli komunisté řádovým sestrám. Když odmítly, deportovali je do Bílé vody"Tady končíte, pojedete do Bílé Vody!" Takový rozkaz dostaly koncem září 1950 od komunistů Milosrdné sestry svatého Vincence de Paul působící ve školách ve Strážnici na jižní Moravě. Členky řádu pracující v nemocnicích a ošetřovatelských ústavech mohly zatím zůstat, protože za ně nebyla náhrada. "Pětadvacátého září k nám vtrhla čtrnáctičlenná skupina komunistických funkcionářů. Svolali nás do jedné místnosti a předložili nám svoje plány. Chtěli, abychom vystoupily z řádu a spolupracovaly s režimem. Jen tak že se vyhneme internaci. Neuspěli," vzpomíná sestra Dobromila. Odjezd byl stanoven na osmadvacátého září. "Řekli nám, že je tam vybavený klášter a že nepotřebujeme nic než nejnutnější osobní věci a jídlo na jeden den. Jenže matka představená se dozvěděla, že to není pravda. Proto jsme po dlouhém přemlouvání funkcionáře umluvily, abychom si mohly vzít nejnutnější nábytek jako postele, stoly, židle a skříně," popsala sestra. To se později ukázalo jako správné, protože z některých jiných řádů přijely sestry bez vybavení a mnohé musely spát řadu dní na zemi. Vincentky si také musely samy zajistit dopravu. Pomohli jim však místní. "Stáli při nás a obětavě nám pomohli a zorganizovali i přestěhování," řekla Dobromila. Lidé podle ní zajistili čtyři nákladní auta. A přes zákaz naložili na korbu i černé uhlí. "Do Bílé Vody jsme vezli taky živý inventář. Lidé nám s sebou dali ve velké dřevěné bedně dvoumetrákové prase, které se vezlo na uhlí," popisuje sestra. Na svátek svatého Václava po mši vincentky pak odjížděly na sever. "Byl to smutný den. Vždyť jsme tam působily přes sedmdesát let a vychovávaly a vyučovaly celé generace. Poslední noc před naším odjezdem se lidé shromáždili na náměstí před klášterem a celou noc se zde modlili růženec a zpívali až do rána. To bylo pro nás ohromně povzbuzující," řekla Dobromila. Vincentky odjížděly do neznáma, ani řidič ani komunistický doprovod nevěděli, kde se Bílá Voda nachází. "Bloudili jsme po severní Moravě. Nakonec jsme dojeli do Bílé Vody, ale u Králík. Jenže to bylo špatně," popsala Vincentka. Do "správné" Bílé Vody na Jesenicku dorazily sestry až večer. "Teď jsme i my na vlastní oči uviděly skutečný stav domu, kde jsme měly bydlet. Voda byla pouze z pumpy na dvoře, chybělo jakékoli sociální zařízení, nebyla tam elektřina," vyjmenovala žena. Na patnáct Vincentek připadly tři malé pokoje. "Po vybavení přivezeným nábytkem tam nebylo k hnutí," podotkla sestra. |
