Občas si, spíše pro zábavu než pro poučení, pročítám články v různě orientovaných internetových médiích, od těch proevropských až po ta, která se dnes tak poeticky nazývají „hlásná trouba Putinových agentů“. Dikce jejich zpráv bývá obvykle v dialektickém protikladu. Co je však podobné, jsou názory lidí v diskusích k oněm článkům (pokud je tedy daný server připouští). Možná vám to tak nepřipadá, ale já stále silněji vnímám jeden hlas, který sílí: „Dejte nám už s tím vším pokoj!“
V tuhle chvíli si jistě pokrokově myslící čtenář povzdychne: „Ááá, zase ten hanebný Vondruška!“ Nemyslím si, že bych byl jakkoli myšlenkově pokřivený, snažím se jen být racionální. Stejně, jako byli naši předkové. Přečtěte si třeba pojednání o životě ve starověkém Egyptě. Lidé tehdy hmotnými statky neoplývali, ale přesto žili šťastně v souladu s přírodou, smáli se, milovali, věnovali se svým běžným starostem a radostem. Egyptologové se shodují, že staří Egypťané byli lid usměvavý a veselý. A víte proč? Protože jim náladu nekazily starosti o politické záležitosti faraonů. A teď prosím ruku na srdce – byli by šťastnější, pokud by demonstrovali ve Vesétu za lidská práva Hyksósů? Pokud by se denně hádali o to, zda je faraon senilní, a protestovali pod pyramidami?
Žij a nech žít
Ve svých románech ze středověku popisuji celkem idylicky život lidí, nikoli ten hmotný, ale duchovní. Někdy sklízím kritiku, že si život předků idealizuji. Jenže to záleží na úhlu pohledu a způsobu interpretace pramenů. Jeden renesanční traktát říká, že zábava lidu má tři pilíře: dobře se najíst, opít se, až spadnu pod stůl, a dosyta se pomilovat. Na první pohled to zní primitivně, jenže tohle tvrzení musíme chápat očima doby, tedy s jistou nadsázkou. Že se lidé rádi najedí? Proč ne. Že se tehdy opíjeli? Teprve v 18. století přece lékaři zjistili, že alkohol škodí. A že se renesanční ženy nedopracovaly k hnutí MeToo? Řečeno klasickou německou frází: „Gott sei dank!“
Lidé si život užívali, ale k tvrzení onoho renesančního traktátu je třeba ještě něco dodat. Užívali si proto, že se netrápili starostmi, které jim nic přinést nemohly, a nevšímali si problémů, které nemohli jakkoli ovlivnit. Poddaný se nikdy netrápil tím, že nebude krajským hejtmanem. Poddaného nevzrušovalo, že se kdesi za hranicemi hanebně nakládá s nějakou pochybnou sektou. Nehádal se o to, co mu z kazatelny hlásal kněz. Když se mu to nelíbilo, tak to jen nedodržoval a vše bylo vyřešeno. Sám netoužil na kazatelnu vystoupit a sousedům vysvětlovat, jak to dělat lépe. Žij a nech žít!
Starosti o všehomír nechávali na panovnících a papežovi. Tak tomu bylo po celá staletí. Jenže pak se tenhle systém začal hroutit, neboť nic netrvá věčně. Přišla Velká francouzské revoluce a pak ty další, do života lidí najednou vstoupila odpovědnost za to, co dříve neznali a o čem nemuseli rozhodovat. Věci všehomíra se najednou staly jejich problémem, nicméně mnozí o řízení všehomíra nic nevěděli a ani netoužili vědět. Proto ochotně přijali demokratický systém – odpovědnost přenesli na politiky. Smysl byl jasný, chtěli dál žít svůj příjemný život, jen s tím rozdílem, že mohou občas do něčeho mluvit.
Svým voleným zástupcům dali pravomoce a prostor, aby dělali to nejlepší, co umějí. A po čase, když přišly nové volby, tak jim vystavili účet. Ty dobré znovu zvolili, ty špatné vyhnali, a pokud byli hodně špatní a kradli, poslali je třeba pod gilotinu. Rychle a rázně obměnili vládu a pak se zase několik let věnovali svým běžným denním radostem i starostem. Tedy – mysleli si, že se budou věnovat. Jenže vždycky se mezi nimi našli jedinci, které nebavilo to, co dělali ostatní, a kteří své ambice, frustrace či mindráky léčili kverulováním. A tihle lidé začali ostatní popichovat, aby se k nim přidali. V demokracii nestačí, tvrdili s podlézavým úsměvem, aby rozhodla většina. Je nutné, aby menšina, navzdory tomu, že byla demokraticky poražena, stále prosazovala své představy. Naší morální povinností je rebelovat (důvod se vždycky najde).
Demokracie by byla krásná, pokud by fungovala tak, jak má. A pokud by ji všichni lidé ctili. Jenže už v 19. století jí začali nespokojenci okopávat kotníky. Dělníci začali bojovat za zlepšení sociálních poměrů (proč ne?), ale záhy vznikla sociální demokracie a vtáhla dělníky do politického boje, aby mohly špičky téhle strany zasedat v parlamentech (kde stejně skoro nic neprosadily). Praví mladočeští vlastenci se začali ve městech hádat se zaostalými staročeskými vlastenci o to, kdo lépe hájí české zájmy v habsburském „žaláři národů“. Do toho vstoupili přechytralí Masarykovi realisté, později Národní pokroková strana (v podstatě taková rakousko-uherská kavárna), která odmítala vlastenčení a s oblibou pošilhávala za hranice. A protože se podařilo vybojovat všeobecné volební právo, bylo třeba do tohoto cirkusu vtáhnout veškerý lid, od něhož se očekávaly hlasy. A lidé, kteří před sto lety svrhli panovníky, aby se jim žilo lépe, se najednou nemohli věnovat svým obyčejným radostem a starostem, ale museli poslouchat nekonečné řeči o tom, který politik to dělá lépe a který hůře. A když později dali hlas tomu, který to dělá lépe, nic se nezměnilo, protože vystoupili noví politici s tím, že oni by to dělali ještě lépe, a aby tedy dali lidé raději hlas jim. Jistě, teď to trochu bagatelizuji, ale ten princip takový je.
Čas všeználků
Díky historickému vývoji vznikl systém vlády a správy věcí veřejných, který musíme respektovat. Měli bychom sledovat, co se děje, měli bychom si umět udělat vlastní názor (a ne papouškovat to, co se nám podsouvá). Jenže se vracím k tomu, co jsem napsal na začátku – proč bychom měli správě státu věnovat veškerý náš čas? Proč bychom se měli denně zatěžovat problémy, které stejně nikdo z nás nevyřeší a s nimiž se můžeme vypořádat nejlépe při nejbližších volbách? Tím, že buď zvolíme někoho jiného, nebo potvrdíme ty stávající. Existuje jiná možnost? Asi ne a rozhodně tou možností není, aby se sešla z hlediska volebních výsledků menšina a hrozila ultimáty, pokud nebude po jejím.
Současná demokracie rozhodně není demokracií v tom smyslu, jak byla kdysi vnímána a jak ji definují politologické studie. S rozvojem komunikačních možností má každý pocit, že může do všeho mluvit (většinou i do věcí, o kterých nemá ani ponětí). Ba co víc, začalo se nám vnucovat, že musíme vést permanentní revoluci, permanentní odpor, že nelze nechat politiky vládnout, i když byli demokraticky zvoleni, ale musíme jim jít pořád „po krku“.
Jako vždycky, pokud dostaneme nějakou hračku, chvíli nás baví. Jenže čeho je moc, toho je příliš. Naivní havlovská občanská společnost nás mohla po sametové revoluci bavit, dokud nezačala generovat konflikty. Za ty konflikty nemohou ti, kteří s idejemi lásky a pravdy nesouhlasí, ale ti, kteří je na celém národu mermomocí vynucují, jako by to byla jediná pravda všehomíra. Problém střetu mezi občanskou a klasicky demokratickou koncepcí se objevil před několika lety a eskaluje. Střety se stávají ostřejší, lidé jsou naštvanější a politici zoufalejší. To, co dříve sloužilo k zábavě a vzdělání, se dnes stalo nástrojem bohapusté propagandy. A lidem se vnucuje, že nejlepším způsobem, jak trávit volný čas, je jít demonstrovat.
Jak říkám, systém nezměníme, ale co můžeme změnit, je náš přístup k němu. Musíme důsledně trvat na tom, aby se menšina podřídila většině a aby ji neterorizovala svými přehnanými požadavky. Nechme v klidu každou vládu vzešlou z demokratických voleb vládnout do voleb příštích. A teprve pak jí vystavme onen pomyslný účet. Umíte si představit, jak by se nám všem žilo lépe, pokud by tohle platilo?
Vezměte si třeba televizi. Skončily by nekonečné a nicneříkající diskuse, politici by přestali vykládat, co by udělali, kdyby to udělali, a jak jsou ti ostatní neschopní a úplatní, a místo toho by se vysílaly pořady, které by pohladily po duši. Přestali bychom se hádat s přáteli a sousedy a povídali bychom si o normálních věcech, jak to dělávali naši předkové, dokud žili bez stresů z politiky. A možná by se ulevilo i politikům, pokud by nemuseli neustále odpovídat na otázku, kdy podají demisi, a na tiskových konferencích dokola mluvit o ničem, ale mohli by se věnovat reálné práci (tedy alespoň ti, kteří to doopravdy umějí).
Ignorovat zoufalce
Ruku na srdce – copak takzvané občanské postoje mohou stávající vládu povalit? To může udělat jen revoluce. Jenže revoluce by musela mít širokou podporu národa. Tu zjevně podle výzkumů veřejného mínění a politických preferencí nemá. Takže k čemu ty projevy občanské neposlušnosti fakticky jsou? Jen k tomu, aby kalily vodu a zasévaly nesváry do našeho života, který je mimochodem nejlepší, jaký kdy v historii téhle země byl. A rozhodně ne díky aktivistům a demonstrantům.
Demokracie je jediná rozumná cesta, jak vedle sebe mohou žít lidé různých názorů a představ, pokud se respektují, snaží se navzájem pochopit a nevedou spolu neustále zákopovou válku. Každá demokracie má totiž své principy, a pokud je porušíme, není to už demokracie. Proč asi přibývá lidí, kteří se vyjadřují v duchu citovaného příspěvku: „Dejte nám už s tím vším pokoj!“ Ne proto, že by se nezajímali o veřejné dění, ale štve je arogance, demagogie, hloupost a v poslední době výhrůžky těch, kteří se nechtějí smířit s faktem, že boj za své politické představy prohrávají.
Co s tím? Diskutujme s každým, kdo chce diskutovat, ale ignorujme tyhle zoufalce. Ať se scházejí k demonstracím třeba každou sobotu, pokud je to baví. Jejich hlas může mít smysl jen tehdy, pokud bude stejně jako oni smýšlet nejméně 50,01 procenta oprávněných voličů. A tenhle hlas ať uplatní demokraticky a kultivovaně při volbách, ne na ulici.
Bijte mne po hlavě, ale já myslím, že nic lepšího udělat nemůžeme, protože svobodu jsme si vybojovali těžce, ale ztratit ji můžeme snadno.
