Údolí Bojovského potoka je místem, které patří trempům. Ale spisovatel Richard Askwith sem, do zapomenutého lesnatého údolí kousek za Prahou, mezi Vltavou a Brdy, nejezdil na čundr. Přijel hledat pamětníky a vzpomínky na obyvatelku jedné ze zdejších chat.
Sem do malé chaty bez vody a elektřiny vystěhoval totalitní režim na počátku padesátých let Latu Brandisovou, jedinou ženu, která dokázala vyhrát nejtěžší dostih Evropy, Velkou pardubickou.
„Jsem si jistý, že mnoha lidem připadalo divné, když se tu Angličan toulal od domu k domu a vyptával se na zapomenutou českou sportovní hrdinku. Ale myslím si, že někdy je pro cizince jednodušší klást takové otázky,“ popisuje spisovatel. Příběh Laty Brandisové patří k nejinspirativnějším v dějinách sportu. Narodila se do privilegované rodiny, přesto prožila život v bídě. Na koni jezdila od osmi let, od jednadvaceti závodila.
Sedm malých komtes
Richard Askwith přiznává, že není jezdec, ale běžec. To ho také před lety poprvé přivedlo do Česka. Sbíral materiál na knihu o Emilu Zátopkovi. „Náhodou jsem v rádiu zaslechl, jak někdo říká, že kdysi vyhrála jedna žena Velkou pardubickou. To mě zaujalo,“ popisuje.
Začal se ptát a postupně odkrývat pozapomenutý příběh. Ptal se, hledal v archivech a vypátral příbuzné Laty Brandisové. „Čím více otázek jsem kladl, tím byl příběh zajímavější. Než jsem si to uvědomil, začínal jsem psát knihu, protože osud Laty úplně volal, aby ho někdo zapsal, než bude pozdě,“ vysvětluje.
„Fascinovala mě skutečnost, že příběh někoho, kdo byl v roce 1937 národní, a dokonce mezinárodní hrdinkou, mohl být tak rychle zapomenut,“ dodává. Jeho kniha s názvem Nezlomná vyšla v polovině října.
Lata neboli Marie Immaculata se narodila v roce 1895. Rodině Brandisových patřil zámek a statek v Řitce u Prahy. Její dědeček Jindřich pocházel ze staré tyrolské rodiny, do Čech ho přivedl sňatek s Barborou Kinskou, pocházející z rodiny s bohatou jezdeckou tradicí. Její otec Leopold byl důstojník jezdectva.
Lata měla šest sester a bratra. Hrabě Leopold v Řitce choval koně. Lata se učila jezdit na koni od osmi let a od deseti sama řídila bryčku. Zábavou dětí byly „důstojnické dostihy“, kterých se účastnili sourozenci Brandisovi – dívky jezdily v mužských šatech a se sazemi namalovanými kníry. Lata s otcem navštěvovala dostihy ve Velké Chuchli a sama ráda jezdila nejen na koních, ale i na kole.
V jednadvaceti letech absolvovala svůj první dostih, který pro ni skončil nepříjemným pádem. Nebyl poslední. Dostihový sport byl v té době výhradně mužskou a především důstojnickou záležitostí. Prohrát se ženou byla věc, která se dotýkala důstojnické cti. Mladá hraběnka byla na závodišti proto spíše trpěna než vítána.
Po vzniku republiky majetek ztenčila pozemková reforma a na chov koní už nebyly peníze. Lata začala trénovat ve Velké Chuchli a dařilo se jí.
Když se v roce 1927 poprvé přihlásila do Velké pardubické, byl to skandál. Protest mužských účastníků musel řešit Československý Jockey Club. Tomu šéfoval Zdenko Radslav Kinský, její bratranec a podporovatel. O radu se obrátil na anglický Královský Jockey Club, který v tom ale neviděl problém – pokud ovšem bude mít oddělenou šatnu. Na klisně Nevěstě patřící Kinským – přes pád na velkém Taxisově příkopu – skončila na výborném pátém místě.
Sama přitom nebyla v lehké situaci. Po smrti rodičů a bratra, který padl na italské frontě, se musela starat o rodinné hospodářství. Byla hlavou rodiny. Přesto pořád závodila. V roce 1930 byla na hřebci Norbertovi čtvrtá, o rok později dokonce třetí. V roce 1933 poprvé startovala na plavé klisně Normě.
Na slavné překážce spadla Lata Brandisová s klisnou Normou v roce 1935. Závod přesto dokončila pátá.
Onu památnou neděli 17. října 1937 se na startu 56. ročníku Velké pardubické sešlo 15 koní. Závodilo se v napjaté době, měsíc po smrti prezidenta Masaryka. Třikrát za sebou zvítězil německý žokej a Lata Brandisová to dokázala změnit. Stala se na Normě první a dosud jedinou vítězkou slavného dostihu. Zároveň to byl poslední závod. Opět se jelo až po válce.
„Nejvíc mě na příběhu zaujalo, že žena mohla vyhrát takový závod, jako byla Velká pardubická ve třicátých letech – čtyřicet let předtím, než se vůbec první žokejka pokusila jet v liverpoolské Velké národní,“ podivuje se Askwith.
Místo vavřínů perzekuce
Nejdříve přišli Němci a na rodinný statek byla uvalena nucená správa. Po válce se Lata do sedla vrátila. Naposledy jela Velkou pardubickou v roce 1949, ale závod pro ni skončil těžkým pádem, týdenním kómatem a dlouhou hospitalizací.
V roce 1953, ji i se sestrami režim vystěhoval z rodinného sídla. Z Řitky se musely tři stárnoucí komtesy odstěhovat do chaty na okraji civilizace. A zatímco její sestry dojížděly každý den za prací do modřanské čokoládovny, Lata, která byla v invalidním důchodu, se starala o domácnost. Voda se nosila ze studny pod kopcem, dřevo se muselo naštípat. V chatě prožila tři desetiletí.
Zemřela v roce 1981 v Reitereggu ve Štýrsku, kam ji odvezl synovec.
