Ta scéna byla v určitých ohledech podobná té, která se odehrála v Berlíně v březnu 1939. Tehdy byli hlavními aktéry Adolf Hitler a chvílemi zdravotně indisponovaný prezident Emil Hácha, který po brutálním nátlaku svěřil „osud českého národa a země do rukou vůdce německé Říše“.
O takřka devět let později byl sychravý 25. únor roku 1948 krátce po 16. hodině a komunistický vůdce a předseda vlády Klement Gottwald nevybíravě tlačí na zesláblého prezidenta Edvarda Beneše, aby přijal jeho návrhy řešení vládní krize a v podstatě tak posvětil definitivní převzetí absolutní moci v zemi komunisty.
Gottwald tak jako poněkolikáté v posledních dnech hrozil občanskou válkou, hromadným zatýkáním, a to i v kruzích Benešových spolupracovníků a padla i výhrůžka, že na hranicích jsou k intervenci připraveny po zuby ozbrojené sovětské divize.
Benešovi se udělalo nevolno, lékař mu musel dát povzbuzující léky. Předseda vlády Gottwald Benešovi s naléhavostí v hlase líčil, jak jsou v průmyslových závodech připraveni k akci desítky tisíc vyzbrojených milicionářů. „Gottwald také naznačoval, že by bylo možné znovu otevřít Benešovu odpovědnost za mnichovské události roku 1938, což by takový kostlivec v prezidentově skříni,“ popisuje historik Oldřich Tůma.
Převrat dokonán za deset minut na Hradě
Toho dne byl Gottwald na Pražském hradě již podruhé, ovšem zatímco dopoledne jednání trvalo víc než půl hodiny, odpoledne bylo hotovo za deset minut. Hotovo ve prospěch komunistů.
Již pět dní trvající nátlak funkcionářů KSČ na hlavu státu nakonec slavil úspěch. Beneš i přes v mnohém pasivní a alibistický přístup nekomunistických politiků původně nehodlal jít komunistům z cesty, chtěl vládní krizi řešit v mantinelech principů demokracie a dohody napříč stranami.
Před 100 lety přednesl Edvard Beneš svůj první velký parlamentní projev |
Obával se však zásadního, možná osudového rozpolcení celého národa. „Ne všechen československý lid si přeje zánik demokracie, ale vy, pánové, a vámi vedená strana si přejete, abych svým podpisem zabil demokracii v Československu (…) Jestli tak činím, tak jenom proto, abych zabránil bratrovražedným bojům, jimiž mně vyhrožujete,“ pronesl Beneš při dopolední schůzce, na které byl kromě Gottwalda i ministr vnitra Václav Nosek a předseda odborů Antonín Zápotocký.
Okolo půl páté unavený prezident Gottwaldem navrhovanou obměnu vlády posvětil. Svým podpisem stvrdil pět dní starou demisi 12 ministrů (zástupců stran národně socialistické, lidové a slovenské demokratické strany), ke kterým přibyly další dvě – sociálních demokratů. Beneš rovnou podepsal i jmenování náhradníků z Gottwaldova seznamu.
Události z odpoledne 25. února 1948 sice byly osudové, ovšem především byly tečkou procesu převratu, který začal dávno předtím. „Pětadvacátého února odpoledne už byla velká část komunistického převratu provedena, a to tím, že komunisté už několik dní před tím zřizovali takzvané akční výbory Národní fronty. Tyto samozvané komitéty přebíraly kontrolu na všech úrovních života v Československu,“ vysvětluje Oldřich Tůma. Akční výbory Národní fronty vznikaly na úrovni obcí, úřadů, závodů, zájmových organizací, škol i v politické sféře.
Snad se dá ještě něco zachránit, doufal Beneš
Beneš tak podruhé ve své politické kariéře, v roce s osudovou osmičkou na konci, kapituloval před dravě nastupující totalitní mocí. „Možná pořád doufal, že se dá ještě něco zachránit a že ten jeho postoj – tedy vyhovění Gottwaldovým požadavkům – zabrání perzekucím. Jenže ani tomu svým rozhodnutím nezabránil,“ říká Oldřich Tůma. Vždyť jen od 20. do 26. února byly komunisty ovládanými silovými resorty aspoň krátkodobě zadrženy stovky Gottwaldově politice nepohodlných lidí.
Po Benešově podpisu Gottwald odjel z Hradu na komunistickou demonstraci v centru Prahy a pronesl svůj známý proslov, ve kterém zazněly i ony notoricky známé věty: „Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. (…) Pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal.“
Dlouhé roky se tradovalo, že tato slova zazněla z balkonu paláce Kinských Na Staroměstském náměstí. „Ve skutečnosti ale řečnil z korby nákladního vozu na Václavském náměstí. Na tom Staroměstském se 25. února žádná manifestace nekonala,“ uvádí spisovatel literatury faktu František Emmert. Údaje o počtu účastníků manifestace se liší, uvádí se od 40 do zhruba 100 tisíc. V dobové zprávě zemského velitelství SNB se píše: „(…) účast stoupala na 35 až 40 tisíc lidí, až posléze do úplného zaplnění prostoru Václavského náměstí.“ Toho podvečera se v Praze konaly ještě další komunisty organizované akce, především slavnostní pochod příslušníků Lidových milic.
„Pokropte ty studenty samopaly“
Ještě téhož dne, 25. února 1948, v podvečer se několik tisíc studentů vydalo na Pražský Hrad. Prezidentovi chtěli demonstrovat svou věrnost, tedy hlavně věrnost demokracii. Beneš už byl ale po mimořádně náročném dni velmi unavený. V průběhu vyhroceného odpoledního jednání s Gottwaldem se mu dokonce udělalo nevolno a byl přivolán lékař.
„Beneš měl již od posledních dvou let druhé světové války velké zdravotní problémy, zasáhly ho několikrát mozkové příhody. V době únorového převratu roku 1948 už nedokázal pracovat tak, jak byl po celý život zvyklý,“ přibližuje historik Oldřich Tůma. Zástupce studentstva tak nakonec na Hradě přijal jen Benešův kancléř Jaromír Smutný.
Nechybělo ovšem mnoho a z této pokojné akce se nakonec mohl zrodit hrozivý masakr. Jeden z předních funkcionářů ÚV KSČ Karel Šváb navrhoval, aby příslušníci Sboru národní bezpečnosti studenty „pokropili samopaly“. Vedoucí bezpečnostního oddělení „ústředního výboru“ Josef Pavel však s takovým postupem nesouhlasil, a tak studenty v Nerudově ulici rozháněli esenbáci bez použití zbraní. „SNB (příslušníci, pozn. red.) vydali výzvu, aby se rozešli. Neuposlechli, načež byl vypálen jeden výstřel na výstrahu, jímž byl zraněn jeden vysokoškolák do nohy,“ stojí mimo jiné v hlášení ministerstva vnitra o dění 25. února. Tím zraněným studentem byl Josef Řehounek.
Protestem několika málo tisíc studentů organizovaný odpor proti komunistickému uchvácení moci toho dne skončil, drtivá většina ostatního obyvatelstva zůstala pasivní.
