Zemřel V. HavelOnline reportáž: Česko i svět truchlí kvůli Havlovi Poslední chvíle: Zemřel ve spánku na Hrádečku Nekrolog: Disident, státník, divadelník Kondolenční kniha: Pošlete smuteční dopis Havlovy výroky: Pravda a láska. Blbá nálada Čeští politici: Navázal na Masaryka, přinesl změny Ze světa: Havel patřil k největším Evropanům Obrazem: Život Václava Havla ve fotografiích |
Proti komunistickému režimu vystupoval Havel už od poloviny 60. let. Po sovětské okupaci a zejména během normalizace se vykrystalizoval ve vůdčí postavu opozice.
Státní moc ho za jeho postoje pronásledovala, nesměl publikovat a pracoval jako dělník. Neustále ho sledovala a šikanovala tajná policie. Přesto se v lednu 1977 stal jedním ze zakladatelů a prvním mluvčím občanské iniciativy Charta 77.
Komunistický režim ho několikrát odsoudil a ve vězení strávil skoro pět let. Právě z této doby si odnesl vážné zdravotní problémy. Přesto dále zůstal hlavním představitelem občanského odporu, o kterém se vědělo i v zahraničí.
Po brutálním zásahu policie proti studentům 17. listopadu 1989 vstoupil Havel do politického života a stal se vůdcem nově vzniklého Občanského fóra. Dva dny před koncem roku 1989 byl zvolen československým prezidentem. Na jedné z velkých demonstrací na Václavském náměstí v Praze Havel prohlásil v roce 1989 slavnou větu: 'Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí'. Jak sám později poznamenal, sklízel za tato slova přes dvacet let posměch.
Havel chtěl poukázat na to, že pravda se neobejde bez osobní odpovědnosti a určitého risku. "Je dost velký rozdíl mezi informací a pravdou. Liší se tím, že není nepolapitelná, nepřelétá jako nepolapitelný virus, ale někdo za ni ručí," řekl.
Více uznání měl v zahraničí, doma čelil kritice kvůli amnestii i milostem
Po sporech kvůli rozdělení republiky v červenci 1992 Havel abdikoval, ale už v lednu 1993 byl zvolen prvním prezidentem samostatné České republiky; tuto funkci vykonával až do roku 2003.
Zatímco v zahraničí byl obdivován a uznáván, v Česku často čelil kritice. Nejvíc kvůli rozsáhlé amnestii po svém prvním zvolení prezidentem nebo omluvě sudetským Němcům za vyhnání. Známé byly také jeho spory s Václavem Klausem kvůli vedení země po rozdělení Československa.
Během amnestie v roce 1990 bylo z věznic propuštěno asi 31 tisíc lidí. Podle historiků ale nárůst kriminality nebyl tak velký, jak se psalo. Amnestovaní vězni se podíleli na celkové kriminalitě v tomto roce asi devíti procenty. Podle Havla byli lidé komunistickým režimem trestáni příliš tvrdě a navíc se amnestie nevztahovala na pachatele vražd, znásilnění a zneužití pravomocí.
Kontroverzní byly i některé Havlovy milosti, kterých udělil přes dva tisíce. Poprvé vzbudil rozruch v roce 1994 osvobozením cyklokrosaře Radomíra Šimůnka, který při autonehodě zabil tři lidi. Rok nato výrazně klesla Havlova oblíbenost kvůli omilostnění restaurátorky Marty Chadimové a po čase i Martina Odložila, který při hádce zabil svého otce.
Havel zpětně považoval za chybu, že o milostech začal informovat na internetu a snažil se ke každé dávat vysvětlení. "Jde o věc naprosto individuálního svědomí, která v podstatě nesnese diskusi," odpověděl Havel na otázku, zda některé z udělených milostí lituje.
Diskuse provázely i Havlova rozhodnutí o udílení vyznamenání. Když chtěl v říjnu roku 1998 udělit Řád bílého lva bývalému starostovi Vídně Helmutu Zilkovi, vyšlo týden před ceremonií najevo, že spolupracoval s StB. Havel musel nominaci narychlo zrušit.
Havel ovlivňoval veřejné dění i po odchodu z politiky
I po odchodu z politiky měl Václav Havel velký vliv na dění v Česku. V poslední době prosazoval přímou volbu prezidenta. Na tomto postu by rád viděl někdejšího studentského vůdce sametové revoluce a ředitele Člověka v tísni Šimona Pánka.
Bývalý prezident poté, co odešel z Hradu, podporoval stranu zelených Martina Bursíka, kterou označil jako "tu pravou" zelenou.
"Jsem celoživotně zelený, proto sympatizuji s dnešní Stranou zelených. Vadí mi, jak se zachází s krajinou. Nejen kvůli ohrožení životního prostředí, ale i z důvodů estetických," prohlásil Havel.
Měl také nevybíravý postoj k přetechnizovanosti doby a automobilismu. V roce 2009 odsoudil plány na šrotovné, které politici obhajovali tím, že lidé v automobilkách nesmí přijít o práci. Přirovnal takový argument k tomu, že by se mohly obhajovat koncentrační tábory proto, aby bachaři nepřišli o práci.
Pravidelně pořádal konference Forum 2000, na které přijížděly přední osobnosti světové politiky i kultury. Vyjadřoval se i k aktuálním politickým otázkám, především v oblasti zahraniční politiky. Mezi jeho přátele se řadili jak dalajláma, tak americký prezident George Bush. Obdržel desítky státních vyznamenání. Několikrát byl navržen na Nobelovu cenu míru.
Havel byl příznivcem evropské integrace a často se vyjadřoval k problematice lidských práv. Opakovaně podpořil kubánskou opozici stejně jako disidenty v Bělorusku, angažoval se kolem situace v Barmě, Tibetu či Severní Koreji.
Loni se Havel s Pavlem Landovským a biskupem Malým pokusili doručit čínskému prezidentovi dopis. Protestoval v něm proti uvěznění disidenta Liou Sia-paa. "Myslím, že EU má v tomto ohledu (prosazování lidských práv při diskusi s Čínou) značné rezervy," řekl po marném pokusu předat dopis lakonicky Havel.
V roce 2010 si exprezident splnil sen natočit film
Exprezident byl znám svojí slabostí pro krásné ženy. V době, kdy byla první manželka Olga nemocná, chodil tajně za svojí milenkou a budoucí ženou Dagmar. Byl také vášnivým řidičem. V roce 1999 se při příležitosti uvedení nového modelu Škoda Fabia údajně proháněl vysokou rychlostí. Havla celoživotně provázely zdravotní problémy. Jeho podlomené zdraví výrazně zhoršovalo dlouholeté kouření. V roce 1996 mu byla kvůli rakovině plic dokonce odoperována polovina plíce.
Lidé v předloňském průzkumu ohodnotili Havla jako nejpřínosnějšího politika pro rozvoj země za posledních dvacet let. Podporu mu vyjádřily dvě třetiny lidí. Naopak zcela propadl bývalý premiér Stanislav Gross, kterého ještě na Hradě chválil Havel společně s Petrou Buzkovou jako "mladé a nadějné politiky".
Havlovy postoje v disentu a později i v politice byly ovlivněny Havlem dramatikem. První divadelní hry uvedl už na začátku 60. let. V roce 2010 se poprvé posadil na židli filmového režiséra, debutoval se snímkem Odcházení. Vždycky se cítil být víc dramatikem než politikem. "Je to tak, divadlo je opravdu moje původní východisko. Cítím se být především divadelníkem, autorem her, což má své důvody. Proto jsem také rád, že se po dvacetileté pauze, kdy jsem se věnoval politice, nyní mohu ke svému původnímu směřování zase pomalu přiblížit," řekl Havel v rozhovoru pro MF DNES.
Havlovi se nakonec nesplnilo jeho poslední přání: "Chtěl bych napsat ještě jednu divadelní hru, trochu na ni myslím, a tím bych nejraději skončil. Mým snem nicméně je, že už nebudu mít před sebou žádnou práci, budu jen tak sedět na dvoře Hrádečku, dívat se do keřů a přemítat."
