"Jsem nejchudší z nejchudších. Šedesát let. Proto prosím a žádám, aby byla k smrti odsouzené dr. Miladě Horákové udělena milost, jestli by byla ochotna podat ruku a jít společně životem. Jsem svobodný, sedmašedesátiletý trafikant. Doufám, pane prezidente, že skromné žádosti chudému neodepřete," stojí v dopise, který v červnu 1950 obdržela kancelář prezidenta republiky Klementa Gottwalda od pisatele, který byl úředníky charakterizován jako duševně zaostalý. Dopis je jedním z mnoha projevů svědčících o tom, že mohutná propagandistická kampaň kolem procesu s Miladou Horákovou a spol., která běžela na plné obrátky právě před šedesáti lety, zasáhla snad každého občana tehdejšího Československa.
Masivní propagandistické kampani bylo obtížné se vyhnout – valila se z rádiových přijímačů, novin i ze stěngazet, tedy nástěnek, kde se vyvěšovaly články z denního tisku a též hesla a plakáty k procesu, nazývané bleskovky. Rozhlasové zpravodajství bylo vysíláno v závodech a ve školách, ale i na venkovních prostranstvích, v nádražních halách a hostincích. Na pracovištích i ve školách se konaly besedy o procesu, přijímaly se pracovní závazky a protestní rezoluce. Právě na toto "rozhořčení lidu" se odvolávali i prokurátoři, když před soudem žádali pro obžalované co nejvyšší tresty: "Tisíce resolucí žádají přísné potrestání zrádců, stovky a mnohé stovky resolucí spojují svoje protesty s novými závazky při výstavbě socialismu. (...) Pracující volají po přísném potrestání zrádců. Já s nimi," hřímal 8. června 1950 ve své závěrečné řeči vojenský prokurátor Juraj Vieska.
Rezoluce občanů Prahy 14 sepsaná po vyslechnutí referátu prokurátorky Ludmily Brožové, která požaduje, aby čtyři odsouzení k smrti byli co nejrychleji popraveni.
Podobná argumentace se objevuje i v úředních dokumentech prezidentské kanceláře, kde je udělení milosti čtyřem k smrti odsouzeným nedoporučeno právě s odvoláním na "hlas lidu": "Rozhodnutí pro nejpřísnější potrestání vyjadřuje nerozbornou vůli všeho pracujícího lidu, jak dokazují nesčetná spontánně zasílaná prohlášení".
Výzva k nenávisti
Kampaň to nebyla spontánní – řídil ji Ústřední výbor KSČ, tehdejší skutečné centrum moci v zemi. Potvrzují to mimo jiné tajné instrukce rozeslané krajským stranickým funkcionářům 1. června 1950. Nesou podpis dvou zástupců generálního tajemníka ÚV KSČ – Rudolfa Slánského, Gustava Bareše a Marie Švermové, pozdější signatářky Charty 77 a přední osobnosti levicové části českého disentu. Kromě návodu na organizaci zpravodajství a agitace o významu procesu obsahují instrukce výzvu k vyvolávání "veřejné nenávisti": "Nechť promluví hlas lidového hněvu. Nechť k procesu zaujmou stanovisko závodní rady, různé porady a schůze, které se v těchto dnech konají, masové organisace atd. (...) Připravte závodní schůze a projevy, na nichž náš lid řekne, že zesílí bdělost, že zvýší své pracovní úsilí, že zbytky rozvratné reakce rozdrtíme. V těchto usneseních nechť je také žádáno spravedlivé a přísné potrestání rozvratných zločinců."
Rezoluce sepisovaly školní i pionýrské kolektivy po celém Československu.
Podřízení straničtí funkcionáři dostali za úkol zasílat na ÚV KSČ zprávy o reakcích obyvatelstva na proces. Někteří z nich byli při psaní hlášení evidentně motivováni snahou informovat stranické ústředí nikoliv o skutečném stavu věcí, ale spíše o tom, co se od nich chce slyšet. Takovéto zprávy jsou plné ideologických frází jak pracující lid z plného přesvědčení odsuzuje "rozvratníky". V některých hlášeních ovšem najdeme i zmínky o reakcích zcela opačných. "Nepřátelé režimu jsou ohromeni, někteří odmítají se k procesu vyjádřit, byl zachycen výrok: 'To byli blbci, že se nechali chytit'," hlásil 2. června 1950 zástupce vedoucího tajemníka krajského výboru KSČ v Hradci Králové Bohumil Mucha. Ve stejný den informoval pražské ústředí funkcionář KSČ v Olomouci František Řezníček o projevech sympatií s obžalovanými: "V obcích na Hané, např. v Ohrozimi, okres Prostějov, reagovaly ženy hanáckých sedláků při běžných setkáních v hloučcích na návsi navečer a podobně tak, že považují Horákovou a Zemínovou za hrdinky, které to řekly od plic." V Náchodě pro změnu jiný stranický funkcionář zaznamenal soucit s odsouzenými k nejvyššímu trestu, a to z náboženských pohnutek.
Závěrečná zpráva o procesu s "vedením záškodnického spiknutí", jak organizátoři proces s Miladou Horákovou a spol. nazývali, uvádí, že Státnímu soudu přišlo v červnu 1950 celkem 6 300 protestních rezolucí. Ty jsou dnes uloženy v Národním archivu a představují reprezentativní vzorek tehdejší společnosti. Najdeme zde kupříkladu rezoluci krmiček a krmičů z Ostravského kraje, dělníků z přádelny v Tanvaldu, zaměstnanců známé pražské restaurace U Holubů, členů učitelského sboru gymnázia v Holešově nebo dopis profesorů ČVUT. Činnost obžalovaných odsoudila nejen řada organizací jednotlivých politických či společenských organizací jako byly Svaz československých žen, Svaz bojovníků za svobodu nebo Revoluční odborové hnutí, ale i vedení Československé astronomické společnosti, členové pěveckého spolku Hlahol v Roudnici nad Labem nebo rekreanti ze zotavovny Přehrada v Luhačovicích.
Novinářský průkaz Miroslava Dvořáka, původně příslušníka SNB, od roku 1949 rozhlasového redaktora, který se podílel na rozhlasovém zpravodajství z procesu s M. Horákovou a spol.
Texty rezolucí nejsou ovšem jednotné – některé jsou značně agresivní a požadují trest smrti pro všechny "rozvratníky", a to včetně tří obžalovaných žen – Milady Horákové, Antonie Kleinerové a Fráni Zemínové. "Naši zaměstnanci žádají, abyste tyto krysy – paliče a vetřelce co nejpřísněji odsoudili! Mnozí zaměstnanci žádají nejvyšší trest – trest smrti," napsal Státnímu soudu dopisovatel Rudého práva z podniku Eska v Chebu Jaroslav Novák.
Másla na hlavách
K nejsmutnějším součástem propagandistické kampaně pak patřilo zneužití dětí, které ve školách psaly a podepisovaly rezoluce proti obžalovaným. I mezi těmito rezolucemi najdeme rozdíly – některé silně demagogicky napadají souzené "vlastizrádce" a žádají jejich přísné potrestání, jiné "pouze" odsuzují jejich jednání a projevují přání radovat se z míru a ze sluníčka. V tehdejším okrese Gottwaldov dokonce došlo k pokusu proniknout prostřednictvím dětí do rodin – žáci zde byli požádáni, aby se svých rodičů zeptali na jejich stanovisko k procesu. Pod vlivem této demagogické kampaně se nezřídka stávali terčem útoků svých zfanatizovaných spolužáků i potomci obžalovaných.
"Moje třídní učitelka byla poměrně slušná a nijak mě ve škole neurážela. Několik žáků, povětšinou z komunistických rodin, však po skončení vyučování za mnou chodilo po ulici a vykřikovalo, že jsem dcera vlastizrádce a reakcionáře. Oceňuji, že jeden z nich, který se posléze stal významnou osobností našeho veřejného života, se mi při našem prvním setkání po listopadu 1989 za své tehdejší počínání omluvil," říká Marta Jurková, dcera obžalovaného Františka Přeučila, který byl v rámci procesu odsouzen k doživotnímu žaláři.
Jednou z nejvýznamnějších osobností, které požádaly prezidenta Gottwalda a předsedu vlády Zápotockého o udělení milosti pro Miladu Horákovou a další tři odsouzené k trestu smrti, byl fyzik a filozof Albert Einstein.
Do kampaně se ale zapojila i řada známých osobností. Předseda Svazu Československých spisovatelů Jan Drda ve svém textu publikovaném 8. června 1950 v Rudém právu označil Miladu Horákovou za ženu, která "ztratila poslední zbytky lidské podoby", ve stejném listu odsoudila obžalované též spisovatelka Jarmila Glazarová. Stranou nezůstali ani akademičtí pracovníci jako byl rektor Univerzity Karlovy a známý literární vědec Jan Mukařovský nebo lingvista a děkan Filozofické fakulty UK Bohuslav Havránek, počínání "špionů" a "zrádců" odmítl též oblíbený atlet Emil Zátopek.
Není bez zajímavosti, že u některých z těch, kteří takto přispěchali se svým polínkem na hranici obžalovaných, najdeme v jejich minulosti určité "prohřešky" proti představě "spolehlivého komunisty". Básník Jan Noha ve třicátých letech kritizoval stalinistické metody v SSSR a jeho kolega Jan Pilař se v této době angažoval v organizacích agrární mládeže. Humoristický spisovatel Václav Lacina, který v Lidových novinách ostře zaútočil na básníka Josefa Palivce, vypovídajícího před soudem jako svědek, byl za "buržoazní" první republiky jmenován soudcem a novinář Bedřich Rohan zase za války sloužil v Britském královském letectvu.
Rezoluci žádající co nejpřísnější potrestání souzených „špionů, vrahů a zrádců“ zaslali 3. června 1950 Státnímu soudu také zaměstnanci Západočeských lihovarů Plzeň-Božkov.
Stateční jedinci
I přes atmosféru strachu se našli jednotlivci, kteří se postavili kampani přirovnávající obžalované na roveň nacistických válečných zločinců. Milady Horákové se zastala kupříkladu její válečná spoluvězeňkyně z Terezína, manželka důstojníka popraveného nacisty Josefa Mašína Zdena, nebo lékařka Vlasta Kálalová-Di Lotti, která požádala Gottwalda o milost pro odsouzené dopisem z 9. června 1950. V něm vyjádřila přesvědčení, že "člověk usilující o to, aby jednal vždy lidsky, nemůže ani v otázkách státních chtít napodobit starou, otrokářsky zvířecí, nelidskou společnost".
Obdobných dopisů najdeme v dokumentech prezidentské kanceláře více. Někteří z pisatelů, jako Františka Pšenčíková z Gottwaldova nebo Štěpánka Hrubá z Brna, se pokoušeli komunistického prezidenta obměkčit poukazem na křesťanské hodnoty a citáty z Bible. Ale nechybí ani žádosti sympatizantů KSČ, jako byl Eduard Sklář z Vratimova, jenž za války pomáhal pronásledovanému komunistickému funkcionáři. Všichni intervenující se okamžitě dostali do hledáčku komunistických bezpečnostních složek, což si patrně uvědomil jistý člověk z Prahy, který s poukazem na citáty z Fučíkovy Reportáže, psané na oprátce požádal o udělení milosti prezidenta i ministra spravedlnosti, ale pro jistotu se podepsal smyšlenými jmény.
Společná rezoluce svazáků, pionýrů a příslušníků SNB zaslaná Státnímu soudu v Praze, která plně souhlasí s rozsudky nad „vlastizrádci a špiony“. redaktora, který se podílel na rozhlasovém zpravodajství z procesu s M. Horákovou a spol.
V několika případech bylo zaznamenáno i odmítnutí podpisu rezoluce. Na schůzi Národní fronty v Brně tak učinily dvě sestry jménem Pelikánová a Haukvicová s tím, že zásadně nesouhlasí s trestem smrti. Obdobně se zachoval i lékař Zdeněk Mařatka, působící tehdy na II. interní klinice Lékařské fakulty UK, jenž se s Miladou Horákovou setkal těsně po skončení války, když ji vyšetřoval po návratu z nacistického vězení. "Nejhorší bylo, když nás nutili podepsat prohlášení, že souhlasíme s odsouzením dr. Milady Horákové k trestu smrti za domnělou vlastizradu. Odmítl jsem připojit svůj podpis na tu listinu, podobně jako prof. Herles a sekretářka paní Borovcová. To ovlivnilo můj další osud na klinice," napsal ve svých pamětech tento nestor české medicíny, který zemřel před třemi měsíci ve věku 95 let.
Odpor proti rezolucím byl zaznamenán zejména v nižších členských strukturách Československé strany socialistické – v Plzni tak bylo odvoláno šest členů předsednictva, jelikož přijalo rezoluci, která se stranickému vedení zdála příliš mírná. V Jablonci nad Nisou zase odstoupili členové okresního výboru téže strany, aby nemuseli podepsat požadovanou odsuzující rezoluci.
Výlohy spojené se „zájezdem na proces“ byly jeho účastníkům uhrazeny.
Nedá se na to dívat
Poměrně neúspěšně dopadl pokus o propagandistickou prezentaci procesu prostřednictvím filmu, i když zpočátku v tom měli organizátoři procesu značné ambice, jak vyplývá ze zápisu z porady vedoucích komunistických funkcionářů z března 1950. Tehdejší ministr spravedlnosti a zeť Klementa Gottwalda Alexej Čepička zde mimo jiné připomněl nutnost využití filmu v rámci informování veřejnosti o politických procesech: "Zpracování musí být živé, barvité, aby lidé byli pobouřeni, až uvidí, jakým způsobem reakce proti nám pracuje." Místopředseda ÚV KSČ Gustav Bareš však připomenul, že filmování politických procesů může přenést i opačný účinek, "poněvadž jsou zkušenosti, že jakmile se obžalovaný objeví jako člověk, lidé jsou náchylni ho litovat". Tentýž funkcionář později zdůrazňoval, že "bude třeba scénář upravit tak, aby nevynikala lidská stránka obžalovaných."
Karikatura z časopisu Dikobraz zobrazuje bývalé předáky národněsocialistické strany Petra Zenkla a Huberta Ripku (nyní v exilu), jak „odepisují“ ze seznamu svých věrných Miladu Horákovou a další odsouzené.
Přesto byla většina soudního jednání zachycena na filmový pás. Podle nedávno objeveného dokumentu se k účasti na natáčení přihlásil režisér a novinář Přemysl Freiman, pozdější spoluzakladatel zpravodajské a publicistické tvorby Československé televize, který již v únoru 1950 natočil pod patronací Státní bezpečnosti proticírkevní propagandistický film o tzv. Číhošťském zázraku. Freimanův materiál z procesu s Miladou Horákovou byl nejprve použit do filmového týdeníku, ale jelikož nedosáhl požadovaných cílů, nebyl již dále "vytěžován". Závěrečná zpráva o "procesech proti záškodnickému spiknutí" z 9. listopadu 1950 označuje tento způsob propagace za nevhodný, neboť "pořízené špatně seskupené záběry, promítané ve zvukových týdenících, neměly na diváky předpokládaného účinku, tj. rozhořčení nad zločiny třídních nepřátel."
Filmový materiál byl uložen do archivu ministerstva vnitra, později byl předán Národnímu filmovému archivu a v nedávné době se stal základem pro desetidílný televizní dokument režiséra Martina Vadase "Proces H".
Šest řádek a tečka
Kampaň, která nemá v českých soudobých dějinách obdoby, skončila až po vykonání rozsudků smrti 27. června 1950. Denní tisk, který předtím chrlil desítky reportáží a protestních rezolucí, přinesl o popravě Milady Horákové, Jana Buchala, Oldřicha Pecla a Záviše Kalandry stručnou zprávu ČTK o šesti řádkách. Za víc asi čtyři lidské životy organizátorům kampaně nestály.
