Její autorka, finská archeoložka Maria Lahtinenová, ji v magazínu Scientific Reports nabízí jako alternativu dvěma dosavadním hypotézám o domestikaci psů. Podle jedné naši předci vlky „rekrutovali“ jako pomocníky při lovu, podle druhé vlky k lidským skupinám připoutaly zbytky jídla, které za sebou lovci a sběrači nechávali v tábořištích.
Obě nabízená vysvětlení však nejsou příliš přesvědčivá, poznamenává na serveru Gizmodo George Dvorsky. Proč? Vlci by totiž byli, dokonce i po svém zkrocení, velmi komplikovaní parťáci pro lov. Scházejí jim dovednosti pro spolupráci a komunikaci s lidmi, jimiž jsou vybaveni právě až psi. Pradávným lovcům by šelmy příliš nepomáhaly.
Ani teorie postavená na neuklízených zbytcích nepůsobí nejen podle Lahtinenové nijak uvěřitelně. Skupiny lovců a sběračů nenechávaly odpadky nezbytně pořád na tomtéž místě. A především, namítá archeoložka: „Proč by lidé ve svém okolí tolerovali tak nebezpečnou skupinu šelem? Lidé mají tendenci své konkurenty a masožravé šelmy zabíjet.“
Proto se rozhodla najít jiný možný příběh začátku přátelství člověka se psem. A našla ho, i její verze přitom vychází ze sdíleného jídla. Ovšem též z odlišného jídelníčku lidí a vlků. To především.
Konkurenci vymazal nadbytek masa
Za všechno vlastně mohou drsná zimní období, kdy měla zvěř lovená lidmi méně tuku a více libového masa. To byl pro lidi problém, protože naše tělo dokáže zpracovat jen omezené množství proteinu, jak poznamenává server Science News. Naši předci si ze zvířecích proteinů opatřovali maximálně 45 procent kalorického příjmu. Nadměrná konzumace proteinu může vést k průjmům, k hyperamonémii, kdy je organismus zatížen nadbytkem aminokyselin a trpí křečemi, zvracením, a k hyperinzulinémii, tedy zvýšené hladině inzulinu v krvi.
Na tělech kořistí svých loveckých výprav se proto pradávní lidé zaměřovali na jiné části, které jim umožnily přečkat kruté zimy. Pojídali mozky a vnitřní orgány, aby si opatřili zásoby tuku a oleje. A o tom jsou podle autorů finské studie doklady.
„Kdybyste jedli jen libové maso, umřeli byste na podvýživu nebo byste se otrávili,“ shrnuje list The New York Times. Preference tuku a odsunování libového masa stranou byla evoluční nezbytnost, které se nešlo ubránit.
Cesta vlka do lidských příbytků byla dlouhá. A vědci stále spekulují, jak začala.
Kdo ví, zda by bývali vlci podali domestikaci ruku, kdyby věděli, že dojdou až sem.
Jenže co s nesnězenými kusy masa? Co je hodit vlkům, co je nabídnout především vlčatům – a co si je, jsou přece roztomilá, lákat blíž a blíž svému tábořišti? Tak se oba živočišné druhy začaly díky odlišnému jídelníčku, který mezi nimi vymazal konkurenci, přibližovat. A tak divocí vlci nastoupili, v poslední fázi doby ledové, před 14 až 29 tisíci let, proces, který jejich část postupně změnil v psí přátele člověka.
Oboustranné výhody
„První domestikovaní vlci mohli u lidských populací přežít díky tomu, že konzumovali nadbytečný protein, který lidé spotřebovat nemohli. Tím, že měly obě populace, lidská i vlčí, dost potravy, se konkurenční nika mezi oněmi živočišnými druhy eliminovala. A to vydláždilo cestu domestikaci a vzájemnému prospěchu, který takový mezidruhový vztah mohl nabízet,“ uvádí studie.
Nejprve tedy byl svazek výhodný především pro vlky, kteří dostávali potravu. Postupně se však začali lidem odvděčovat. Pomalu domestikovaní vlci totiž představovali mnohem víc než jen roztomilá mláďata. Postupně, jak se u nich vyvíjely skrze onen umělý výběr v interakci s lidskou společností nové, psí rysy, znaky, dovednosti, totiž čtyřnozí spoluobyvatelé mohli být lidmi využíváni pro lov, ochranu sídel, tažení nákladů. Vzájemný vztah se stal prospěšný nejen pro zvířata.
Archeolog James Cole pionýrskou práci své kolegyně vítá jako „úchvatnou“. Poskytuje totiž podle něj mechanismus, který dokáže vysvětlit, jak dva živočišné druhy překonaly, za tvrdých klimatických podmínek, konkurenci. A jak probíhala domestikace vlků napříč rozsáhlými geografickými a časovými pásmy. Ostatně, sám Cole využil obdobný přístup vycházející z kalkulace energetického obsahu potravy při výzkumu vzniku kanibalismu u lidských společenství, připomíná Gizmodo. V roce 2017 ve své studii tvrdil, že lidé se ke kanibalismu neuchýlili kvůli výživě. Doložil totiž, že lidské maso neobsahuje totéž množství kalorií jako maso divokých zvířat. Takže kanibalismus není z hlediska výživy lákavou volbou.
Lahtinenová s týmem své studii věří. Podle serveru Inverse ji označuje za první hypotézu, která nabízí vědecky platný přístup k vysvětlení domestikace vlků. Dodává však, že je potřeba doplňovat další a další důkazy. A vyvodit, co dává největší smysl.
Všechny peripetie onoho příběhu však nerozpleteme, přiznává. „Je velmi nepravděpodobné, že by se našla lokace, kde žili vůbec první psi,“ říká Lahtinenová pro server Inverse.
