Brinkley byl rozhodně zvláštní muž. Patnáct let se plácal na mrtvém bodě. Práce u železnice, zaměstnání telegrafisty u Western Union nebo brigády na jatkách mu blahobyt nezajistily. I když pracoval bez ustání, pořád měl hluboko do kapsy. Žalostně končí i jeho pokusy, jak zlepšit své postavení dalším vzděláním.
Jeho první manželství? Katastrofa: žena s dcerkou od něj utečou tolikrát, že už to není ani vtipné. A když se rozhodne, že si už nebude vydělávat poctivě, dopadne to ještě hůř. Jeho léčebna Electro Medic Doctors v jihokarolínském Greenvillu skončí bankrotem.
Klientům do svalu vpichuje injekce s obyčejnou obarvenou vodou. Žlutá je na sílu, modrá na potenci, zelená proti syfilidě. „Účinkuje rychleji než německý Salvarsan,“ honosí se Brinkley. Pobírá sice 25 dolarů za jednu dávku, tedy něco kolem stávajících 17 500 korun, ale účty neplatí. Se zlou se musí z města klidit.
Toulá se po Státech, vydává se přitom za lékaře. Proč se vlastně tolik soustředí na medicínu? Těžko říct. Snad se chce vyrovnat obrazu svého otce, který byl v občanské válce chirurgem. Nebo jen vidí příležitost tam, kde se nabízí.
Léčba potence je zlatý důl
Na americkém venkově je totiž doktor vzácné zboží a o lékařských novinkách tu mají jen velmi mlhavé představy. V roce 1913 poprvé uspěje: v Kansas City získá lékařský titul. Pravda, škola je všemi odborníky považována za „tiskárnu falešných diplomů“, ale to mu nevadí. Ostatně, promuje tu z eklektické medicíny. Při ní léčí hlavně modlitby, bylinky a svaté obrázky.
A dál? První světovou válku stráví jako rezervista. V psychiatrickém sanatoriu. Návaly depresí mu však skončí hned s vyhlášením míru. Alespoň si tu rozšířil vzdělání a odkoukal, jak se mluví s pacienty.
Pak po čtyřdenní známosti pojme za manželku Minnie Jonesovou, dceru lékaře, a její věno investuje do otevření šestnáctilůžkové kliniky v Milfordu. Konečně může začít s kariérou! Během pobytu v léčebně pro duševně choré si vše dobře promyslel. Léčba, či spíše podpora potence, mu přijde jako strhující nápad. A protože mnohokrát na jatkách viděl, jak aktivní a vyvinutí jsou mladí býčci, rozhodl se je zapojit do svého originálního plánu.
Tak trochu jiná transplantace
Dnes se tato praxe nazývá xenotransplantací. Je to terapeutický zákrok, při němž je nefunkční tkáň nebo orgán příjemce nahrazen odpovídajícím orgánem jedince jiného živočišného druhu. Nic proti prasečí kůži nebo očním rohovkám při současných transplantacích. Jenže Brinkley se rozhodne transplantovat mužům kozlí, beraní nebo býčí varlata.
Není to tedy úplně transplantace, jen jim rozřízne skalpelem šourek a kulovité zvířecí těleso jim usadí dovnitř. Nijak je nepřipevňuje, jen kůži po vložení zašije. Představa rozkládajícího se kusu masa uvnitř vlastního těla je právě tak nechutná jako přesná. Naštěstí se většinou cizorodá tkáň „obalila“ a tělo ji časem rozložilo a vstřebalo.
Extrémní postup však slaví úspěch. V celém Kansasu nikdo nepochybuje o tom, že býci nebo berani sexuálně zdatní jsou. A každý by chtěl být aspoň tak zdatný jako oni. Když se k tomu přidá i dobrý slogan „Operace, která udělá z jehňátka tvrdého berana!“, je úspěch zaručen. Pacienti stojí na zákrok fronty a žadoní u doktora Brinkleyho, aby mohli jít na řadu jako první. Nejprve si účtuje 150, později až 750 dolarů.
Kudy chodí, tudy léčí
Nepodceňuje přitom sílu tisku a reklamy, najme si hned několik mediálních poradců, kteří mu zajišťují patřičný věhlas. Operace se brzy začnou dožadovat i ženy, které mají problém s plodností. A Brinkley jim vyhoví. Když v roce 1920 skutečně jedna z jeho pacientek otěhotní, nafoukne se jeho inovativní operativní zákrok do neskutečné senzace. Noviny píší o „malém Billym, prvním chlapci z kozlí žlázy na světě“.
Jistě, najdou se chirurgové, kteří tuto divočinu kritizují. Varují před tím, že Brinkley není oficiálně doktorem a jeho jediné zkušenosti pocházejí nanejvýš z jatek.
Ale Brinkleyví, jak na ně. Se souhlasem pacientů zveřejnění 34 jejich výpovědí. Všichni ho chválí. Senátor, kancléř právnické školy, místní soudce, radní. To na čas zabere. A když se zlobné hlasy ozvou znovu, provede zákrok Harry Chandlerovi, majiteli vydavatelství Los Angeles Times.
„Je to mistr svého řemesla, profesionál každým coulem. Ať visím, jestli to není pravda,“ napíše Chandler později. A s takovou reputací už nemá Brinkley překážek. Do ordinace se mu cpou hollywoodské hvězdy, které jen zvyšují zájem bulváru. Část ze svých milionových zisků navíc investuje a stane se průkopníkem komerční reklamy v rádiovém vysílání.
Šarlatán se soudí
Všechno čisté a neškodné samozřejmě není. Mezi lety 1930 až 1941 mu zemře nejméně tucet pacientů. Většinou na infekci nebo v důsledku zpackané operace. Brinkley je totiž často pěkně pod parou. Zvlášť kolem senátorských voleb, o které se dvakrát pokouší.
Tehdy také rozhlásí, že jeho zvířecí implantáty dokážou léčit 27 dalších neduhů. Od demence přes rozedmu plic až po nadýmání žaludku. Potřebuje totiž peníze na kampaň. Tehdy konečně padne kosa na kámen. Kritici z řad lékařských komor konečně naleznou oporu u politiků, které by Brinkley mohl po svém zvolení odstavit od koryt.
Přibývá stížností, soudů, vyšetřování. A stále více důkazů od odborníků, kteří potvrzují nesmyslnost a rizika zákroku. Přijde o licenci na operace v Kalifornii, čímž je efektivně odříznut od movitých klientů.
V roce 1938 jej jeho dlouholetý osobní nepřítel doktor Morris Fishbein nazve ve své knize šarlatánem. Je z toho velký soud kvůli urážce na cti, ale Brinkley prohraje. To strhne lavinu dalších procesů a ožebračený Brinkley musí vyplatit přes tři miliony dolarů na odškodném. Nervově se zhroutí, prodělá krátce za sebou tři infarkty a nakonec umírá.
