Vědomostní soutěže, ve kterých můžeme proměnit své znalosti ve zlato, se neokoukají. Jedním z prvních znalostních kvízů byla americká Twenty-One, Jednadvacítka. V roce 1956 ji začala v hlavním vysílacím čase nabízet divákům stanice NBC. Stala se první soutěží, která se dobrala astronomické sledovanosti. A jako první též byla vyšetřována americkým Kongresem kvůli rozsáhlým manipulacím a podvodům.
Ale postupně: všechno šílenství nastartoval vlastně verdikt amerického nejvyššího soudu z roku 1954. Ten potvrdil, že vědomostní soutěže, kde jsou soutěžící za správné odpovědi odměněni penězi, nejsou z hlediska platné legislativy hazardem. I když se tu točí velké peníze před zraky statisíců diváků, není to klasický gambling. Je to vlastně nepřímá podpora vzdělanosti.
Tohoto právního dobrozdání poprvé využili producenti z Joyce Brothers v rámci mikro-soutěže Otázka za 64 tisíc dolarů. Ano, bylo to přesně tak prosté, jak to zní: štáb s kamerou se vyptával lidí z ulice, a kdo trefil správnou odpověď, stal se boháčem. Byla to pecka, už proto, že prvním vítězem byla žena. Taková ta „obyčejná“ mamka od plotny.
Jak se později ukázalo, i tento slavný moment byl dopředu nachystán. Tvůrci správně odhadli, že nečekaná vítězka přitáhne k dalším dílům miliony divaček. A jiné televizní stanice se rozhodly úspěch takových soutěží ždímat dál.
Dokonalost v každém detailu
NBC proto v roce 1956 nasadila svou Jednadvacítku, která vlastně zakotvila schéma vědomostních soutěží, užívané až do dnešních dní. Předně tu byl moderátor Jack Barry, osobnost. Vynikající a pohotový řečník, který svým vtipem rozesmál publikum, ale uměl nahlodat jistotu hráčů.
Charles Van Doren Po Herbu Stempelovi byl druhým klíčovým aktérem skandálu kolem Jednadvacítky. Narodil se v roce 1926 v intelektuální rodině, vystudoval prestižní školy. Elegantní, uhlazený, vítaný protiklad k podivínskému Stempelovi. Proto se dostal v listopadu 1956 do Jednadvacítky, v níž jeho vítězné tažení skončilo v březnu následného roku. Podlehl Vivienne Nearingové, jejíhož manžela předtím porazil. Po skandálu, který odhalil podvodné praktiky soutěže opustil profesorské místo na Kolumbijské univerzitě a našel si práci v knižním vydavatelství. Později začal psát knihy a až do roku 1982 pracoval jako editor Encyclopaedia Britannica. Na téma soutěžního skandálu odmítl poskytovat rozhovory. Zemřel 9. dubna 2019. |
Poté stylově řešené studio, které připomínalo arénu, kolbiště pro zápolení lidských mozků. Nechyběla samozřejmě loga sponzorů, záběry kamer z více úhlů, dramatický hudební podkres. A hlavně, bylo tu jednadvacet záludných otázek z nejrůznějších oborů lidského vědění, od historie světa přes dějiny umění až po znalosti z techniky. Tedy jednadvacetkrát více zábavy, než kolik nabízely dosavadní podobné soutěže. Cílem bylo přikovat diváky před televizní obrazovky na výrazně delší dobu.
K tomu však bylo zapotřebí novodobých gladiátorů, soutěžících.
Kolaps v přímém přenosu
Celý programový koncept Jednadvacítky však fungoval dokonale jen na papíře. Smutnou realitu ukázal hned první premiérový díl. V čem byl háček? Soutěžící sice byli vybíráni na základě vlastní přihlášky a obsáhlého testu všeobecných znalostí, ten trval tři a půl hodiny. Jenže první dvojici vybraných soutěžících ve vysílání otázky prostě nesedly, po třiceti minutách zápolení bylo jejich skóre 0:0.
Působilo to strašně uboze a trapně. Místo fascinujícího souboje geniálních lidských mozků byli divákům předloženi nešťastníci, kteří se doslova museli propotit k neuspokojivé remíze. Šéfproducent Dan Enright musel po blamáži na kobereček k ředitelům NBC, a ti ke sponzorům, a všichni měli co vysvětlovat.
Další díl musel divákům nabídnout víc, nebo se končí, to bylo zřejmé. A Enright už nejspíš věděl, jako to propříště zařídit.
Připravíme scénu se vším všudy
„Dál už to nebylo o nějaké povrchní manipulaci s otázkami,“ zazní později během vyšetřování. „Celý pořad už byla čistá choreografie. Soutěžící byli deklasováni na herce v představení. Jejich oblečení, to, jak se chovali a co říkali, jaká byla teplota ve studiu, aby bylo vidět, kdo se potí. To vše inscenovala režie pořadu.“
Enright měl jasno, že napodruhé musí zazářit, a věděl, že ho tlačí čas. Podíval se, který z uchazečů zatím dosáhl v předstartovních testech nejlepších výsledků. Jasným favoritem byl jakýsi Herbert Milton Stempel, který se dokázal strefit do 251 správných odpovědí z 363 otázek.
A když jej uviděl naživo, doslova si jej zamiloval.
Zastydlý génius je ideální hrdina
Pokud si v hlavě fantazií vytvoříte „obraz“ typického íkváče, génia lehce nepoužitelného pro běžný život, díváte se nejspíš nevědomky na černobílou fotku Stempela. Tak ikonický byl. A měl za sebou i pohnutý příběh.
Herb se narodil v roce 1926 a měl dost těžké dětství. Vyrůstal v jedné z nejchudších čtvrtí Bronxu. Navzdory tomu podával ve škole fantastické výsledky. Sám sebe označoval za náruživého čtenáře, který se zajímá o všechno. Jiní tvrdili, že je jako chodící houba, která do sebe nasává informace. Velmi pravděpodobně trpěl Aspergerovým syndromem, ale sociální deficit dokázal přetavit v dokonale fungující databanku svého mozku. Odhadované IQ? Kolem 170. Výrazně mu přitom pomáhá jeho dokonalá fotografická paměť, přečtený text si dokáže vybavit i po měsících bez nejmenší odchylky.
Jako dítě několikrát zazářil ve státních soutěžích, ale nikde se kvůli své odtažité povaze neprosadil. Bez obtíží absolvoval newyorskou City College, jako rekrut zažil i poslední měsíc druhé světové války v Evropě. Vojenskou kariéru opustil v roce 1952, oženil se a pak o něm nikdo neslyšel až do doby, kdy se přihlásil k výběru to nové televizní soutěže, ano, do Jednadvacítky.
Roztěkaný, pořád nervózní, zdánlivě nesoustředěný až nesympatický. A přitom šedivý jako myš, tuctový a nenápadný. Za tohoto favorita si může Enright gratulovat. Přesto ho ještě trochu vylepšil. Dal mu nepadnoucí sako, naordinoval krátký, vojenský sestřih, příšernou kravatu a staré hodinky po dědovi. Cílem bylo vytvořit obrázek „čerstvého veterána, věčného mladíka, který se navzdory své genialitě pere už od univerzity se všedním životem“.
Smlouva s ďáblem
Ptáte se, proč si něco takového nechal Stempel líbit? „Za 25 tisíc dolarů na ruku, roční plat, kdo by to nechtěl?“ odpovídal později sám. Producent Enright nechtěl nic ponechat náhodě. Chtěl, aby diváci cítili tepající emoce ve studiu. Proto vznikl podrobný scénář, přesný popis reakcí a chování vyvoleného soutěžícího.
„Moderátora jsem vždycky oslovoval pane Barry, vždy jsem se choval velmi podřízeně, jako ovce. Na jedné straně jsem měl diváky svým chováním dráždit, ale současně jsem jim měl přijít politováníhodný. Prostě jako chytrý trouba, jemuž jeho podivnost snadno odpustíte, protože je neškodný,“ deklamoval posléze.
Byl to dobře namíchaný koktejl, který dokonale fungoval. Stempel v průběhu čtyř minut své premiéry prostřelil dvacet jedna otázek a „vyhrál“ devět tisíc dolarů. Co na tom, že odpovědi znal předem, a dlouhé hodiny jej ve studiu školili, kdy si má začít nervózně otírat čelo nebo škrábat ruce, aby to vypadalo přirozeně.
Celá Amerika rázem získala námět k debatám. Hned druhý den po vysílání hovoří o podivínovi z televizní soutěže doslova každý. I o jeho odvážném rozhodnutí setrvat v soutěži dál. Dál už to bylo snadné. Lidé se začali na Jednadvacítku dívat proto, aby uviděli geniálního soutěžícího a jeho vítězství, nebo vyřazení. Máte ho rádi, nebo ho nesnášíte? Je to jedno, stejně se budete dívat, zda bude mít večer zase štěstí.
Mluvilo se o něm ve zprávách, věnovaly se mu novinové články. Soutěž sledovalo 50 milionů lidí. Víc než projevy prezidenta. Jenže televizní génius sváděl boj.
Nezasloužená chvála bolí víc než urážky
„Po každém odvysílaném dílu jsem měl ve schránce desítky dopisů od fanoušků, volala mi spousta lidí,“ vzpomínal Stempel. „Ozývali se mi spolužáci ze školy, z armády. Moji učitelé a profesoři říkali, že jsou na mě hrdí. Že můj úspěch dodává jejich celoživotní práci smysl. Spousta mladých mě oslovovalo s tím, že nevěřili ve význam dobrého vzdělání, než uviděli mě.“ A to bolelo. Ne, Herb Stempel nebyl nevnímavý.
Když nasbíral na výhrách 69 500 dolarů, znovu jej navštívil Enright: „Je ti jasné, že ty peníze nedostaneš, že? Domluvili jsme se na 25 tisících. Podepsali jsme smlouvu. Navíc, sledovanost začíná klesat, lidi už tvé úspěchy nudí. Takže budeš muset prohrát.“
A jak bylo ve světě téhle podivné vědomostní soutěže zvykem, prohru měl zprostředkovat další předem nachystaný favorit. Charles Van Doren, učitel z Columbia University.
Sekáč proti sucharovi
Van Doren byl z jiného těsta. Pohledný, hbitý, elegantní. Ne studený intelektuál, ale bystrý sympaťák. Ano, i tento obraz byl inscenovaný z režie. Je to souboj univerzit na západě a východě země? Je to ukázka toho, že inteligentní hlava může sedět na hezkém těle? Jisté je, že tento muž ukradne popularitu dosavadnímu šampionovi a sesadí jej z trůnu.
To se opravdu stane, a jak Stempel připouští, pro něj dost ponižujícím způsobem. Otázka, na kterou neměl znát odpověď, totiž zněla: „Jaký snímek z roku 1955 získal Cenu akademie?“ Stempel odpověď samozřejmě zná. Oscarový film Marty totiž patřil mezi jeho oblíbené.
Dost lehká otázka je to vlastně záměrně. Má se demonstrovat, že on jako nepraktický génius dokáže vyjmenovat pořadí následnictví čínských císařů nebo tonáž britských lodí, ale neví dočista obyčejnou věc. Podle scénáře poslušně zakoktá, dá najevo zmatenost a odpoví špatně. Prohrál.
Měli mu zaplatit, aby nemluvil
Následujících šest týdnů prožívá Stempel psychické peklo. Během každého následujícího dílu Jednadvacítky mu zavolá vždy aspoň jeden posměváček, aby se ho zeptal na loňského oscarového vítěze. Producent Enright, který mu měl zajistit další peníze a účast v jiném pořadu, s ním nekomunikuje a nechává se zapírat.
A neustále slyší o tom, jaké zklamání svým blízkým připravil tím, že nevěděl takovou banalitu. Ztrapnil se před 15 miliony lidí, a teď mu ani nechtějí zaplatit to, co vysoutěžil, ani to, co měl slíbeno bokem.
Obrátěl se proto na soud, ale v zásadě nikdo mu nevěřil. Všichni v něm viděli vyhaslou celebritu vědomostní soutěže, která se nechce nechat zapomenout. Z NBC mu otevřeně vyhrožují. Ale Stempel si stojí za svým. O jeho případu začínají psát noviny, což popularitě soutěže škodí.
Proces, který nikam nevede
Následuje devět měsíců nepřetržitých soudních slyšení před velkou porotou. Pozváno je 150 účastníků soutěže. Více než stovka z nich pod přísahou vytrvale lže. Nikdo je nevyplácel, nic přichystaného předem nebylo, žádnou smlouvu předem nepodepsali. Producenta Enrighta hájí špičkoví právníci, kteří Stempela očerňují.
Poukazují na jeho zjevnou mentální nestabilitu. Vždyť se tak v televizi choval, ne? On sám přitom moc důkazního materiálu nemá. Je to jen slovo proti slovu. Jenže je tu pár dalších soutěžících, kteří se cítí být podvedeni. Třeba Ed Hilgemeier, který si zatím ve studiu prošel jen testovacím předkolem. Po něm však v šatně našel blok s poznámkami druhé soutěžící, v němž byly uvedeny všechny požadované odpovědi. To už byl důkaz.
Vědomostní soutěž řeší vláda
Případ nakonec musel řešit speciální výbor amerického Kongresu. Nestává se zrovna často, že by nejvyšší vládní orgán řešil téma televizní soutěže. Důvod? Předně, u civilního soudu nebývá zvykem, že by stovka předvolaných vypovídala pod přísahou křivě. A pokud byla celá Jednadvacítka zmanipulovaná, lhalo se tu veřejně až 50 milionům diváků.
Po měsíci jednání se u výslechu objevil i předchozí vítěz Charles Van Doren a připustil, že byl v celé inscenaci komplicem. Rozkrylo se tím i masivní uplácení svědků, které zajišťoval v průběhu soudu producent Dan Enright. A také fakt, že upraveny byly i další populární televizní soutěže: Dotto, Tic-Tac Dough, Otázka za 64 tisíc dolarů. Manipulace byla běžnou součástí jejich režie.
Jedinou satisfakcí však pro Stempela bylo, že původní verze Jednadvacítky byla na čas pozastavena a její producent musel na čas od válu. Stempel sám sebe veřejně odhalil jako podvodníka, který se nechal vmanipulovat do lživé hry. Ale aspoň už mohl klidně spát.
A Charles Van Doren? Část veřejnosti jej ocenila za to, že tajemství zmanipulované soutěže odhalil. Část dávala za pravdu senátorovi Stevenu R. Derounianovi, který věc shrnul slovy: „Nemám za to, že by měl být muž vaší inteligence chválen za to, že řekl pravdu.“
