Zatímco během roku obyvatelé provincie Chumbivilcas neshody, nedorozumění, podrazy a urážky přecházejí, pětadvacátého prosince už hřbet neohnou. Nebudou mlčet. Nezatnou zuby. Tentokrát už ne. Vstanou, přihlásí se před zraky všech, vyvolají jméno toho, kdo jim celý rok pil krev, a dají mu do nosu. Aspoň se o to pokusí – adresát jejich zloby na ně ostatně může mít spadeno zrovna tak. Trestní oznámení z toho nekouká, kdepak. Během festivalu Takanakuy je zákon na straně těch, kteří si žádají svou odplatu. A nad přiměřeností násilí bdí rodiny i celá vesnice.
Všichni si občas lezeme na nervy
Festival, ve kterém kromě násilí hrají svou roli také tance, zpěv, pestrý slavnostní šat a dobré jídlo a pití, sahá svým vznikem dalece do předkolumbovských a předkoloniálních časů. Je vyjádřením jedné z hlubokých tradic, které pomáhaly přežít kečuánskému etniku, původně zemědělcům a pastevcům.
Logika vzniku této oslavy je přitom velice prostá. Všichni si totiž občas lezeme na nervy, důvodů ke vzájemným třenicím nám každý den nadělí víc než dost. Můžete cítit křivdu za pomluvy. Můžete cítit nevraživost vůči úspěšnějšímu sokovi v lásce. Zrovna tak můžete mít spor se sousedem. A jednotlivé střípky hněvu se ve vás střádají.
Svátek, který do města nesmí
Pokud však žijete v průměrné nadmořské výšce kolem čtyř tisíc metrů, naučí vás život negativní emoce potlačovat. Když pastevec vyráží na týdny do hor se stádem, nemůže si s sebou odnášet stín na mysli. Pochyby a křivdy by ho na cestě tížily, ztratil by obezřetnost a opatrnost, mohl by udělat chybu. A ta je v horách, které se dotýkají nebes, obvykle smrtící. Nemusel by se už vrátit.
Stejně tak zrovna nemusíte zbožňovat svého souseda, ale to je často jediný člověk v okolí, který může pomoci, když je opravdu nejhůř. Lidé tu po staletí přežívají proto, že si navzájem vypomáhají. I když se třeba zrovna nemusí. Sousedské spory a hádky by dokázaly časem rozleptat tkanivo společenských vztahů, spolupráci, sounáležitost, která je pro přežití nezbytná.
Proto tu lidé odkládají to zlé a ublížené, co v sobě nosí, stranou. Aby to během festivalu Takanakuy, zesílené a oživené alkoholem, vypustili ven. Jeden den v roce se tak mohou postavit těm, co jim ukřivdili. A dát průnik své agresi. Funguje to jako ohromný píst, který upouští páru zpod kotle emocí, bublajícího v každé rodině jedné ze sedmasedmdesáti vesnic v Chumbivilcas.
Do měst, například do krajského Santo Tomás, festival nesmí. Přece jen, kdyby lidé vypouštěli agresí své emoce vůči úředníkům, to by nedělalo dobrotu. Je to svátek venkova, kde právo a zákon v průběhu celého roku absentuje. A pro udržení průběhu v přiměřených hranicích je během rituálně pojaté bitky nezbytná účast přihlížejících. Tedy celé vesnice, která je, jak už to tak bývá, s povahou sporu mezi oběma zápasícími aktéry dokonale obeznámená.
Průvod masek a lidová veselice s překvapením
I když se mezi jednotlivými vesnicemi průběh festivalu nepatrně liší, je velmi ustálený. Začíná mší v kostele a následným průvodem masek časně zrána. Oděv vychází z pestrobarevných krojů kombinovaných s ustrojením typickým spíše pro domorodé jezdce na koních a je poplatný jednotlivým regionům. Dnes připomíná spíše barevnější kombinézy motorkářů. V údolích řeky Majes tak narazíte na majenos, oblečené do tlustých pletených kalhot pastevců, plstěného svetru a ocvočkované kožené bundy, s tváří zakrytou barevnou „lyžařskou kuklou“ uyach’ullu.
Válka dvou vesnicOslavy Chiaraje, které se odehrávají na den svatého Sebastiána, tedy 20. ledna, jen o pár stovek kilometrů dál v provincii Cuzco, nejsou o nic méně násilné. Vycházejí však z jiných, poněkud spletitějších kořenů. Mají mnoho společného s inckými rituály, zajišťujícími náklonnost Pačamama, bohyně úrody. Současně jsou připomínkou Tupac Amaru II., hrdiny povstání peruánských domorodců proti španělské nadvládě v 18. století. Jsou stylizací nezapomenutého boje proti útlaku a bezpráví. A zrovna tak jsou velkou oslavou, které se tradičně účastní dvě „znepřátelené“ vesnice, puebla Ch’eqa a Q’ewe. Jistou kuriozitou přitom je, že nikdo už si nepamatuje, v čem prapůvodní jablko svárů mezi těmito osadami tkvělo. Podstatné je, že dodnes se scházejí obyvatelé obou vesnic, nikdo jiný se jinak než v roli diváka účastnit nemůže. Seskupí se na neutrálním území, vymezeném tábory sayanas. A vedou spolu válku. S pomocí kamenů, praků, bičů. Není tu vůdců a jednotné strategie, každý má možnost dát vyniknout své individuální odvaze. Berou se zajatci, odnáší ranění. Účastní se i malé děti. Po zhruba třech hodinách se pak vyčerpaní vesničané sejdou u jednoho stolu a navzájem se hostí pálenkou z cukrové třtiny a pečeným jehněčím. I vesničané z Ch’eqa a Q’ewe prožívají tímto bojem jisté psychické očištění. A dávají tím světu najevo, že jsou pořád připraveni za svou svobodu bojovat. |
Severněji jsou typičtí spíše quarawatanna, připomínající křížence mezi motorkářem a kovbojem. Ovšem s nezbytnou lebkou nebo mrtvým ptákem připevněným k čelence na hlavě. Najdeme tu i archetyp otroka parodující negros, účastníky přestrojené za úrodu ničící kobylky langos nebo nahastrošené q’ara gallo.
Maskovaní mladí muži pak procházejí hlavní, často tedy jedinou ulicí vesnice a hlučným zpěvem vyzývají ostatní obyvatele, aby se k nim přidali. Ženy a dívky, důchodci i děti se ochotně připojují a celý průvod míří k centrální plazza, návsi, nebo louce za vesnicí. Tam už je nachystáno občerstvení, pěvecká čísla doprovázená tanci pokračují. Veselí je však poněkud opatrné, všichni se vlastně jen rozehřívají.
Je čas srovnat účty…
Situace graduje do momentu, kdy je sborový zpěv narušen výkřiky jednoho z účastníků. Ten přidává ke zpívané neutrální písni vlastní slova, parodující a zesměšňující jiného obyvatele vesnice. Zprvu neadresně, později velmi konkrétně. A v momentu, kdy zmíní jméno a příjmení terče svého výsměchu, je o dalším pokračováním veselice rozhodnuto.
Dav utvoří kruh, ve kterém se provokující vyzyvatel utká se svým protivníkem. Poté, co si dají párkrát do nosu, se přátelsky obejmou a jdou spolu pít. To už je uvnitř kruhu střídají další a další, do kruhu se dostávají kvůli menším nebo větším půtkám, ovšem i bez jakéhokoli vzájemného sporu. Jde o to provzdušnit vztahy, ulevit si i z docela abstraktních negativních pocitů.
Testosteronem jsou nabité bitky mezi dvacetiletými, kteří mají možnost prezentovat, že se nebojí rány snášet ani rozdávat, před potenciálními partnerkami. Jejich zápasy trvají pár vteřin a v principu nejde o to nedostat ránu. Naopak, rozražený ret nebo krvácející nos by měl po zápase zdobit oba soupeře. Jde o to ukázat, že to vydržíte.
Do nosu si vyrážejí dát i pánové ve věku dědečků. Aby se vidělo, že to pořád ještě umí. A porvat se mohou i odrostlejší děti. Chlapec, který platí mezi ostatními hochy za nejsilnějšího, se tak může dočkat nemilého překvapení. Z pomyslného trůnu jej totiž může chtít sesadit jeho mladší kamarád. A ten si tím, že jej vyzve na souboj, vydobude prestiž před celou vesnicí. Dokonce ani ne proto, že by šéfíka porazil, ale proto, že se jej nebál. Je to přechodový rituál. Chlapec začne být považován za muže, když už se Takanakuy zúčastnil.
Ale pozor, jakmile jednou k zápasu během festivalu přistoupíte, budete se jich muset účastnit i v letech následujících. Nejedná se přitom o tradici, vyhrazenou čistě mužům. V kruhu zápasí mladá děvčata, matky od rodin, babičky. A rozhodně se nešetří.
Kolik kdo snese
To vše doprovází zpěv nebo reprodukovaná hudba melodie wayliya. Písně s texty o svobodě, konfrontaci a autoritě, o utlačovaných a nepokojných duších. A samozřejmě, vydatně se u toho popíjí. Před polednem se v kruhu vystřídají všichni ti, kteří se chtěli jen předvést. Poté prostor dostávají rozkmotření obyvatelé, kteří potřebují srovnat vzájemné účty.
Podstatné je, že v kontextu již proběhlých zápasů nepůsobí jejich osobní boj nevhodně. Motiv bitky není v daný moment důležitý, byť je přihlížejícím zřejmý. Tito dva muži se perou, protože usilují o tu samou dívku. Dvě statné čtyřicátnice do sebe bijí pěstmi, protože jedna z nich uvařila před půl rokem slepici, která nejspíš patřila té druhé. Zášť k sobě nenechaly po celou dobu promlouvat, musely spolu vycházet. Teď ji ale ventilují víc než vydatně, veskrze fyzicky.
Pravidla jsou přitom prostá – žádné kousání, žádné tahání za vlasy. A do těch, co leží na zemi, se už nekope. Na jejich dodržování dozírají všichni okolo, včetně namaskovaných mužů, kteří neváhají tomu, kdo neudrží „zdravou míru“, připomenout hranice dané zvyklostí s pomocí bičů. Ona míra se však může velmi lišit podle individuální konstituce a fyzičky zápasících. Někteří se mohou bít vzájemně tak dlouho, až je z nich carmo ollaco, studené maso. Tedy do bezvědomí. To se však často nestává.
Aby se vyčistil vzduch
Po chvilce totiž bolí rány přijaté i rozdané. Dívka, o jejíž přízeň se mladíci rvali, si už ze soupeřící dvojice stejně vybrala svého favorita, možná dokonce někoho dočista jiného, a spor tím pozbývá smyslu. A žádná slepice nakonec nestojí za víc než za pár facek.
Zadýchaní a zbití zápasníci, muži i ženy, si tak vzájemně pomáhají na nohy a odcházejí se občerstvit. Spor, který v nich po měsíce doutnal, je zažehnán. Co se stalo, stalo se. A už je to pryč. Je to stejné jako s počasím. Nedá se změnit, ani odestát. Dluhy jsou vyrovnány, a kdyby náhodou ne, za rok se mohou nespokojenci utkat při zápase na Takanakuy znovu.
Do večera už spolu budou tančit qaswan a popíjet. Výsledkem je psychická katarze, očištění. A ohromná úleva. Ústrky a drobné křivdy teď budou lidé z Chumbivilcas zase přecházet s nadhledem a klidem a také se k sobě možná budou chovat o něco lépe. Přece jen, za rok jim někdo může jejich nezdvořilost svobodně oplatit.
V metropolích Cuzco a Lima se každý rok ozývají hlasy, že by podobná barbarská praxe měla zaniknout. Zdá se však, že tradice, kterou vesničané hájí jako své kulturní dědictví, přetrvá. I proto, že asi funguje.
