U jeho kořenů leží shastar vidya, „umění zbraní“. V sedmnáctém století ho v oblasti Pandžábu, uprostřed půtek se sousedními hindskými a muslimskými impérii, rozvinuly sikhské kmeny. Zoceleni válkami, vyrostli sikhové v obávané bojovníky.
A byla to jejich sekta nihangů, s výraznými modrými turbany, která se stala jak náboženským dohlížitelem, tak válečnickým beranidlem sikhů, jak uvádí list The Independent. Právě nihangové, známí též jako akali, tedy „nesmrtelní“, byli mistry shastar vidya.
Britské impérium tupí sikhské ostří
Jenže pokoření sikhského státu Britskou Indií v roce 1849 s dějinami bojového umění zamíchalo. Zákaz nošení zlověstných modrých turbanů byl symbolickým opatřením, nihangové byli úřady jako organizovaná sekta rozmetáváni. Zapovězeno bylo nošení zbraní, výuka a udržování shastar vidya musely zmizet do podzemí sikhských komunit. Represe ho vytěsnila na utajovaná odlehlá venkovská místa, kde tradice postupně odumírala.
Místo něj nastoupila jeho moderní, mnohem měkčí forma bojového umění zvaná gatka. Britové ji sikhům povolili za odměnu za jejich loajalitu, kterou sikhové prokázali, když se v roce 1857 nepřidali k indickému povstání a naopak ho kolonialistům pomáhali potlačit.
Britská perzekuce uvolnila sevření, restrikce na praktikování bojového umění se zjemnily. Jenže nezmizely úplně, takže se podoba někdejší brutální a efektivně vražedného umení shastar vidya velmi proměnila. Dostala teatrálnější, umírněnější podobu. Ostré zbraně vystřídala jako dominantní nástroj boje dřevěná tyč, gatka. Právě díky ní dostala povolená verze boje svůj název.
Žádné naaranžované divadlo to však nebylo ani poté. Ostatně gatka byla v šedesátých letech základem výuky boje muž proti muži Britské indické armády. A věhlasný systém Defendu Williama Ewarta Fairbairna měl kromě jujutsu, savate a dalších zdrojů čerpat rovněž z gatka.
Jejím základem, technicky řečeno, je panthra. Čtyřkrokový pohyb, který učí praktikanta koordinaci mezi defenzivními bloky, prací nohou a použitím zbraně. Zvnitřnění si rytmu a plynulosti pohybu napomáhá hudba, líčí server Project Conversion.
Z prastarého umění shastar vidya si má gatka odnášet tři základní principy. Tělo zůstává nad těžištěm. Namísto vychýlení o pětačtyřicet stupňů z centrální pozice tváří v tvář využívá bojovník díky užšímu postoji mnohem jemnějších úhlů. A protože je neustále střídá a reaguje na pohyby protivníka, měl by mít podle učení shastar vidya taktickou převahu. Zatímco v jiných uměních je síla generována ve svalech, pevném struktuře těla a postoji „zakořeněnému“ do země, jak vysvětluje manuál shastar vidya, indické bojové umění sází na generování síly skrze pohyb a kinetickou energii těla.
První pravidla, která jednu odnož gatka přeměnila ve sport, khel, zavedli už Britové. Odvodili je jednoduše z francouzského šermu. Velká změna přichází se založením pandžábských a celoindických federací gatka. Někdejší středověké bojové umění se transformovalo do podoby národního sportu, který se vyučuje na středních i vysokých školách.
Mistr shastar vidya. Zřejmě jediný
Ne všichni však z toho byli nadšeni. Jenže popravdě, ctitelů a obhájců staré formy shastar vidya zbylo v Indii jen pomálu. Posledním žijícím mistrem starobylého sikhského umění boje může být Nidar Singh, psala v roce 2011 agentura BBC. A to byl dotyčný učitel ještě navíc rodákem z Velké Británie.
Naolejovaní gladiátoři jsou oslavou síly Mužnější podívanou si lze představit jen stěží. Je to grandiózní. Desítky bojovníků zápasí pod širým nebem, sluneční paprsky se jim odrážejí od mohutných naolejovaných těl. Škrtí se, drtí se pevnými sevřeními. Zápas kirkpinar je tureckou chloubou a jeho aktéři národními hrdiny. |
Jeho příběh je jedinečný. Jeho rodiče byli imigranti z Indie, část svého dětství tak trávil u indické tety v Pandžábu. Tam se setkal s mistrem shastar vidya Babou Mohinderem Singhem, který se jako čerstvý osmdesátník rozhodl opustit poustevnický život a vydat se mezi lidi hledat někoho, komu by předal své bojové vědomosti. A narazil právě na Nidara Singha.
Když chlapec přitakal, že má o výuku zájem, hned na prvním tréninku mu prý dal do rukou tyč a vyzval ho, ať jej udeří. Když se o to pokusil, stařec jej vyslal obloukem do vzduchu. „Ten na pohled vetchý stařík se mnou házel a já se ho nedokázal ani dotknout. Samozřejmě to na mě udělalo dojem,“ vzpomínal Nidar Singh.
Umění se učil po jedenáct let, pak se vrátil do Velké Británie, našel si práci v továrně. Studoval sikhské vojenské dějiny a vyučoval shastar vidya. Kromě toho cestoval po Indii a Pákistánu, rozšiřoval svou sbírku starých zbraní a hlavně snažil najít staré mistry svého bojového učení. V roce 2011 BBC prozradil, že vypátral čtyři, v roce 2002 však zemřel poslední z nich Ram Singh. Proto jej agentura tituluje jako pravděpodobně posledního učitele shastar vidya.
Renesance gatka
Gatka mezitím nabírá na popularitě. Prezentuje se jako spojení fyzických a spirituálních sil a význam od boje s tyčí se začíná rozpínat nad celý původní arzenál shastar vidya. Sahá po zahnutém meči (talwar), rovném meči (khanda), zahnutém noži (kirpan), rovném noži (churi), noži s rozšiřující se čepelí (kukri), noži se speciální rukojetí (katar), sekyře (tabar), ale i házecích kruzích (chakra).
Rozrůstá se přitom tak trochu na indický způsob: vzniká jedna federace za druhou, jedna instituce překrývá jinou. Holistické sjednocování fyzických a mentálních kapacit má i velmi přízemní aspekt. „Sikhové a asociace gatka v Indii i zahraničí jsou zděšeny registrací obchodní známky ’gatka’,“ deklamovalo rozhořčeně prohlášení Národní asociace gatka v Indii v březnu letošního roku . Poukazovalo na fakt, že jistý Harpreet Singh Khalsa si nechal registrovat práva jak na značku „gatka“, tak na „shastar vidya“. A nejen to, jeho údajná „Federace světové ligy gatka“ slibovala uspořádat v Dillí obří světový turnaj s gigantickými peněžními cenami pro vítěze a nabízela pohádkové platy pro čtyřicet trenérů gatka, které půjdou z fondů vládního Sportovního úřadu Indie. Nic z toho nebyla pravda. Reálné organizace gatka se domáhají, aby úřady značku „gatka“ a „shastar vidya“ opět uvolnily.
