Mají na sobě pestrobarevné pruhované historické kalhoty. Nad koleny jsou plandavé, vypadají rošťácky, na dnešní dobu vlastně šaškovsky, pohled na muskulaturu nositelů vám však v pobaveném údivu zabrání. Čtyřiapadesáti gladiátorům rozděleným do dvou týmů se na slunci lesknou svaly a výrazy jejich tváří na hřišti vysypaném pískem nijak laškovně rozhodně nevyhlížejí.
Při hře muži tvrdost potřebují. Při tomto fotbalovém zápase totiž dělají věci, za které by konvenční fotbalista dostal stopku do konce života, nejspíš však skončil ve vězení. Dávají rány pěstí, lokty, kopance, udělují hlavičky, škrtí, lámou ruce i nohy. Používají techniky z boxu i zápasu. A ano, kromě toho soupeří o míč, který se snaží dopravit do soupeřovy branky. Jinak však hra nepřipomíná klasický fotbal zhola ničím.
Dlouhá historie
Kořeny agresivní zábavy odkazují do starého Řecka, tamní hra „sferomachia“ spočívala v tom, že dvě družstva soupeřila o kontrolu na míčem, jak připomíná server Once Were Warriors. Její obdobu najdeme i ve starém Římě, „harpastum“ však bylo ještě o poznání urputnější. Bylo ostatně součástí výcviku gladiátorů a legionářů.
Právě ze starořímské kolébky se narodil florentský fotbal, „calcio fiorentino“, někdy též prostě „calcio storico“, tedy historický fotbal. Záznamy o něm sahají do patnáctého století, hrával se vždy každou noc mezi svátkem Tří králů a velikonočním půstem a jeho tehdejší význam nelze podceňovat.
Svědčí o tom nejen fakt, že se hrubiánskému sportu pro vysokou společnost věnovali například i papežové Klement VII., Lev XI. a Urban VIII., ale rovněž to, že si Florencie nedala hru upřít, ani když byla v roce 1530 obléhaná vojskem Karla V., zamořená morem a týraná nedostatkem potravin. „Calcio“, jemuž předcházel hrdý, teatrální průvod, se tehdy stal vyjádřením vzdoru a pevného postoje.
Vnímají to tak i dnešní hráči. „Ukázali jsme jim, že si s nimi neděláme těžkou hlavu,“ říká na adresu obléhatelů dnešní hráč Alessandro Pippolo Livi pro server Politico, „zesměšnili jsme je, vysmáli jsme se jim, ukázali jsme jim, že my Florenťané jsme nejsilnější. A též to naše vojáky udrželo ve formě.“
Jeho kolega Giorgio souhlasí: „Je to duše Florencie.“
Hra, jejíž podstatou je násilí
Od sedmnáctého století jsou dějiny florentského fotbalu trochu krkolomné. Zájem o něj opadal, začátkem osmnáctého století ho pak toskánský vévoda rovnou zakázal. Obroda tvrdého sportu přišla až v roce 1930 a nenesla dobré politické kontury. V květnu tehdy první moderní zápas uspořádal, aby historii propagandisticky využil, fašistický vládce Florencie Alessandro Pavolini. A Benito Mussolini si ze hry vystavěl zosobnění étosu Italského království, k čemuž se historická vojenská epopej „calcio storico“ dobře hodila.
A je to cítit dodnes. „Tým je jako vojenská jednotka,“ vysvětluje pro server Visit Florence hráč Fabrizio Valleri.
Od třicátých let se tradice drží v prakticky nezměněné podobě, turnaje se účastní čtyři týmy zastupující čtyři historické čtvrti města: bílá je barva Santo Spirito, azurová patří Santa Croce, v červené bojují válečníci z Santa Maria Novella a zelenou posílá do soutěže St Giovanni, vypočítává server Toscana Inside. Hřiště zhruba o velikosti 80 na 40 metrů vyrůstá na náměstí Piazza Santa Croce, vždy třetí týden v červnu, finále vždy připadá na 24. den tohoto měsíce.
Každý ze sedmadvaceti hráčů má svou roli, zápas trvá padesát minut, cílem je umístit míč do soupeřovy branky. Pravidel není moc. Popravdě sami hráči odpovídají na otázky ohledně zákazů velmi vyhýbavě. Podle někoho jsou základní pravidla dvě až tři, podle jiných nejsou žádná. V zásadě však panuje shoda, že je dovoleno vše kromě jednání, které by se protivilo rytířství, jak ho bojovníci chápou. Nemělo by se kopat a mlátit zezadu, hromadně se může útočit jen na držitele míče.
Hra nabízí bezpočet dramatických momentů.
Kvůli násilí byl policií ukončen i zápas v roce 2017.
„Existují i další pravidla, která určili politici,“ přiznává pro pořádek Fabrizio Valleri. Ví však své: „Původem, esencí této hry je však násilí. Takže tato jejich pravidla nejsou součástí toho, co znamená ´calcio´ pro Florencii.“
Připouští, že s tím jsou problémy. V roce 2014 starosta dokonce zrušil finále poté, co vyhodnotil, že pravidel bylo porušeno příliš mnoho. „Ano, je to násilné a bitky jsou součástí hry. Mělo by to tak být akceptováno, spíš než se snažit měnit pravidla a hru, protože pak už to není ´calcio´,“ je si jistý Valleri.
Incident z roku 2014 přitom nebyl první. V roce 2007 byl policejní operací zrušen zápas mezi týmem bílých a azurových poté, co byli napadeni rozhodčí a hra se změnila v nezastíranou, opravdovou hromadnou bitku.
I když je však vše podle pravidel, není to pěkná podívaná. „Dokonce i pro běžného diváka kontaktních sportů je pohled na to, jak je hráč nesoucí míč sražen k zemi kopem kolene do páteře, nepříjemný,“ nezastírá reportáž serveru ESPN.com.
Přiznává však, že po úvodním chaosu lze ve hře vysledovat strategické modely a vzorce. I proto je ostatně v týmu Santo Spirito Vallero, štíhlý chlapík, žádná vazba. „Samozřejmě, pokud jste velcí, těžcí a silní, je to důležité. Takové potřebujeme v předních liniích,“ říká s tím, že někteří fotbalisté se na hřišti ani jednou nedotknou míče, není to jejich úkol. Naopak jeho úlohou je vyčkat na správný moment, zmocnit se míče a co nejrychleji běžet.
Reportér ESPN.com však dodává, že s tím, jak se množí zranění, z boje se totiž neodstupuje a střídání neexistuje, a jak se kupí únava, hřiště připomíná mnohem spíš bojiště. Po každém gólu se mění branky, ke konci zápasu už v tom však mnohým brání vyčerpání a bolest. Na písku leží zničená, špinavá těla, zakrvácená a provizorně narychlo ovázaná.
Ryze amatérská věc. Pro respekt své čtvrti
Jakkoli florentský fotbal bolí, je jedinou odměnou vítězům respekt ostatních a kráva, ta jako cena přetrvala díky historické tradici. Jinak je vše čistě amatérské. Mnozí účastníci to ani nepovažují za sport. „Protože sport to přece není, je to historická zábava,“ tvrdí Fabio Selvaggio.
Je to jako novodobé gladiátorské zápasy.
Jakkoli se k turnaji úřady staví, podle hráčů, macešsky, či dokonce příliš přísně, je akce velkou atrakcí.
Sám přiznává, že když viděl onu „zábavu“ poprvé, jako osmi či devítiletý vyznavač konvenčního fotbalu, rozplakal se. „Křičel jsem na tátu, ať mě vezme domů,“ vzpomíná. Trvalo dlouhé roky, než panickou hrůzu ztratil. I díky měkčí verzi, které se mimo turnaj věnují florentští výrostci. K tomu pravému však dospějí jen někteří, ti nejdrsnější.
Co je k tomu vede? Pro některé je florentský fotbal především nastavením bojových sportů, které jsou jejich hlavní aktivitou. Pro jiné je to též vyjádření sounáležitosti a identity. „Motivace vychází zevnitř. Je to v krvi, je to živočišné. Je to spojené s žitím dohromady, se sdílenou zkušeností, s identitou vaší čtvrti,“ líčí velkými slovy další z hráčů.
Server ESPN.com vysvětluje, že pro pochopení je třeba rozumět termínu „campanilismo“ – vyjadřuje italskou preferenci pro lokalismus: „Mnozí lidé se víc cítí součástí ulic kolem své domovské kostelní věže, ´campanille´, než součástí národa nebo dokonce i celého města.“
Hrdost, identita, pocit komunity může mít i násilné, zvířecí vyjádření. „Chápu, že při pohledu zvenku si můžete myslet, že jsme šílení,“ odtušil v rozhovoru gladiátorský veterán Valleri.
