Toloache změní váš pohled na lásku i život
Botanici ji nazývají durmanem neškodným (Datura innoxia), ale svému druhovému přízvisku rostlina příliš věrná není. Riziko, že si po setkání s ní odnesete skutečně nezapomenutelné zážitky s dlouhodobými následky nebo aspoň světloplachost, je totiž kvůli předem neodhadnutelné koncentraci atropinu, skopolaminu a hyoscyaminu v plodech opravdu velká.
Ani pro schopné šamany tak není snadné trefit dávku, která konzumenta „vyšle na dlouhou mystickou cestu“, ale dokáže ho též vrátit nazpátek. Své o tom vědí hlavně brujerías, mexičtí čarodějníci, kteří dodnes v regionu Tarahumara připravují ceremoniální nápoj toloache. Tento psychedelický koktejl zjemňuje šťáva vymačkaná z naklíčené kukuřice, ale sami domorodci poznamenávají, že stavy po jeho požití mohou být zdraví asi tak prospěšné jako šíp v hlavě.
V současnosti se toloache využívá jako přírodní léčivo na vysoké horečky, podává se při otravě peyotlem a v populární lidové medicíně vám ho rádi namíchají jako zaručený nápoj lásky.
Kava: chuť pelyňku, vůně terpentýnu
Je to hořký nápoj a po jeho požití vám decentně ztuhnou rty, jazyk a postupně celá ústa. Domovem nápoje kava je prakticky celé Tichomoří. Prapůvodní recepturu si hrdě připisují lidé z Vanuatu, Havaje i Fidži, ale dnes již těžko říct, kde se skutečně začaly kořeny pepřovníku opojného zpracovávat do podoby mírně psychoaktivního nápoje nejdříve.
Základem stále zůstává mechanické rozmělnění, ať už tlučením o kámen, nebo drhnutím o korál. Ženy z ostrova Espiritu Santo je rozžvýkávají a vyplivují do nádoby překryté lněným sítem. Jinde se kořeny pepřovníku ve svazcích zvaných sevusevu nejprve suší a později drtí na prach v moždířích. Tento základ je smíchán s malým objemem studené vody nebo kokosové šťávy, která se ihned vypije. A pak už stačí jen chvilku čekat, než se 18 aktivních obsahových látek, kavalkatonů, postará o zábavu. Kava je považována za nápoj, který sbližuje. Bývají jím vítáni navrátilci z dlouhých cest, ale předkládá se též čestným hostům.
Akutaq, pozdrav z Aljašky
Mezi rituální nápoje vlastně patří akutaq jen částečně, protože je konzistencí o poznání hutnější. Připomíná spíše pomalu tekoucí zmrzlinu. Jeho základem je zvířecí tuk, extrahovaný nejčastěji ze sobů. Výjimkou ale není ani tuk rybí nebo tulení. Tuto živočišnou složku doplní nejrůznější lesní plody, borůvky, morušky, šichy a brusinky, případně na jemné plátky nakrájené syrové maso a čerstvá zvířecí krev.
Akutaq je tradičním aljašským dezertem, pokud však do něj přidáte i bobule vlochyně bahenní, dočkáte se opojného výletu.
Akutaq se tradičně připravuje v míse zvané tumnaq.
Akutaq znamená v překladu „něco míchaného“, takže následně je zapotřebí všechny složky stmelit v jednu hmotu. Výsledkem je polotekutá narůžovělá pasta, plná vitaminů a doslova nabitá energií. Tato eskymácká zmrzlina je podávána během slavnostních příležitostí a může vám také zprostředkovat intenzivní halucinogenní zážitek. To když jsou během přípravy využity bobule vlochyně bahenní. Ta se vyskytuje i v Česku, kde se jí hezky přezdívá raušinka. Sama je sice netoxická, ale parazitická houba Sclerotina megalospora na povrchu těchto „bahenních borůvek“ už dokáže s jedním pořádně zamávat. Až vás Jupikové pozvou ke slavnostní tabuli, dejte si pozor. Jsou na její opojné účinky rozhodně lépe adaptováni.
Bhang: zelené mléko boha Šivy
Oslava bhakti neboli lásky k Bohu je v Indii a Nepálu nepochybně veselou záležitostí. Během festivalu Hólí se barvami vítá jaro a nesmí u toho chybět ani tradiční nápoj bhang. Zelené mléko, které je ochuceno pořádnou dávkou konopí.
Kořeny tohoto rituálního nápoje lze dohledat až dva tisíce let před náš letopočet a pro jeho schopnost „uvolňovat napětí a nervozitu“ si ho pochvalují i autoři sanskrtem psané Atharvavédy. Původní recept do dnešních dní pochopitelně doznal jistých změn, oficiální držení narkotik už stojí mimo zákon. Nikdo ale nebrání výrobcům drtit pro výrobu bhangu samotné konopné listy. A jestli do zelené kaše utrousí i něco výživnějšího, se zjišťuje těžko.
Takto se bhang připravuje v Paňdžábu.
Tady se prodává bhang, jogurtový nápoj s marihuanou.
Pochutnat si můžete na variaci thandai, ochucené mandlemi a šafránem, nebo bhang laasi, smíchané s jogurtem. Stačí pár doušků a jistě vám přijde, že si jinak asketičtí mniši uctívající boha Šivu vůbec nežili špatně. Podle legendy přežil mystik Siddhártha Gautama, zakladatel buddhismu, šest let jen na sklenici bhangu denně.
Queimada: tajemství druidů
Z rituálu komerceMystický prožitek a nevšední zkušenost za hranicemi vnímání všedního světa. Alespoň tak si dnes lovci zážitků vysvětlují svou potřebu konzumovat tradiční magické nápoje v různých koutech světa. Na špici popularity „magických“ nápojů dnes stojí jihoamerická ayahuasca, připravovaná z liány Banisteriopsis caapi. Domorodci poměrně brzy pochopili, že tento lektvar mohou zúročit na komerční bázi, a ezoteričnem prodchnutí turisté za ním dnes houfně míří do amazonských pralesů. Africkou variací je poté odvar z kůry stromu Iboga. Na něj nedají dopustit lidé z gabonského Bwiti. I tady se mystické zážitky mění na byznys a halucinogenní prášek je načerno vyvážen do celého západního světa. Klasikou exotické nabídky zůstává severoamerický peyotl, který proslavili nejprve indiánští šamani, poté amatérští kaktusáři a později hippies. Obsah padesátky rostlinných alkaloidů, především mezkalinu v koncentraci až 0,58 procenta, však může být dost riskantním zážitkem. |
V mapách se poprvé objevuje ve čtvrtém století našeho letopočtu jako Hispania Tarraconensis, ale později je celá oblast nazývána přesněji, podle svých obyvatel s keltskými kořeny, jako Galicije. A právě tady druidové údajně připravovali silný vysoko-alkoholický nápoj, který do historie vešel jako queimada.
Přesná receptura a popis výroby zůstává poněkud záhadou, druidové totiž neovládali umění destilace. Přesto ale dokázali, že jejich magický nápoj hořel po zapálení namodralým světlem. Přítomnost mihotavé záře si však můžeme vysvětlit i vedlejšími účinky listí a bobulí posvátného jmelí.
Ať nad Iberským poloostrovem drželi vládu Suebové, Vizigóti, Římané, nebo Arabové, tradice pití queimady tu přetrvávala. Její popíjení prý odhání zlé duchy, proto není od věci začínat s ní každou akci, ať svatbu, rokování, nebo jen večerní posezení s přáteli. S rozmachem španělského impéria se i tento nápoj stal kulturním exportem a výrazně se pozměnilo jeho složení. Dnes už kromě vinného destilátu obsahuje řadu cizorodých surovin: kávová zrnka, citronovou kůru, třtinový cukr. Z rituálního nápoje se stala módní záležitost, která prý nemůže chybět na žádné oslavě.
