V roce 2017 tu napočítali rekordních 104 lodí duchů, o rok dříve jich bylo šestašedesát. Připlouvají bez pozvání, hnány tisíc kilometrů bez cíle kupředu jen silou cušimského a cugarského mořského proudu a sezónních větrů. Nakonec temné vraky končí vyplaveny na písku, aby se nad nimi vznášel mrtvolný zápach. Procházka po plážích přivrácených k Japonskému moři se kvůli nim snadno změní na morbidní zkušenost. Živí pasažéři jsou na nich opravdu jen zřídka.
Jak při obhlídce jedné dvanáctimetrové lodi, která se jednoho ráno objevila vyvrhnutá na břeh za jeho domem, poznamenal Akira Funatsu, sedmašedesátiletý japonský rybář: „S něčím takovým by vyplul na zimní moře jenom idiot nebo naprosto zoufalý člověk. Vždyť je to úplný prám. Není tu místo ani pro úlovek, ani pro posádku. Jen holá paluba, na které se neschováte. Myslím, že se na tom dobrovolně vézt asi nechtěli.“
Co asi táhlo hlavou mužům mrznoucím na palubě bárky, dokud ještě byli naživu, se nikdo nedoví. Vzpomínali na své blízké, nebo do poslední chvíle proklínali svého vůdce a stranu, kteří je vyslali na jistou smrt? Funatsu, stejně jako řada Japonců z pobřeží ostrovů, nebyl nálezem lodi překvapený. U pobřeží se jich objevuje stále více.
Zatraceně riskantní řemeslo
Rybolov pro obživu nebyl dobrodružstvím bez rizika nikdy a nikde. Vzpomenout můžeme na zručné islandské rybáře, na jejichž návrat ze studených moří čekaly rodiny často marně, protože až do roku 1940 většina z nich neuměla plavat. Po britské okupaci mají lekce plavání na zdejších školách povinné, takže se jejich bilance přežití zlepšila.
Australští rybáři plavat ze zákona musejí umět, ale ne vždy jim je to něco platné. S přepočtem 143 úmrtí na každých 100 tisíc rybářů je u protinožců ona profese pořád osmnáctkrát smrtelnější, než je celonárodní průměr. Podobně jasno mají pojišťovny ve Spojených státech, rybář je rizikový klient, jeho šance na smrtelnou nehodu je šestnáctkrát vyšší než u profesionálního řidiče kamionu. A v Dánsku? Mezi lety 1989 až 1996 byla šance na úmrtí rybářů pětadvacetkrát až třicetkrát vyšší než u povolání na suché zemi.
Přivezte hojnost ryb, velí vůdce
Vztekal se kvůli němčině, líčí mladého Kim Čong-una kniha Odmala s ním zacházeli jako s bohem, a podle toho byl i osamělý. V 27 letech se stal vládcem Severní Koreje a všechny překvapil brutalitou a strategií. Vsadil na jaderné zbraně a rozvoj tržních sil severokorejské společnosti. Kim Čong-un není karikatura, tvrdí novinářka, která napsala knihu o jeho dětství a dospívání. |
Jenže všechny tyto země přitom mají s rybářstvím a pobytem na otevřeném moři dlouhodobou mezigenerační zkušenost. Jsou to profesionálové, vybavení patřičnou technikou, jak pro případ efektivního lovu, tak i pro rizikové situace. Nic z toho však pro severokorejské poutníky, kteří končí u japonských břehů, neplatí. Obvykle to nejsou ani žádní rybáři.
V roce 2013 se Kim Čong-un, stávající vůdce Korejské lidově demokratické republiky, rozhodl řešit ekonomickou krizi postrčenou mezinárodním embargem tím, že doplní řídnoucí zástupy politicky poněkud nespolehlivých rybářů, u kterých vždy hrozilo riziko pokusu o emigraci, prověřenými členy své milionové armády. Nešlo mu přitom o uživení vlastního zbídačelého národa, ale o udržení stabilního vývozu mořských ryb do Číny.
Důvodů pro riskantní výpravy mohlo být víc, v roce 2016 prý Severní Korea odprodala část svých lovných teritorií Číně a ušlý výnos tak nyní zkouší doplnit lovem dále od pobřeží. Nehledě na to, že severokorejské vody jsou dnes silně přelovené, a proto se kolem 1 900 lodí měsíčně pokouší plout a chytat blíže japonským ostrovům. A hovoří se i o pokusu o byznys ze strany severokorejské armády, která by si vlastním rybářům navzdory nejspíš chtěla také prodejem ryb přilepšit.
Když dojde palivo…
Flotila stovek zastaralých severokorejských rybářských lodí tak před zhruba šesti lety získala nové, dostatečně motivované mužstvo, ale nikoliv žádnou další materiální podporu pro svěřený úkol. Techniku měl asi nahradit vlastenecký zápal, který se měl přetavit v koše plné desetikilových krabů královských a sítě přetékající házející se masou olihní.
Jenže režim věří i politicky důsledně prolustrovaným vojákům-rybářům pouze do určité míry. Plavidla tedy nejsou vybavena silnými rychlými motory a dostatečnou zásobou nedostatkového paliva, aby se jim náhodou nezachtělo na přeshraniční výlet. Nedisponují GPS systémy, k dispozici mají jen klasické mapy, pokud vůbec. Nemají vysílačky, takže si nemohou zavolat o pomoc. A stejně omezené jsou i jejich zásoby, které jim mají znesnadnit delší pobyt na otevřené vodě.
Očekává se od nich jen to, že vyrazí na blízké vody, sloví dostatečný náklad a vrátí se obratem zpět. Posádky přitom hrají ruletu o vlastní život - pokud nepřivezou v dostatečném objemu to, co se po nich žádá, hrozí jim trest. A aby očekávanou normu splnily, musejí svůj pobyt na otevřeném moři prodlužovat, až jim v extrému hrozí, že už nebudou mít dost paliva pro návrat.
Když pak vplují do mlhy nebo je silný vítr a proud zanesou za horizont, jejich šance na návrat zpět k pevnině nejsou bez znalostí základní orientace na moři zrovna valné. A po několika týdnech nekontrolovatelného putování pak jejich těla i s poničenou lodí končí vyplavena u cizích břehů, například zrovna na pláži Mijazawa.
Neumíralo se jim snadno
Příčina úmrtí? „To ve většině případů nejsme schopni stanovit,“ prozrazuje Satoru Mijamoto, profesor Univerzity Seigakuin. „Většina těl strávila na moři tak dlouhou dobu, že prakticky není materiál k identifikaci.“ Ve hře je dehydratace, podvýživa či podchlazení posádky, ale klidně také násilí a kanibalismus.
Spousta lodí je prázdných. Mnoho indicií o osudech na lodích duchů nedává ani technická stránka plavidel, například chybějící palivo nebo poškozený motor. Mijamoto, který při obhlídkách vyplavených plavidel pracuje s pověřením japonské pobřežní stráže, má v zásadě jen stanovit, zda se na lodích neplavili diverzanti a špehové. Z nálezů kusů vojenských uniforem, vlajek nebo severokorejských cigaret toho však moc vyčíst nemůže. „Říci se asi tak dá jedině to, že to bude nejspíš ještě dlouho pokračovat. Staré lodě řízené vojáky, bez reálných zkušeností s rybolovem, ale na moři nic dobrého nečeká,“ je si jistý.
Agenti, zbloudilci? A co když jsou to uprchlíci?
S tím, že lodě duchů ze severu nejspíš nepřiváží k japonským břehům s mrtvolami také agenty, souhlasí Robert Dujarric, který se současné asijské politice věnuje: „Infiltraci Japonska by mnohem snáze zvládli oficiální cestou, přes letiště nebo turistickou lodí s falešným pasem.“
Mnohem pravděpodobnější se mu zdá varianta, že se část posádek lodí duchů pokoušela k japonským břehům doplout cíleně proto, aby se tu dočkala azylu, případně repatriace do Jižní Koreje. Do krajnosti riskantní cesta přes zimní Japonské moře je prý pořád reálnější než proplouvat kolem ostře hlídaného pobřeží znesvářených Korejí nebo nastoupit trasu směřující k Číně, odkud by s největší pravděpodobností byli prchající vráceni nazpět. A odsouzeni k doživotnímu vězení v pracovním táboře nebo rovnou ke smrti za zběhnutí.
Severní Korea o ničem neví
V roce 2011 se doplutí do Japonska povedlo přežít devíti námořníkům, do dnešních dní se počet živých zvýšil na dvaačtyřicet. O návrat do Severní Koreje se jich ucházelo jen málo, což pochopitelně zvýšilo diplomatické tření mezi Pchjongjangem a Tokiem.
Stávající vzájemné vztahy Japonska a KLDR na moři přitom ovlivnilo několik nepříjemných incidentů v minulosti. V roce 2001 například japonská pobřežní stráž zajistila ve svých vodách severokorejskou rybářskou loď, která jí však neumožnila kontrolu podpalubí. Došlo k několikahodinové přestřelce, která skončila tím, že se patnáct mužů korejské posádky raději odpálilo.
Podobně nemilý byl i konflikt kolem záchrany šestadvaceti severokorejských námořníků z potápějící se přepravní lodi u ostrova Goto v roce 2017. Severokorejská pobřežní stráž svým topícím se druhům v kritický moment nepomohla, zasáhla až ve chvíli, kdy měli být naloženi na japonské záchranné plavidlo.
Oficiální stanovisko severokorejského režimu ke ztraceným lodím neexistuje, respektive vláda v Pchjongjangu jejich existenci popírá. Možná proto, že řádné odtažení jedné rybářské lodě nazpět by ji přišlo zhruba na osm tisíc dolarů. I proto prakticky nefunguje spolupráce při zjišťování identity nalezených ostatků nebo informování rodin rybářů-vojáků. Japonci tedy lodi po prohlídce obvykle stahují do vlastních doků, kde je spalují. A neurčené lidské ostatky? Ty po úřední kremaci zamíří do japonských buddhistických chrámů.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
