Na oslavu svých osmých narozenin přišel hošík v generálské uniformě, s epoletami, zlatými medailemi. Před ním stáli skuteční generálové, salutovali mu, velebili jej, chválili jeho schopnosti a dovednosti, rozmáchle popisovali jeho skvostnou budoucnost, předcházeli si jej.
„Od onoho dne již nebylo možné, aby s ním kdokoli zacházel normálně,“ cituje novinářka Anna Fifieldová slova tety onoho chlapce, který se nakonec vládcem Severní Koreje opravdu stal. Kim Čong-una.
Reportérce listu The Washington Post se s ženou povedlo sejít, i když po jejím útěku do Spojených států žije s manželem svůj civilní, neokázalý život pod cizími jmény. Podobně Fifieldová zpovídala i Kim Čong-unovy spolužáky z jeho švýcarské školy nebo excentrického japonského šéfkuchaře panovnické rodiny.
Jejím cílem bylo v knize Velký následovník: božsky dokonalý osud výtečného soudruha Kim Čong-una poskládat dohromady nepovrchní obraz božského soudruha Kima.
Naprosto nenormální rodina
Přirozeně začíná u jeho rodiny. Je výjimečná, vlastní Severní Koreu, je to rodina, která zemi uděluje panovníky. Právě proto bylo jeho dětství, shrnuje autorka, dysfunkční, abnormální. Malý Kim nechodil do školy, učitelé za ním docházeli do rodinných luxusních sídel, nestýkal se ani s dětmi jiných pohlavárů, dokonce ani se svými nevlastními sourozenci, pouze se starším bratrem a mladší sestrou. Za zábavou jezdil s matkou do tokijského Disneylandu. „Neprošel socializací, nenaučil se, jak si hrát s ostatními dětmi,“ poznamenává Fifieldová.
A vyrůstal na piedestalu. Japonský šéfkuchař Kenji Fujimoto, který vládnoucí rodině jezdí připravovat suši, vzpomíná, jak k němu na zmíněné generálské narozeninové oslavě Kim Čong-un přistupoval povýšeně, jak se snažil nad o dvaatřicet let starším mužem dominovat. „Bylo to velmi zvláštní,“ líčil.
Novinářka však připomíná, že šanci nahlédnout do světa obyčejných lidí Kim dostal. Na studiích ve Švýcarsku, kde se o něj a jeho bratra starala na Kirchstrasse číslo 10 teta se strýcem, vydávající se za jejich rodiče. Nejprve však v Bernu nastoupil v roce 1996 na drahou anglickojazyčnou International School of Berne. Do školy, která s žáky ze čtyřiceti států poskytovala dost anonymity a diskrétnosti, jej vozil šofér.
Děti tajná služba nesledujeSledovali ji na nákupních výpravách na curyšské třídě Bahnhofstrasse i v luxusních soukromých klinikách u Ženevského jezera. Kimova matka létala do Švýcarska vládním Iljušinem pod falešným jménem, tamní tajná služba však podle Fifieldové dobře věděla, kdo to je. Děti však úřady nesledovaly. „V proslaveně diskrétním Švýcarsku mají děti právo být jen dětmi. I když to jsou děti jednoho z nejznámějších světových tyranů,“ píše v knize. |
Mladý Kim měl však jinou zálibu: basketbal. Na hřiště se prý vydával v pravém triku Chicago Bulls s číslem Michaela Jordana, třiadvacítkou, trenkami téhož mužstva a teniskami Air Jordan. Jeho míč nesl oficiální značku NBA. A bral to vážně, soustředil se prý pouze na hru, byl agresivní, často se přel, když se nevedlo, tloukl hlavou do zdi.
Basketbal miloval fanaticky, k nespokojenosti jeho matky, která do Bernu pravidelně jezdila na inspekce. Novinářka přitom poznamenává, že ke hře jej přivedla právě ona. Doufala, že sport uklidní synkovu posedlost letadly a stroji. Onu vášeň si nechal do dnešních dnů, basketbalu však propadl. „Matka jej musela plísnit za to, že se věnuje víc basketbalu než škole,“ píše v knize Fifieldová.
Chlapec, který uviděl, co by mu pád diktatury přinesl
Nakonec mu však Bern otevřel dveře i do spodnějších pater společnosti. Když po dvou letech teta se strýcem uprchli do Ameriky, musel změnit „rodiče“, a s nimi i školu. V roce 1998 se v teplákové soupravě posadil vedle syna portugalských imigrantů v běžné, malé veřejné škole. Nevynikal, nezvládal němčinu, byl ve skupinách pro ty méně zdatné. Jazyk ho frustroval. „Kopal nás a jednou po mně i plivl,“ líčila jeho zlost z toho, že ostatním nerozumí, jedna z bývalých spolužaček v rozhovoru s Fifieldovou.
A byl samotářský, introvert. Žádné večírky, diskotéky, alkohol, vylomeniny. A žádný zájem o slečny. „Kontaktu s dívkami se absolutně vyhýbal,“ vzpomíná žena. Nakonec prý přece jen do kolektivu zapadl. Spolužáci obdivovali jeho PlayStation Sony, chodili k němu sledovat akční filmy, které míval, ještě než se dostaly do oficiální distribuce. Miloval Jackie Chana, Claude van Damma, Jamese Bonda.
Velmi abnormální rodinaV harmonii se severokorejským režimem není ani samotná Kimova rodina, připomíná server Japan Times: Ri Nam Ok, neteř Kim Čong-ila, se ze země odstěhovala do Francie. Dcera Kim Čong-unova strýce spáchala sebevraždu v Paříži, když jí rodiče zakázali svatbu s mužem, kterého si vybrala. Kim Čong-unův starší bratr Kim Čong-nam prožil většinu života v exilu v Macau, než byl zabit na letišti v roce 2017. Podle informací Fifieldové byl navíc agentem CIA, s tajnou službou se scházel v Malajsii a Singapuru. „V každém případě je zřejmé, že to je velmi nefunkční rodina,“ říká novinářka. Dodává, že brutální režim utlačuje nejen obyčejné lidi, ale též elitu. Někteří privilegovaní, kteří mají možnost cestovat, to považují za výhodu a jsou za ni režimu vděční, jiným cestování otevírá oči ve smyslu, že jiná organizace společnosti je možná. Ostatně, Fifieldová poznamenává, že ani řadoví obyvatelé Severní Koreji nejsou od zbytku světa odděleni neprostupně. Dívají se na čínské akční filmy, na produkci indického Bollywoodu, na jihokorejské romantické komedie, na japonské snímky, z nich vidí, že v jiných zemích jsou na tom lidé lépe. Ani taková informovanost se však podle novinářky nepřetaví v revoltu. Represe je všudypřítomná a brutální. |
Dalo setkání se švýcarskou liberální společností budoucímu kormidelníkovi Severní Koreje něco? Neotevřela mu výuka o lidských právech, ženských právech, rovnosti a diverzitě okno k progresivnějšímu uvažování? Fifieldová si je odpovědí jistá a říká ji ve všech rozhovorech: právě švýcarská zkušenost Kima utvrdila v tom, že bez dynastické moci své rodiny by byl Pan Nikdo.
A to bylo pro hocha, který byl odmala vychovávaný jako bůh, nepředstavitelné.
Muž, který dal armádě a lidu jadernou hrdost
Na otcův rozkaz, prakticky ze dne na den, musel chlapec nakonec ze švýcarského pobytu, výletů do Paříže, lyžování v Alpách a koupání ve Středozemním moři zpátky domů. Studoval v tamní obdobě amerického Westpointu. A pak přišel rok 2011 a Kim Čong-un se po otcově smrti stává vládcem.
A je to pro něj velká výzva. Je mu pouhých sedmadvacet let, čeká ho kormidlování na válečném poli plném nástrah, mocenských her, tlaků, frakcí, zákulisních komplotů a konspirací, nemluvě o zahraniční politice. Mnozí ho vidí jako karikaturu, poznamenává Fifieldová.
Všechny překvapil. Jak to? Na tuto otázku spisovatelka odpověď nenabízí. Přiznává, že ji nezná. Je si však jistá: „Jisté je, že se ukázal být mnohem mazanější, než se kdy očekávalo.“ Na pomoc si vzal aureolu svého děda, jaderné zbraně, vraždění a zelenou směrovku kapitalismu.
Jeho snaha připodobnit se Kim Ir-senovi je promyšlená a chytrá. Na jeho éru se v Koreji vzpomíná jako na staré dobré časy. Ekonomika ještě nebyla zdevastovaná, zemi netrhal hladomor, jako byl v letech 1995 až 1999. „Kim Čong-un je jako Kim Ir-senova kopie,“ říká novinářka s tím, že paralele svědčí i podobný střih vlasů, obleky, dokonce i brýle. A samozřejmě nadrozměrná postava.
Moc se však Kim Čong-unovi podařilo konsolidovat především tím, že pokročil v jaderném programu. Vodíková bomba? Mezikontinentální střely? Všichni se oné myšlence smáli, připomíná novinářka. Jenže Severní Koree se to naneštěstí povedlo. A i ti vojenští a političtí zákulisní činitelé, kteří mladíkovi nevěřili, museli fascinovaně jásat. Bylo to velké vítězství.
A novinářka poznamenává, že nacionalismus je v Severní Koreji tak silný, že jaderný program oceňují i kritici režimu. Fifieldová uvádí příklad severokorejského emigranta, studenta, jehož zná a který „absolutně nenávidí“ tamní systém. I on se jí přitom svěřil, jak hrdý byl, když se dověděl, že Severní Korea vyvinula program… v němž selhala Jižní Korea i Japonsko.
Zelená pro kapitalistický zisk výměnou za politickou loajalitu
Kapitalismus se státním razítkem Centrálně řízená ekonomika bez soukromé iniciativy, soukromého podnikání a soukromého zisku? Severokorejská ekonomika je mnohem plastičtější. Na neostrou hranici mezi státním a soukromým upozornil například ruský akademik Andrej Lankov. V praxi fungují mnohé firmy tak, že od státní firmy dostanou do pronájmu například rybářskou loď nebo autobus pro dopravu osob nebo zboží. Státnímu podniku platí jednou měsíčně poplatek, to je jejich jediný kontakt se státem. Individuální firma poté podle potřeby najímá a propouští zaměstnance, sjednává si kontrakty, nechává si zisk. Po ničivém hladomoru, když se zhroutil státní distribuční systém, v zemi začala rašit soukromá tržiště. „Neobjevila se s Kim Čong-unem, ale za jeho vlády se rozrostla,“ uvádí v Japan Times Curtis Melvin z Johns Hopkins School for Advanced International Studies. Podle zprávy soulského Korean Institue for National Unification se počet soukromých tržišť v letech 2010 až 2017 zdvojnásobil na 440. Ročně státu vynáší 60 milionů dolarů. Přístup Kim Čong-una list The New York Times přirovnává k pro-tržním reformám, které začala zavádět v osmdesátých letech minulého století Čína. Server Business Insider poté cituje Jenny Townovou z Johns Hopkins School of Advanced International Studies, podle níž došlo zhruba od roku 2012 k mnoha změnám severokorejské společnosti. „Objevila se spousta firem, byznysu, vyrůstá konzumní kultura, na tržištích se klade důraz na branding,“ líčí s tím, že roste střední třída. „Je zřejmé, že Kim Čong-un nechce stát trhu v cestě,“ dodává. |
Kim Čong-un se ve spleti mocenských zájmů v tamní vládnoucí straně ukázal být strategičtějším a protřelejším hráčem, než kdokoli tipoval. Když dal v roce 2013 popravit svého strýce a letos v květnu i bratra, dal najevo, že moc si střeží bez jakýchkoli okolků. Na druhou stranu však tamním oligarchům slibuje: Loajalita vám přinese bohatství. Ano, i v Severní Koreji je možné být bohatý, Fifieldová popisuje své večeře v pchjongjangských vybraných restauracích špičkových šéfkuchařů, kde stojí italské pizzy nebo prvotřídní newyorské steaky průměrný měsíční příjem. Když budou hrát stranické špičky podle vůdcových pravidel, budou chodit jejich děti na Kim Ir-senovu univerzitu, budou mít dobrá zaměstnání, budou mít jachty a paláce, budou moci podnikat.
Korea totiž již dávno není zemí, která by neznala soukromý byznys. „Od devadesátých let hraje ve všedním životě KLDR stále větší roli tržní ekonomika,“ popisuje list Financial Times a připomíná, že „kapitalismus v zemi rychle roste“. Ne že by soukromé podnikání, restaurace, dopravní služby či obchody vláda podporovala – prostě to ignoruje a nechává stalinistické kapitalisty podnikat pod pláštíkem státem vlastněných firem.
Jakékoli frakcionářství elity nebo revolty pracujících Kim Čong-un trestá represí, lágry ze satelitních snímků nezmizely, hranice pořád dělají vězení z celé země, popravuje se dál. V ekonomickém slova smyslu však chce být Velký následovník, jak se Kim Čong-unovi říká, vnímán jako pokrokový, shovívavý. Životní úroveň se trochu zvedá, a rád by to podpořil. I za cenu prohlubujících se nerovností mezi stranickou a kapitalistickou elitou a zbytkem země.
Myslí si spisovatelka, že posilování kapitalismu může nakonec Kim Čong-una dovést tak daleko, že se pokusí o politickou transformaci? Je si jistá, že ne. Nechce libyjský model. Pamatuje si, že když udělal Muammar Kaddáfí dohodu se Spojenými státy, aby se vzdal jaderných zbraní, skončil v díře, z níž ho dav vyvlekl a zabil. „Myslím, že se to Kim Čong-unovi otisklo do mysli,“ říká novinářka.
Centrum pro studium tweetů z Bílého domu
Severokorejský vůdce podle ní překvapil. Je sebevědomější, je silný, dokonce má i jistý šarm. Také geniální cit, když poslal na soulskou olympiádu svou sestru Kim Yo-čong, byl to působivý, mistrovský kousek. Žena, která je podle Fifieldové severokorejskému vládci výkonnou sekretářkou, PR pracovnicí a choreografkou v jednom, zanechala ten nejlepší dojem: místo arogance a nabubřelosti aparátčíkovské matróny nabídla uměřenost, pokoru, skromnost.
Popasovat se podle ní Kim Čong-un dokázal i s neskladností amerického prezidenta Donalda Trumpa. A to pro něj bylo setkání s jeho tweetovou politikou tak nepochopitelné! „Slyšela jsem o Severokorejcích, kteří se účastnili jednání s Američany a prokázali encyklopedickou znalost tweetů prezidenta Trumpa. Věnují pozornost všemu,“ uvedla v rozhovoru. A anekdoticky dodává, že když Kimův emisar navštívil Bílý dům, přinesl dopis ve velké obálce, to proto, že severokorejský tým věděl, že americký prezident má rád velké obálky. „O Donaldu Trumpovi vědí víc, než kolik toho znají Američané o Kim Čong-unovi,“ říká.
A severokorejský vůdce ví, co by rád. Rád by podle ní na světovém pódiu stál jako rovnocenný partner prezidentů Spojených států, Ruska, Číny.
Ví, co chce a co musí. „Chce jedinou věc. Chce zůstat u moci. To je jeho cíl číslo jedna. Každé ráno, když se probudí, to má na mysli: Jak si uchová své sevření, v němž drží režim, postavení své rodiny na vrcholku společnosti?“
