Frederick Hoelzel (1889–1963): svérázné bádání bez praktických přínosů
Po dobu jednoho roku konzumoval každý den pět gramů kovu, přibližoval pokusy Fredericka Hoelzela v roce 1931 list Lima News.
Boj o životy tisíců nakažených, zásadní napřímení medicínské teorie o přenosu parazitů, sebeobětování se pro poznání nemocí, které decimují obranyschopnost celého národa. U pokusů, které na sobě intenzivně prováděl německo-americký lékař Frederick Hoelzel, nenajdeme žádný z oněch motivů. Přesto generoval pozoruhodné výsledky.
Byl to podivín, který po čtyřicet let vytrvale zkoušel, jak dlouho dokáže lidské tělo hladovět, co vše je schopné pozřít a hlavně za jak dlouho poté to vyloučí ven. Jeho zaujetí pro práci podtrhuje i to, že za svou výzkumnou činnost nepobíral plat. Stačil mu jen malý pokojík vedle laboratoře chicagské univerzity, kde usilovně bádal. A strava? Po většinu času buď hladověl, nebo se přejídal dost zvláštními věcmi.
Jeho rekordní hladovka trvala 41 dní. Hlavní přínos z této dramatické zkušenosti zněl, že pocit hladu zmizel po pěti dnech, zatímco únava, nevolnost a vyčerpání přetrvaly. Většina jeho dobrovolných hladovek naštěstí netrvala déle než dva týdny. Výsledky se totiž nelišily.
Hoelzl byl bezpochyby mužem neobvyklých chutí. Dlouhé dny dokázal přežít na bavlněných tampónech namáčených do ovocných šťáv. V roce 1919 také objevil, že k nenáročnému přežití stačí i obyčejná mouka obohacená o celulózu. Jeho specialitou bylo pojídání pilin, peří, žvýkání drceného korku, prachu, písku, štěrku. Tedy vesměs zcela nekalorických věcí, které mu sice nemohly dodat potřebné živiny, ale dokázaly vyvolat pocit sytého a plného žaludku. Proto také tvrdil, že lidé jsou až zbytečně oddáni stravě a honbě za potravou.
Díky němu jsme bohatší o několik poznání. Například že štěrk projde zažívacím traktem za dvaapadesát hodin, ocelové kuličky pak za rovných osmdesát. Zlatému nuggetu trvalo putování z těla jen dvaadvacet hodin. A úplně nejrychleji vyšel zpět na denní světlo bavlněný motouz. Trvalo to pouhých devadesát minut.
Praktický přínos těchto experimentů se hledá jen těžko. Své experimenty z let 1908 až 1953 shrnul v knize Devotion to Nutrition. Navzdory nim se dožil čtyřiasedmdesáti let.
