Dobro i zlo je v každém z nás a chybí jen málo, aby se křehká rovnováha nebezpečně vychýlila. Zvlášť když jsme součástí širší skupiny. Zažehnout jiskru konfliktu mezi dvěma společenstvími lidí je snadné, stačí omezit dostupnost zdrojů, peněz, potravy, vlivu. A stejně jako se dají skupiny lidí vmanipulovat do agrese, je možné je z ní i vyvést.
To je jen pár kusých tvrzení ze studií zakládajících teorii realistického konfliktu Muzafera Sherifa Başoğlu. Turecko-americký badatel, který položil základy sociální psychologie a který byl v padesátých a šedesátých letech vědeckou celebritou.
Jeho zářná kariéra začala hned poté, co se dostal na Harvardovu univerzitu. Poklidné akademické prostředí, tolik odlišné od nepokoji zmítaného tureckého Izmiru, jeho rodiště, jej vedlo k otázce: Proč někdy lidé vytvoří vzájemně spolupracující skupinu a jindy jdou jeden druhému bezhlavě po krku?
A během stipendiem hrazeného bádání měl dost času, aby vytvořil základní rámec svých teorií. Příčinou konfliktu mezi dvěma skupinami je, když mají protichůdné cíle, nebo nezávisle na sobě usilují o totožný zdroj s omezenou dostupností. „Pak se tyto skupiny stanou vůči sobě nepřátelské, byť jsou složeny z normálních, sociálně plně adaptovaných jedinců,“ soudil.
Čerstvě poválečné době to přineslo vysvětlení, proč jsou jinak rozumná a inteligentní lidská společenství schopna vést války. Pozitivní ohlasy Başoğlu povzbudily, v americkém akademickém prostředí zdomácněl, změnil si jméno na Muzafer Sherif a pokračoval v práci. V roce 1953 mu Rockefellerova nadace udělila grant ve výši 38 tisíc dolarů, s připočítanou inflací by to dnes byla desetinásobná suma, aby svou teorii propracoval a experimentálně doložil.
Bylo to téma se zřetelným dopadem na dění v celém světě. O tři léta později spatřila světlo světa jeho nejslavnější práce Experiment skupinového konfliktu. A také jeho největší podvod na vědě.
Velká táborová rvačka
I když studie zabrala jen šest stránek ve vydání vědeckého magazínu Scientific American, mezi odborníky způsobila zemětřesení. Hlavně proto, že dokonale demonstrovala všechna předchozí tvrzení a odhady neomylně přesného psychologa Sherifa. Často bývá nazývaná Experiment z Robbers Cave, protože se odehrávala v stejnojmenné lokalitě v oklahomském státním parku. Popisuje osudy dvou jedenáctičlenných skupin jedenáctiletých chlapců, kteří se spolu ocitli na dětském letním táboře, aniž by se předtím znali.
Sherif se svolením jejich rodičů zajistil důsledné propátrání jejich předchozího psychického stavu, školních výsledků a chování. Všechno to byli lehce nadprůměrní chlapci z dobrých, nekonfliktních rodin. Chtěl tím doložit, že se sklony k agresi mohou probudit i mezi „slušnými hochy“.
Obě skupiny o sobě nejprve nevěděly, po několik dní se sžívali jejich členové mezi sebou. Pak nastoupila fáze seznámení a „konfliktu“, kdy se oba týmy utkávaly během sportovních zápolení a táborových her. Hoši z obou družin rychle přijali „kmenovou mentalitu“. Jedni si říkali Chřestýši, druzí pak Orli. A moc se nemuseli.
Přispívalo k tomu i to, že se po každém zápolení, ať to byl fotbal, závody kánoí, nebo lukostřelba, odměny dočkali jen vítězové. Ceny za umístění byly zdrojem, jehož omezená dostupnost podporovala třenice a sváry. Otevírací nožík nebo čokoláda byly jen pro vítěze. Po několika hrách přituhovalo, docházelo ke strkanicím, nadávkám, urážkám.
Vrcholem byl vpád jedné skupiny na území druhé. Výsledkem byla krádež a spálení vlajky. Druhý den následovala odveta, zpustošení nestřežené chatky. Velká táborová rvačka se zdála být nevyhnutelnou. Do věci se museli přímo vložit vědečtí asistenti pana Sherifa v roli táborových vedoucích, aby zabránili násilí.
Vyrobit válku je snadné. Zvládneme i mír?
Sherif teď mohl přistoupit k třetí fázi experimentu. Mírnění, zklidnění konfliktu. Ukázalo se, že společně strávený čas, tedy zvýšení vzájemného kontaktu, ke smíru Orlů a Chřestýšů nevedlo. Skončilo to bombardováním vejci z kuchyně.
Zrůdný experiment: děti se staly oběťmi koktajícího vědce Neetické pokusy na lidech jsou drastické a jsou-li jejich oběťmi děti, je tragédie ještě větší. Oběťmi pokusu Wendella Johnsona byly sirotci ze státního ústavu. Pokus, který byl součástí výzkumu koktavosti, v mnohých z nich zanechal celoživotní trauma. |
Proto musel nastoupit vnější konflikt. V případě Robbers Cave to byla netekoucí voda, nehoda zinscenovaná jako součást experimentu. Oba týmy se musely chtě nechtě vydat na dlouhou výpravu k vodní nádrži, jejíž odtok zavalily kameny. Hoši brzy zjistili, že pro obě skupiny je přínosnější vzájemná spolupráce. Po chvíli si nesmiřitelní rivalové pomáhali, společně pročistili koryto a dokázali roztočit zrezlé kolo stavidla. Krize byla zažehnána, z nepřátel se stali přátelé.
Čistě z hlediska sociální psychologie to názorně vysvětlovalo povahu nejrůznějších kolizí. Například proč se v době vyšší nezaměstnanosti tolik rozmáhá rasismus, z čeho pramení během ekonomické krize odpor vůči imigrantům. Experiment navíc přinášel inspirativní a úlevnou perspektivu, že lidstvo dokáže spolupracovat pro všeobecné blaho a konflikty mohou vymizet.
Muzafer Sherif si mohl gratulovat, na dvou chlapeckých partičkách názorně doložil podstatu konfliktu, jeho akceleraci i cestu k řešení. Právě vznikající obor sociální psychologie tím získal do své knihovničky opravdu zásadní dílo.
Tak docela originální však nebylo. Obdobný příběh totiž vypráví kniha s názvem Pán much, románová prvotina Williama Goldinga. Přináší alegorický příběh o skupině chlapců, kteří se po ztroskotání na pustém ostrově pokoušejí vybudovat demokratickou společnost. A katastrofálně selhávají. Dojde na vraždy, násilí, požár. Je to silná kniha na obdobné téma, o podstatě konfliktu, o lidském rozumu i barbarství. A vyšla dva roky před Sherifovým experimentem, v roce 1954.
Příliš mnoho nedostatků, příliš mnoho umělosti
Sherifův pokus se však neobešel bez námitek. První kritikové zprvu útočili na sterilnost podmínek experimentu. Pozastavovali se například nad tím, že mezi táborovými skupinami Chřestýšů a Orlů vlastně neexistoval žádný skutečný konflikt, ani historie sdílené nenávisti. Letní tábor, na kterém by se potkali rivalové ze dvou pouličních gangů nebo fotbalových chuligánů, dětí z Palestiny a Izraele, by prý mohl mít dočista jiný průběh. A co kdyby se v pokusu objevila etnická linka, tedy skutečný vizuální rozdíl mezi chlapci? Co kdyby byly skupiny dětí různě staré, slabší či silnější? A hlavně, proč je experiment postavený jen na chlapcích, nereagovaly by nakonec dívky na popisované situace dočista jinak?
Zpochybňováno bylo i to, jak dalece demotivující a pro konflikt nezbytné byly ony omezeně dostupné zdroje. Hezké hračky za odměnu jsou něco jiného než například limitovaný přístup k jídlu. Ano, to už by byl přehnaný extrém. Sherif už tak schytával od kolegů výtky za to, že na táboře nedostatečně zajistil bezpečí chlapců a pohyboval se na hranici pravidel etického chování vědce.
Ovšem to nejzásadnější a největší pochybení, jehož se dopustil, zůstávalo dlouho utajeno. Experiment z Robbers Cave totiž nebyl prvním, který s dětskými skupinami provedl. Byl jen prvním pokusem, který vyšel tak, že to dokonale odpovídalo jeho teorii.
Problém: děti z Middle Grove se neperou!
První takový pokusný dětský tábor zorganizoval už v červenci 1953, krátce poté, co obdržel finanční příspěvek z Rockefellerovy nadace. Odehrával se u Middle Grove ve státě New York a rozhodně nevyšel podle plánu.
Sherif, který se tvářil jako hlavní táborový vedoucí, totiž nechal dvanáctileté chlapce, aby se nejprve seznámili. A teprve po pár dnech z nich vytvořil dvě soutěžní družstva, týmy. Znepřátelit je mělo zápolení o táborovou trofej. Jenže k tomu nedošlo. Přátelské vazby mezi kluky, vytvořené v prvních nekonfliktních dnech, přečkaly nejrůznější frustrující soutěže, které jim psycholog kladl do cesty.
Pokusy na lidech: sadismus v americkém vězení stát ututlal Ono vězení se stalo lidskou farmou. Trestancům se implantovala zvířecí kůže, poleptávali se kyselinami. Pro Alberta Kligmana byli holmesburgští vězni jen rozlehlými plochami lidské kůže pro pokusy. Trvaly dvacet let a snesly srovnání s pokusy v Osvětimi, jejich autor však za ně nebyl nikdy potrestán. Stát měl důvod skandál ututlat. |
Pokusil se tedy konflikt vyvolat silnější intervencí, ze stanu jednoho z chlapců ukradl ukulele a nástroj dal do stanu chlapce z jiného družstva. Výsledek? Chlapci z obou družstev zasedli k poradě a shodli se na tom, že ukulele musel ukrást a přenést sám táborový vedoucí.
Krize nenastala, zůstaly jen rozpaky. Sherif, který si jako velké finále sbližující chlapce z obou týmů připravoval skutečný lesní požár, při němž by museli spolupracovat, musel od celého experimentu upustit. Tábor skončil dřív, než měl.
Za rok to zkusil znovu, tentokrát v Michiganu. Za peníze od Rockefellerovy nadace přece musel přijít s lepším výsledkem. Neúspěchem by byla ohrožena jeho reputace. Jenže jeho záměrům nevycházel vstříc ani druhý tábor. I když od samého počátku držel obě skupiny mladších, jedenáctiletých chlapců odděleně. A i když zadal svým asistentům v rolích oddílových vedoucích, aby průběžně podněcovali mezi oběma družstvy nevraživost.
Na jejich popud si hoši vytvořili oddílové vlajky, začali si říkat Krajty a Panteři. O vyvolání vzájemné řevnivosti se měly opět postarat soutěže. Jenže ani tentokrát nevedla frustrace z proher ke konfliktům. Zvlášť poté, co se po jedné zmanipulované hře stali vítězi hoši z Krajt – aby nato sami dobrovolně prohlásili, že jejich protivníci Panteři hráli lépe a vítězství by mělo patřit jim. Doznání obě party kluků sblížilo a dalo jim zapomenout na drobné ústrky.
Když se jednomu oddílu začalo ze stanů ztrácet oblečení, vydaly se ho obě skupiny hledat společně. A když ho objevily ve stanu chlapce z druhého oddílu? Údajný zloděj přísahal na Bibli, že to neudělal. A všichni mu věřili. Konflikt se vytratil a jedenáctiletí chlapci ukázali prstem na pravděpodobného viníka – na Sherifa. „Možná jste jen chtěl vidět, jak budeme reagovat,“ osočí ho.
Síla civilizovaného a rozumného chování, které u dětí nepředpokládal, sociálního psychologa do krajnosti popudila. Téhož večera se málem popral s jedním ze svých asistentů. Ráno byl i tento tábor předčasně rozpuštěn.
A další rok? Následuje z vědeckého hlediska veleúspěšný Robbers Cave v Oklahomě, o kterém už víme. Napotřetí dotáhl Sherif umění manipulace k dokonalosti a dočista nic neponechal náhodě. Všichni jeho asistenti jeli podle měsíce nacvičovaného scénáře. Jejich triky pak do detailu popisuje spisovatelka Gina Perryová ve své knize Ztracení chlapci, která se dopátrala mužů, kteří se jako chlapci slavného experimentu účastnili. Našla však i ty z předchozích, zamlčovaných pokusů.
Chřestýši, Orli, Krajty, Panteři. Nebo jen děti?
„Sníst chlapcům z týmu Chřestýšů v jídelně všechno jídlo? To nebyl nápad Orlů, ale jejich vedoucích. Házet po nich vajíčka? Kdo jim je dal? Pobídka k poničení chatky? S tím nepřišli Orlové. A kdo jim vlastně půjčil sirky na podpálení vlajky?“ píše Perryová.
Sherif byl po táboře v Robbers Cave nadšený, studie potvrdila všechna jeho vědecká tvrzení. Udělala z něj vědce světového formátu, otce sociální psychologie. Jeho experiment je dáván za nejnázornější příklad teorie realistického konfliktu. Jenže míra jeho manipulace byla podle spisovatelky tolik nadsazená a přeexponovaná, že nedokazuje vlastně nic.
Chlapci na jeho v pořadí třetím táboře byli jen loutkami, které krok za krokem s pomocí svých asistentů vodil tak, aby měl dokonalý materiál. „Použil celý experiment jako demonstraci, potvrzení svých vlastních záměrů,“ říká Perryová. „Nechtěl objevit něco nového, nesnažil se svou teorii vyvrátit nebo zpochybnit, jen se v ní chtěl utvrdit. Výsledky, které se mu nehodily, vytrvale přehlížel.“
Možná, že kdyby Muzafer Sherif, zakladatel sociální psychologie, věnoval větší péči tomu, co se na jeho táborech opravdu děje, napsal by jinou studii. O tom, že dobro je v dětech silně zakořeněné a leckdy dají zlu šanci jen tehdy, když je k tomu navádějí dospělí.
