Stubbins Ffirth (1784–1820): sebezapření ve jménu zdraví
Žlutá zimnice zavlekla do padesátitisícové Filadelfie smrt a strach. Vypukla zkraje srpna 1793, do konce září z města uprchlo na dvacet tisíc lidí. Na nemoc zemřelo pět tisíc obyvatel.
Stubbins Ffirth, mladý a velmi odvážný americký lékař, se nebál demonstrovat vlastní medicínské teorie přímo na sobě. Důležitý je tu historický kontext. V roce 1793 udeřila na Filadelfii podivná nákaza. Počty nemocných strmě narůstaly, márnice byly přeplněné mrtvými. Brzy jich bylo přes pět tisíc, asi desetina populace města.
Onemocnění se obvykle začalo projevovat po třech až šesti dnech bolestmi hlavy a zádových svalů, poté se přidaly horečky a zvracení. Nakažené šlo poznat podle nápadně zažloutlého očního bělma a papírově žluté kůže, jako při žloutence. A také podle krvácení z nosu, uší i očí a odpudivých černých zvratků, které byly symptomy poslední fáze nemoci.
Ffirth tehdy nemohl s jistotou vědět, že se občané Filadelfie a brzy také značné části státu Pensylvánie potýkají se žlutou zimnicí. Ale z pozorování průběhu jednotlivých případů získal dojem, že nemoc, ať už je sebevíce vražedná, není v pravém slova smyslu nakažlivá, přenosná přímo z člověka na člověka. A s nastupujícími zimními měsíci, kdy případů nákazy začalo rapidně ubývat, si byl svým předpokladem stále jistější.
Žlutá zimnice ve Filadelfii  |
Nešlo o maličkost, protože pacienti, jimž byla v průběhu vizuálně drastické fáze onemocnění poskytována péče, dokázali skoro v 50 procentech případů přežít. Ale protože město zachvátila panika z možné nákazy, ujala se spíše středověká praxe. Tedy totální izolace nakažených v barácích u zálivu, pálení jejich domů nebo aspoň dek a postelí, minimální kontakt s okolím i péče.
Ffirth si myslel, že nemoc nějak souvisí s teplotou prostředí, a proto byla v létě intenzivnější. Pravdu měl jen z části. Netušil, že za šířením virového onemocnění stojí komáři. Chtěl však dokázat, že nakažených se lidé bát nemusí, a pokud jim budou pomáhat, dokážou smrtící bilanci choroby významně snížit. Jenže jak na to? Dobrovolníkům se do experimentů nechtělo.
Musel si proto vystačit sám se sebou. Začal s tím, že si do řezných ran na vlastní paži začal zanášet vzorky tělesných tekutin prokazatelně nakažených. Sliny, krev i moč. Nenakazil se. Poté začal inhalovat vzduch, vycházející z úst nemocných. Pořád byl zdravý. Zvláštní pozornost věnoval oněm zčernalým zvratkům, které svou podivnou barvu získaly obalením mrtvými červenými krvinkami. Znovu je zanášel do ran, jejich výluh si kapal do oka. A v drastickém závěru těchto experimentů sám pozřel několik lžic těchto zvratků. Chtělo to jistě pevnou vůli. A přesvědčení o svém poslání. Přesto neonemocněl.
Stubbins Ffirth názorně doložil, že nakažení nejsou zdrojem nemoci a zaslouží si nikoliv izolaci, ale důslednou péči. Epidemie žluté zimnice se už nikdy v takové míře a hlavně se srovnatelnou úmrtností ve Filadelfii neprojevila. Příběh o maximálním a riskantním nasazení doktora Ffirtha si nebudeme kazit dodatkem, že vzorky tělesných tekutin, s nimiž během experimentů pracoval, pocházely od pacientů v pozdní fázi nákazy, a proto nebyly tolik infekční. Kdyby to zkoušel s těmi opravdu čerstvými, mohlo to dopadnout trochu jinak. Svou tezi však beze zbytku prokázal.
Teprve šedesát let po něm potvrdil kubánský vědec Carlos Finlay, že přenašečem žluté zimnice jsou komáři. V roce 1937 Max Theiler, mimochodem první držitel Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu narozený v Africe, vyvinul proti žluté zimnici účinnou vakcínu 17D. Značné sebezapření Stubbinse Ffirtha stálo na začátku této cesty.
