„Policie bude, za využití všech dostupných příslušníků, sledovat a dohlížet na všechna místa anarchistických schůzí, jejich tajné konverzace, jejich spojovací články, kabarety a tak dále. Je samozřejmostí, že policie do této činnosti zapojí tajné pomocníky.“ Slova rozkazu z 23. dubna 1894 byla jasná a nesmlouvavá.
Francie byla v pnutí. Otřásala jí antisemitská Dreyfussova aféra, politické násilí, jen o několik týdnů po vydání povelu italský anarchista Sante Geronimo Caserio zavraždil prezidenta Sadi Carnota. Úřady podnikaly razie, fízlovaly, vydíraly, obžalovávaly, věznily.
V hledáčku policie, svědomité, přičinlivé, podezřívavé, trochu paranoidní a trochu přitroublé, se ocitl i španělský emigrant, který do země přijel poprvé 25. října 1900, podruhé 2. května 1901. Již 18. června policejní zpráva sází výhružná slova: „Je považován za anarchistu.“
Jeho jméno je Picasso Ruiz Paul. Policie má hned několik důvodů, jakkoli pochybných, proč jej mít za anarchistu.
Obrazy jako důkaz extremismu
Prvním je muž, který mu poskytl ubytování. Na Montmartru, na bulváru de Clichy číslo 130, v kolonii katalánských umělců, šlehnutých anarchistickou i nacionalistickou politikou, mu svůj byt poskytl na celých deset měsíců. Temperamentní, neomalený Pere Mañach byl však nejen obchodníkem s uměním a bohémem, který Picassa seznamoval s pařížským hýřením, ale též anarchistou.
Nahlédněte do bohémské čtvrti Montmartre |
Prvním policistou, který se na jeho nového společníka zaměřil, byl komisař André Rouquier. K ruce měl výpověď správce Mañachova domu, vyzradil, že se v noci často ani nevrací domů. „Nezdá se, že by využíval běžnou poštu. Jeho odchody a příchody jsou velmi nepravidelné,“ uváděla o Picassovi zpráva.
Dokument přiznává, že anarchistické schůzce Picasso nenavštěvuje, i tak však vynáší ortel: „Z výše uvedeného je zjevné, že Picasso sdílí myšlenky svého krajana Mañacha, který se jej ujal. V důsledku je tedy dobrý důvod považovat jej za anarchistu.“
Kromě klepů od informátorů a domovního správce svůj soud zakládal Rouquier především na… recenzi Picassovy výstavy, kterou mu Mañach uspořádal v galerii Ambroise Vollarda. Devatenáctiletý Picasso na ní prezentoval čtyřiašedesát děl, která v Paříži na jaře 1901 namaloval. Dnes se prodávají za horentní sumy, tehdy však posloužila k policejnímu certifikátu o anarchismu.
Nepoklonkujte před uměním, vyzýval provokativní kritik John Berger |
Vskutku, komisař osvědčil oduševnělý styl policejní práce. Co ho v posudku v listu Le Journal ze 17. června zaujalo a varovalo? Kritik Gustave Coquiot líčí, že malíř zachycuje nuznou, bědnou tvář Paříže, „coury, opilce, zloděje, vrahy“, „žebráky, které město odhodilo“. Starce s prázdnýma očima a nehybnými údy, „mladé maso mladistvých prostitutek s modrýma očima, milostnými úsměvy, sladkou melancholií“.
Komisař v tom cítil subverzi, provokaci, radikální kritiku, troufalé odmítnutí pařížské dobré, tedy buržoazní, bohaté společnosti. „Picasso nedávno namaloval obraz, který ukazuje vojáky bijící žebráka, jenž padá na zem. Navíc má několik dalších maleb ukazujících matky žebrající o dary od buržoazních pánů, kteří je odstrkují,“ líčil a zdůrazňoval komisař Rouquier.
Viděl, cítil v tom sociální kritiku, kterou do světa křičeli anarchisté. To proto vystavil onen odsuzující posudek a doplnil detaily: „1,68 centimetrů vysoký, černé a dlouhé vlasy, světle hnědý knír, černé sako, měkká čepice téže barvy.“
A poděkoval pánům s krycími jmény Finot, Fourer, Bornibus a Giroflé, kteří vysedávali v kavárnách a hampejzech na Montmartru, popíjeli pivo, poslouchali, vyptávali se, sbírali klepy, zapisovali si a jako policejní informátoři hlásili. Picassa vyslal do kategorie nebezpečného aktivisty, jehož svazek bude v policejní archivu bobtnat a bobtnat. Co obsahoval, zkoumá v nové knize Picasso cizinec Annie Cohen-Solalová.
Cejch státní hrozby
Policejní hodnocení mladého malíře porovnávala s tím, co policejní prefektura soudila právě o muži, který zavraždil francouzského prezidenta. „Picassa policie popisovala jako mnohem nebezpečnějšího než Caseira!“ cituje Cohen-Solelovou server The Art Newspaper.
Picassovi přitížil samozřejmě rovněž fakt, že byl emigrantem. Francii zmítalo nacionalistické třeštění. „Cizinec nás jako parazit otravuje svým jedem,“ hystericky hřímal o všech emigrantech například politik Maurice Barrès.
Zrádná moderna. Obraz visel 77 let vzhůru nohama. Asi, jistota není |
Podle autorky nesl Picasso trojí stigma: „Byl cizinec, byl nalevo a patřil k avantgardě. Francie ona tři stigmata neodpouštěla,“ cituje Cohen-Solelovou server Daily News. Když zkoumáme činnost francouzských úřadů po minulá dvě století, průběžně se setkáváme s obsesivním strachem z nedomovských, netuzemských, nedomácích buněk, které by mohly sledovat svoje politické cíle,“ souhlasí podle magazínu Smithsonian sociolog Gérard Noiriel.
I proto komisařovu větu, která mladíkovi, co se po příjezdu do nové země opřel o pomoc uprchlické katalánské komunity, přisoudil anarchismus, o pár dní později čísi ruka, pravděpodobně jeho nadřízeného, podtrhla. „Stal se ohrožením pro bezpečnost země,“ uvádí Cohen-Solelová.
Podezřelý pro národní zájmy
Policejní spisy však odhalují i další malířovy peripetie, jak zjistila publikace Pablo Picasso: Složky policejní prefektury 1901 až 1940 Pierra Daixe. Ta z roku 1911 rozhodně není politická, je čistokrevně umělecká. Archivy totiž zaznamenávají Picassův výslech ohledně krádeže dvou kamenných hlav z doby před Římskou říší ze samotného Louvru. Odcizit je měl v roce 1907 Picassův tehdejší přítel Guillaume Apollinaire, skončily v Picassově atelieru a malíř se jimi měl v témže roce inspirovat pro svou olejomalbu Avignonské slečny. O čtyři roky později, v době rozruchu kvůli krádeži Mony Lisy, sochy oba přátelé do Louvru potají vrátili. Apollinaire byl krátce uvězněný.
Další Picassovy policejní záznamy však již jsou protkané zase politikou. V době první světové války nevstoupil do armády. Bylo to podezřelé a policejní pozornosti to samozřejmě neušlo. Když se v roce 1918, rok po ruské revoluci, rozhodl oženit s ruskou tanečnicí Olgou Khokhlovou, předcházely schválení další výslechy, například galeristy Vollarda a malíře George Braqua, další špiclování.
Josephine Bakerová byla ikona smyslnosti, špionka s rodinou v modelu OSN |
Malířův údajný extremismus se s ním v archivech vleče dlouhé roky. Se vši silou se vyjeví v roce 1940, když Picasso žádá o francouzské občanství, zřejmě ve strachu před tím, že by se jej pokusil zmocnit režim generála Franca. Rovněž kvůli tomu, že v době, kdy byla Francie formálně ve válce s Německem, mu bylo s pasem Španělska, země, která sympatizovala s Hitlerem, chodit po ulici nepříjemné.
Nejprve se zdálo, že uspěje. Doložil, že platí včas daně, odpřisáhl, že nebyl odsouzený, předložil nájemní smlouvu na dva byty v ulici de la Boetie. Na konci dubna 1940 policejní orgán jeho žádost doporučil ke schválení.
Jenže o tři týdny později vyšel posudek generálního ředitelství informací. Připomíná, že malíř byl přece prohlášen za anarchistu, vyčítavě poznamenává, že „během války se nenabídl do služeb naší vlasti“. Picassa označuje za „takzvaného moderního umělce“, obviňuje ho, že vydělané miliony posílá do ciziny, především do Španělska pro účely republikánského boje.
Od umělcových sousedů moc informací, o něž stojí, nemá. „Kvůli své arogantní a nabručené povaze toho o něm v sousedství není příliš známo,“ cituje ze zprávy Daixova kniha. Sází na klepy, Picasso v jedné kavárně v Saint-Germain údajně kritizoval francouzské instituce a chválil moskevské, dal se prý slyšet, že své dílo neodkáže Francii, ale Sovětskému svazu, psal zástupce hlavního inspektora tajné služby Émile Chevalier.
Nakonec svůj spis uzavřel slovy: „Cizinec nemá nárok, aby se mu občanství dostalo.“ A nejen to. „Ve světle shora uvedeného by navíc měl být z hlediska národního zájmu považovaný za podezřelého,“ zdůrazňuje. Tři týdny nato vstoupili Němci do Paříže.
Krátce před osvobozením Picasso formálně vstoupil do komunistické strany, po něm o občanství znovu nikdy nepožádal. „V jeho povaze bylo ponížení neodpouštět ani o něm nemluvit, to zřejmě vysvětluje jeho mlčení,“ cituje Draixovo mínění list The New York Times.
Když malíři v roce 1958 nabídl francouzské občanství sám tehdejší prezident Georges Pompidou a předseda vlády Charles de Gaulle, přešel Picasso mlčením i to.
