Je první svého druhu, pod drobnohled si totiž vzala úctyhodný vzorek 14 tisíc pánů. A zjistila, že tradiční konzervativní očekávání, která má společnost na své mužské členy, vedou k tragickým koncům. To se, popravdě řečeno, tušilo již dávno, práce Jane Pirkisové však poprvé souvislost empiricky doložila.
V pasti diktátu vlastní síly
Její tým vycházel z dotazníků, které vyplňovali muži ve věku od osmnácti do pětapadesáti let. První z nich zkoumal, nakolik se jejich postoje shodují s uznávaným soupisem jedenácti maskulinních norem, v jehož výčtu neschází například dominance, vůle podstupovat riziko, heterosexuální vystupování, důraz na prezentaci vlastního statusu. Výsledky poté vědci porovnávali s tím, jak respondenti odpovídali v odděleném šetření, které zkoumalo jejich sklony k sebevražedným úvahám.
Analýzou autoři studie zjistili, že deset z jedenáctky maskulinních norem se sebevražednými tendencemi nijak nesouvisí, jedna však ano. Kritický je stereotyp, který mužům diktuje, že musejí být za všech okolností soběstační. Že musejí naplňovat ideál, podle něhož se musejí vždy dokázat postarat sami o sebe. Podle něhož je přiznání slabosti a hledání pomoci selháním.
Takoví muži totiž ve výzkumu vykazovali o 36 procent větší riziko myšlenek na sebevraždu nebo sebepoškozování. „Síla oné souvislosti nás zarazila,“ přiznává Pirkisová. Samozřejmě dodává, že soběstačnost je v mnoha ohledech pozitivní věcí, upozorňuje však, že má i své stinné stránky. A není je obtížné rozpoznat.
Chceme být chlapáci, i kdybychom kvůli tomu měli lhátPřečtěte si výsledky americké studie  |
Identifikují-li se muži s postoji jako „Nikdy nežádám o pomoc“ nebo „Trápí mě, pokud si musím říkat o pomoc“, je zřejmé, že se pomoci budou vyhýbat, i když ji v psychické krizi budou potřebovat. Jsou přece predátory, alfa samci, kteří se musejí prorvat k vítězství!
„Je-li muž zvyklý řešit své problémy výlučně sám a nechce-li vypadat slabý, dává smysl, že nevyhledá pomoc, pokud se mu nedaří dobře,“ říká Pirkisová. Její kolega Tass Mousaferiadis souhlasí a dodává, že problém způsobuje extrémní nápor na to, aby byli muži za jakýchkoli okolností schopní hrát roli chlebodárců, zaopatřovatelů, mužů činu.
„Zamyslíte-li se nad tím, co pro muže znamená soběstačnost, co znamená pro ně samé i pro jejich rodiny, a dáte-li to poté dohromady s obdobím, kdy se věci nedaří, jako například když ztratíte práci, není těžké pochopit, jak silný pocit soběstačnosti může komplikovat řešení,“ říká Mousaferiadis.
Pirkisová nezastírá, že onen problém existuje i u žen. Zdůrazňuje však, že typicky je to mužský znak. A do mužských osobností je vytesáván společenským stereotypem pečlivě a od samého dětství. „Pojetí maskulinity nejsou produktem snů jednotlivých mužů, jsou na ně uvalována společností, od raného dětství a mnoha propracovanými způsoby. Pokud je ono pojetí soběstačnosti pro některé muže, ale i některé ženy problémem, musíme jako společnost přemýšlet, jak vychováváme chlapce a dívky. I dnes se hochům říká, že muži nepláčou, a mladíkům, aby byli drsní,“ vysvětluje Pirkisová.
Mousaferiadis dokonce navrhuje, jak přizpůsobit psychickou pomoc, aby byla přístupnější i mužům, kteří jsou obětí diktátu soběstačnosti. „Naučili jsme se, že pokud muže budeme jen povzbuzovat, aby se pomoci nevyhýbali, utečou před námi. Když jsme ale změnili přístup, uzpůsobili naši řeč, přišla změna. Přestali jsme mluvit o pomoci a terapii, a místo toho zdůrazňovali, že jde o to, jednat a chopit se kontroly nad vlastním zdravím,“ líčí „trik“, jímž předsudky mužů jeho kolegové psychologové a psychiatři obcházejí.
